Země jako krystal 2. část

Pokračování o záhadné teorii krystalické Země. Se svými verzemi přišlo mnoho badatelů a záhadologů.

Teorie zaujala i nadšené záhadology

Všimli si nejen toho, že uzly této sítě jsou třeba v Bermudském trojúhelníku, ale i v místech, kde by se nacházely zaniklé legendární pevniny Atlantida a Lemurie. Místa styků stran vepsaných pentagramů do pětiúhelníků IDSZ by mohly být rovněž považovány za přechody do jiných prostorů, paralelních světů, ke kterým dochází podle zatím blíže neurčeného klíče. Zvláštní místa jako Bermudský trojúhelník, Ďábelské moře, Bretaň, Monetoh, Pohnpei by k tomu přímo napovídala.

Nadšenci si vedle hypotéz o místech gravitačních a elektromagnetických anomálií připomněli další hypotézy o průběhu různých energií v zemském plášti, které tvoří linie tzv. dračích žil, tedy různých anomálních zón, pozitivních i negativních, jak o tom učí staré čínské umění Feng Shui.

Podle těchto starých učení pod zemí probíhají silové proudy, připodobňované k plazícím se hadům, popř. drakům. Ty se dnes označují jako „tellurické žíly”. Vedle nich existují i vzdušné (nikoli větrné či běžné atmosférické) proudy, spíše nazývané kosmické. Na místech, kde se tellurické a vzdušné proudy podle své přirozenosti spojují, se rodili draci, saně, bazilišci a meluzíny. Také tyto proudy byly dobré a špatné. Jejich aktivizace byla vysvětlována a připodobňována pulsacím dračího krevního oběhu.

Archeolog tomu dodal řád

Rozkreslení linií z pětiúhelníků IDSZ a vepsání pentagramů do nich dává za vznik další podrobné sítě, která může mít souvislost s liniemi ley-lines. Tuto teorii velkých geometrických čar Země, spojujících prehistorické svatyně a další kultovní místa, zformuloval v roce 1870 archeolog W.H. Black. Pospojoval v Anglii starověké památky do síťové struktury.

Jeho teorii, podle které se takové linie táhnou po celém světě, rozpracoval dále Alfred Watkins (1855–1935), který objevil, že na mnoha těchto liniích nacházejí osady se stejnými charakteristikami nebo jmény. Zjistil, že osady končící slabikou „ley” leží na těchto přímkách, nebo jsou na nejvýznamnějších průsečících, podle které tyto přímky nazval. Svatyně aj. prehistorická místa leží na rovné čáře (aligment), někdy se shodují s trasou starých římských nebo keltských cest.

Podle některých domněnek jde o stejný princip, jako čínská geomantie a její dračí cesty. Tuto domněnku posílila skutečnost, že k místům západoevropských křižovatek ley-lines se vztahují pověsti a legendy o dracích, nebo jsou v těchto místech chrámy a kaple zasvěceny těm svatým, kteří měli něco společné s drakem – sv. Jiří, sv. Markéta, sv. Michal, sv. Kateřina.

Wilhelm Teudt

Další nadšenec s další verzí

Podobně jako Watkins působili i Wilhelm Teudt z Německa a Francouz Xavier Guichard (1870–1947), který zase zjistil propojení měst a osad s odvozenými jmény od antia a alaise. Antia se objevuje v takových názvech jako Florentia a Valentia, starodávné názvy dnešní Florence a Valence (města v jihovýchodní Francii). Alaise mělo vlastnosti, které hledal: velmi rozšířené, staré a nepoužívané v moderní době.

Guichard našel 382 místních jmen, odvozených od Alaise, dalších 47 odvozených od Calais (Cales, Calis), 37 vztahujících se k Versailles, Veiseille, Verceil atd. Watkins, Teudt i Guichard začali pracovat na základě odlišných předpokladů, a přesto dosáhli velmi podobných výsledků. Byli přesvědčeni, že v jejich zemi se nachází křižovatka směrových paprsků, vytvořených z názvů míst, a oba byli přesvědčeni, že tyto paprsky vznikly na základě významného postavení těchto míst.

Linií, spojujících posvátná místa, si všimli badatelé i v jiných částech světa. V Bolívii jsou známy linie „taki°is” – „rovné čáry”, jež spojují posvátná starověké svatyně i na 30 km daleko. Také jednou z hlavních charakteristických zvláštností tamilských mýtů je jejich bezprostřední sepětí s jednotlivými poutními místy Země, jejich pevná lokalizace do sítě z bezpočtu hinduistických svatyní. Náboženství Tamilů je vždy těsně spojeno s konkrétními lokalitami, do nichž jsou mýtické sítě zasazeny. Božská přítomnost v daném místě je jednou provždy dána a žádná síla ji odtud nedokáže vykořenit.

Jak nacházet místa silových uzlů a linií?

Znamená to vyhledávat znamení, kterými tato místa předkové označovali – vztyčenými kameny – megality, dolmeny, kromlechy, a megalitickými chrámy, a v nich vyobrazené skulptury hadů (někdy okřídlených), draků, popř. různých geometrických znaků a obrazců. Další body ze slabších linií byly postupně převzaty křesťanskou církví, a ta na nich dala postavit své kostely, svatyně a kláštery.

Na těchto bodech se však za určitých okolností dějí i podivné události. Spisovatel a jeden z autorů známého „Jitra kouzelníků“ Jacques Bergier (1912–1978) tato místa považuje za místa přechodů do jiných prostorů. Podobných souvislostí si všiml další spisovatel záhadologické literatury Johannes von Buttlar (1940).

Vztah tzv. dračích žil a výskytu UFO si všiml už koncem 50. let 20. století francouzský badatel Michel Aimé (1919-1992) ve své knize „Flying Saucers and the Straight-Live Mystery” (Létající talíře a záhadné přímky, 1958). V Anglii dokázal stejný vztah v publikaci „Skyways and Landmarks” (Nebeské cesty a pozemské mezníky, 1961) Angličan J.A. Dunkin (Tony) Wedd. Ten se domníval, že UFO využívá energii siločar Země ke svému pohonu, aby po nich klouzaly jako magnetický vlak po magnetické koleji.

Pilot, který spatřil UFO

K podobným závěrům a vytvoření globální mřížkové struktury dospěl Bruce L. Cathie (1930–2013) z Nového Zélandu. Pracoval jako pilot v armádě, když učinil první ze série pozorování UFO. Viděl tyto jevy několikrát, a tak se chtěl o nich dozvědět více, a začal zprávy o UFO sbírat. Za čas si všiml, že v trasách létajících objektů je zřejmá pravidelnost. Pečlivě prozkoumal pozorování různých lidí, a pokusil se přijít na to, kudy UFO létala.

Po čase zjistil, že v jejich drahách je opravdu patrný určitý vzorec. Zjistil, že průměrná vzdálenost mezi těmito drahami byla přesně 54,46 km. Dospěl k závěru, že po Zemi je síť energetických linií, vytvořená samotnou planetou, a UFO (ať už jde o cokoli) ji využívá. A tak vznikla hypotéza, že ovlivnit průběh probíhajících energií v této energetické síti, pomoci při jejím využití k nějakému účelu, měly být ovlivněny k žádoucímu směru v dávnověku menhiry a později církevními stavbami.

Podle názoru J. Buttlara šlo o spoutání zemské energie zaražením kamene do jakéhosi silového proudu, jež byl pak použit pro potřeby kraje nebo osady. Proto stál ve středu každého města a vesnice pupek, omfalos, později kaple a kostel: chápal se jako strom světů nebo jako spojovací bod mezi energiemi nebe a Země.

Hledání silových mřížek a jejich návaznost na IDSZ inspirovalo i badatele v České republice. Brzy zjistili, že megalitické památky ve středních Čechách ukazují, že jejich rozmístění není náhodné.

Co z toho všeho vyplývá?

Teorie IDSZ jakoby obnovila dávné znalosti a zasadila je do planetárního rozsahu. Je možné, že někteří lidé v dávnověku věděli o existenci silových linií Země a jejich průsečíků, a stavbou menhirů, později kostelů, kaplí a klášterů chtěli tato místa zviditelnit pro ostatní, upozornit na jejich význam, popř. varovat před nebezpečím pro neznalé osoby.