Duše Mirečka (†12): Je mi líto, že jsem se zabil

Paranormální jevy / TAJEMNO A EZOTERIKA / 19. 10. 2019

Neuvěřitelný případ z nedávné praxe české regresní terapeutky

Smrt dítěte je vždy obrovské neštěstí a ztráta, o které se mluví jen těžko. A ještě hůře, pokud je příčinou smrti sebevražda. V naší společnosti se jedná o stále tabuizované téma, ovšem to ani zdaleka neznamená, že k takovým otřesným případům nedochází. Regresní terapeutka Lucie Machová nás se souhlasem rodičů seznámila s případem malého Mirečka (†12), který se s nimi po své smrti spojil a dozvěděli se věci, o nichž dosud neměli ani tušení. Kdo chlapce toužil zmanipulovat a získat jeho nevinnou dětskou duši? A opravdu existují duchové Našeptávači? Konečný názor si budete muset udělat sami.

Na konci dubna 2019 se na regresní terapeutku Lucii Machovou obrátili s velkým zármutkem rodiče Mirečka. Chlapec teprve před několika dny spáchal sebevraždu. V tomto okamžiku se pro Lucii Machovou začal odvíjet zatím psychicky nejnáročnější případ, s nímž se ve své praxi zatím setkala. „V mailu mi rodiče napsali, proč mě kontaktovali a co je k tomu vedlo. Po smrti Mirečka totiž zcela pochopitelně začali hledat důvody, proč to vůbec udělal. Chtěli tomu alespoň porozumět, protože i policie byla bezradná. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl problémy v rodině nebo ve škole. Nezanechal po sobě jediný dopis na rozloučenou a jeho sebevražda všechny zúčastněné naprosto šokovala…

Co se stalo?

Brzy ráno, bylo to krátce před jeho smrtí, ještě Mireček přišel ke svému pradědečkovi, který bydlí ve spodním patře otcova domu. Řekl zcela běžným tónem hlasu, že mu za chvíli jede autobus do školy. Pradědeček si nevšiml, že by s ním bylo něco v nepořádku a chlapec nemá vůbec v plánu do školy dojít. Už nikdy. Zcela běžně se rozloučili a Mireček místo na autobus zamířil rovnou do ložnice svých rodičů, kde se nejprve svlékl do naha a pak svůj mladý život radikálně ukončil,“ popisuje Záhadám života paní Lucie a v nelehkém vyprávění pokračuje: „Důvodů, proč se rodina obrátila právě na mě, bylo několik. Tatínek mi popsal, že jim bohužel došlo až po Mirečkově smrti, kolika podivným událostem dříve nedávali potřebnou pozornost. A zkrátka tomu, co této nesmírné tragédii předcházelo, nutně potřebovali přijít na kloub…“

Zbyly už jen výčitky

Lucie Machová stála před nelehkým úkolem. Zoufalí rodiče ji požádali, aby se pokusila zjistit, kde se duše Mirečka právě teď nachází. Zda někde neuvízla a jestli netrpí. Také chtěli vědět, (pokud se telepatické spojení s Mirečkem podaří), proč svůj život ukončil a co ho trápilo natolik, že se rozhodl pro tak drastický a nezvratný krok. „Pochopila jsem, že smrt milovaného syna rodiče v mnohém změnila. Přestože byli dříve ateisté, po jeho sebevraždě začali uvažovat úplně jinak.“ 

Oči, okno do duše

Lucie Machová se zabývá nejen regresní terapií, (je žačkou známé Ludmily Pařízkové – následovnice Andreje Dragomireckého). Hlavním předmětem její duchovní činnosti je odvádění zesnulých duší do Světla. V praxi to znamená, že se Lucie přes fotografii zesnulého spojí s jeho duší a promluví si s ní. Zeptá se na určité věci, které chce rodina ještě vědět a pokud duše ještě bloudí v temných astrálních sférách, odvede ji do Světla. Do sféry, kde už žádná duše netrpí a která je prý pro nás všechny, (alespoň podle toho, co se říká,) skutečným domovem. „Když to řeknu hodně laicky, tak se přes pohled do očí, které kdysi zachytila fotografie, napojím na duši a vědomí zesnulého. Pak má moje práce určité postupy, jež je nutno dodržet, abych zjistila vše, co potřebuji a následně té duši pomohla odejít do Světla. Pak se znovu spojím s rodinou, abych ji informovala o tom, co jsem zjistila. Naprosto stejně to probíhalo i s Mirečkem. Příliš informací o jeho životě ani smrti jsem od rodiny dopředu neměla, věděla jsem jen to, že se zabil a že se ještě krátce před svou smrtí šel rozloučit s pradědečem. Před napojením na duše zesnulých nepotřebuji znát žádné větší detaily, protože všechno, co potřebuji vědět, se už brzy dozvím přímo od těch, kterých se to týká…“ 

ZŽ: Když jste se s Mirečkem poprvé pokusila o komunikaci, jak to probíhalo?

Lucie Machová: K práci jsem měla jen jeho fotografii, přes ní jsem se podívala, kde se Mirečkova duše nachází. Začala jsem s komunikací jeho duše a hned mi bylo jasné, že Mireček do Světla nikdy neodešel a stala se z něj tzv. bloudivá duše. Když mě spatřil, byl překvapený a také vystrašený z toho, co bude následovat. Představila jsem se mu a vysvětlila, proč jsem se ho snažím zkontaktovat a že mě o to poprosila jeho rodina. Když jsem se během našeho rozhovoru lépe rozhlédla, že uvědomila jsem si, že stojí nějaké v místnosti. Zeptala jsem se ho, kde se právě nacházíme. On jen kývl rukou směrem ke stěně a smutně řekl: „Jsem u tatínka v obýváku.“ Když jsem později jeho rodičům tu místnost, kterou mi ukázal, popsala, můj popis odpovídal tomu, co jsem viděla. A zajímavé bylo, že přesně tou dobou byl Mirečkův táta skutečně doma – a seděl v téže obývacím pokoji. Alespoň mi to později potvrdil. O přítomnosti svého syna ale nevěděl.

ZŽ: Vidíte v tu chvíli Mirečkovýma očima a vnímáte to, co on… Nebo jak to funguje?

Ne, do mého vědomí přichází některé informace jako příběh. Jsem zkrátka pozorovatelem a nijak nedokážu ovlivnit to, co vidím. Co mi duše umožňuje vidět. Mireček stál předemnou, celý prostor byl zahalen do černočervené barvy. Bylo to ponuré a temné. Když jsem se lépe porozhlédla, zalapala jsem na chvíli po dechu, protože mi došlo, že je v prostoru ještě někdo, kdo se předemnou zatím skrývá. Nejdřív jsem se s Mirečkem přátelsky bavila, a když mi začal důvěřovat, požádala jsem ho, aby mi to, co je mi zatím utajeno, ukázal. Chtěla jsem vědět, kdo je tam s ním. Mireček se při komunikaci se mnou díval do země, měl hlavu sklopenou dolů a úzkostlivě se mi vyhýbal pohledem. Zajímavé bylo, že když jsem o jeho chování později vyprávěla rodičům, řekli mi, že právě takto se Mireček choval v poslední době hodně často. Sklopená hlava, svěšená ramena, prázdný pohled. 

ZŽ: Jak zareagoval, když jste se ho zeptala na tu tajemnou osobu?

Vyděsil se a bylo znát, že má z ní má strach. Ale pak mi ji ukázal, stála přímo za ním. Byla to děsivá, temná postava. Věděla jsem, že je to nějaký muž. Když jsem se o tomto nepříjemném setkání později zmínila rodičům, všechno jim do sebe začalo zapadat. Chlapec se totiž své tetě a strýčkovi kdysi dávno svěřil, že ho každou noc navštěvuje nějaký děsivý černý muž v kápi. Hodně se ho bál. Rodiče mi to neřekli, asi mě nechtěli dopředu ovlivňovat. O to větší bylo jejich překvapení, když tuto informaci získali i ode mě. Mireček mi pak ukázal úplně všechno, i ty nejmenší detaily jeho sebevraždy a všeho, co tomu předcházelo. Rodina o způsobu smrti nechce mluvit a já budu její přání respektovat. 

ZŽ: Samozřejmě, jak ten ten černý muž v kápi reagoval, když jste na něj poprvé promluvila?

Přesně tak, jak se dalo očekávat. Začal mi vyhrožovat smrtí a varoval mě, abych se ani neopovažovala s ním zahrávat. Byl vulgární a sprostě mi nadával. Nenechala jsem se nijak zastrašit, pro mě byl opravdu důležitý jen Mireček. Mám už zkušenosti a vím, jak se má správně a bezpečně s takovou temnou duší pracovat. Pokračovala jsem dál a pokládala mu otázky, dokud mi na ně nezačal odpovídat. Jeho reakce byly zuřivé a agresivní. Křičel se skálopevnou jistotou v hlase: „Ten chlapec je můj!“ Mluvili jsme spolu asi deset minut, a bylo mi z toho, co mi ukázal, doslova zle. 

 

… celé znění rozhovoru najdete v časopise Záhady života 10/2019,

 K dostání v našem eshopu…

foto: pixabay.com, text: red.


Štítky: , , , ,





Mohlo by se vám líbit