Elektrický vůz

Pokud se podíváme hlouběji, ukáže se, že mnoho technologií, které jsou dnes vydávány za nové, se objevilo ještě před narozením našich prababiček, třeba elektrický vůz.

Vezměte si například hit posledních desetiletí – vůz Tesla, který jezdí na elektřinu. Dnes je celé progresivní lidstvo přesvědčeno, že elektromobily jsou budoucností. Musk již oznámil absolutní novinku, takovou, která nemá na světě obdoby, a to elektrický nákladní vůz. V sektoru veřejné dopravy se aktivně propagují elektrobusy – autobusy na superkondenzátorech, schopné ujet na jedno nabití až 20 kilometrů.

Pokud se však podíváme do historie, ukáže se, že první elektromobil se objevil ještě před vynálezem spalovacího motoru. V roce 1834 ruský vědec Boris Jacobi vytvořil první prakticky použitelný elektromotor na světě s rotující kotvou a publikoval teoretickou práci „O využití elektromagnetismu k uvedení stroje do pohybu“. S tímto vynálezem bylo vše připraveno k vytvoření elektromobilu. A objevení se prvního elektromobilu na světě na sebe nenechalo dlouho čekat: na začátku 30. let 19. století (přesné datum není známo) postavil Skot Robert Anderson model elektromobilu, který je považován za první v historii.

Vytvoření olověné baterie

Významným impulsem pro rozvoj elektromobilů byl vynález olověné baterie Francouzem Gastonem Plantem v roce 1859. V roce 1881 se tedy na pařížské silnice dostala elektrická tříkolka Charlese Jeantota a v roce 1888 Ratcliffe Ward spustil na londýnské ulice elektrický omnibus, čímž zahájil komerční využití elektromobilů. Všimněte si, že tramvaj se objevila v roce 1881 a trolejbus v roce 1882.

V roce 1889 inženýr Ippolit Romanov vytvořil první ruské elektrické vozidlo. V době, kdy se Romanov zapojil do této práce, měl svět již solidní zkušenosti s vývojem elektrických trakčních zařízení. To však ruskému vynálezci nezabránilo v tom, aby přispěl k rozvoji elektrické dopravy.

Ippolit Vladimirovič Romanov (1864–1944) navrhl vlastní baterie, které daly jeho vozu charakteristický rys. Romanovovy baterie byly vybaveny tenčími deskami a byly instalovány horizontálně, nikoli vertikálně. Celková hmotnost mřížek tvořila pouze 30 % hmotnosti celé konstrukce, ačkoli u konkurence tento podíl překročil 60 %. Vážil pouze 720 kg, zatímco elektromobil značky „Zhanto“ vážil 1 440 kg. Elektromotor byl také jeho vlastní konstrukce. Vyvinul výkon 4,4 kW, což odpovídá 6 koním.

Vznik laminovaného dřevoplastu

Romanovovy elektromobily vděčí za svou nízkou hmotnost speciálnímu lehkému plechovému materiálu pro panely karoserie. Ten byl získán lisováním plátna a dřeva impregnovaného pryskyřicí. Dnes se takový materiál nazývá laminovaný dřevoplast. V roce 1899 se v Petrohradu vydal na zkušební jízdu elektrický omnibus Ippolita Romanova – autobus pro 17 cestujících, s maximální rychlostí 37 km/h a dojezdem 64 kilometrů!

Dne 19. ledna 1901 zaslal Ippolit Romanov petrohradské městské dumě návrh na organizaci 10 linek elektrických omnibusů. 20. února byl omnibus zkontrolován technickou expertní komisí, která uznala vhodnost Romanovova vynálezu pro praktickou práci. Závěr zněl: „Při pohybu po ulici s nerovnoměrně uházeným sněhem, při otáčení a přejíždění kolejí koňských drah se omnibus pohyboval klidně, bez chvění a kývání. Po vyzkoušení posádky za jízdy jsme dospěli k závěru, že omnibusy postavené podle tohoto schématu jsou pohodlné a bezpečné pro pouliční provoz a veřejné užívání.“

Usnesení Dumy o povolení otevření dopravy na 10 linkách bylo přijato až v červnu, ale Romanovovi byly stanoveny nemožné podmínky. A celkem bylo nutné vyrobit 80 elektrických vozů, což si vyžádalo jednorázové náklady ve výši asi půl milionu rublů. Tyto finanční prostředky nebylo možné najít, zejména proto, že konkurenti – majitelé koňských tramvají a četní výrobci taxíků – šířili zvěsti o mimořádné škodlivosti elektřiny pro lidské zdraví.

Elektrický omnibus

V Moskvě, kde podobnou myšlenku prosadil majitel mechanické továrny Dux Julij Meller, záležitost také skončila neúspěchem. Jediný elektrický omnibus sloužil hostům hotelu Bristol. Romanov měl také poměrně zajímavou verzi jednokolejné elektrické závěsné silnice. Ani ta však v Rusku nenašla uplatnění. Romanovův talent, v jeho vlasti podceňovaný, byl v zahraničí oceňován s velkou úctou.

V roce 1905 zástupce Americko-sibiřského železničního výboru de Lebel vyjádřil svou preferenci pro Romanovovu technologii jednokolejky před německou analogií z Langenu a americkou jednokolejkou z Enosu a svůj názor zdůvodnil velmi jednoduše – ekonomická, praktická a bezpečná. Dne 1.května 1899 v městečku Achers nedaleko Paříže belgický vynálezce závodních vozů Camille Janatzy vypustil na startovní čáru svůj domácí elektromobil La Jamais Contente.

Měl tvar projektilu, celkový výkon jeho dvou elektromotorů byl 50 kW (67 koní). Baterie byly umístěny na podvozku uvnitř karoserie a na zadní nápravě. Jeho hmotnost v nenaloženém stavu byla asi 1 000 kg. Janatzy vytvořil první vůz, který překonal rychlostní limit 100 kilometrů s výsledkem 105,9 km/h. To velmi přispělo k popularizaci elektromobilů. V důsledku toho byla do roku 1900 více než polovina automobilů (včetně téměř všech taxíků) registrovaných ve Spojených státech elektrická. Do roku 1910 však bylo elektrických méně než 1 % z celkového počtu automobilů. Od té doby uplynulo téměř 120 let, nyní autobusy na baterie jezdí 20 kilometrů a to se prezentuje jako pokrok)))

autor: – skm –
foto: Pixabay