Dlouho nebylo jasné, jak se velcí nelétaví ptáci objevili na kontinentech vzdálených tisíce kilometrů od sebe. Nová studie přináší překvapivou odpověď.
Nelétaví ptáci patří k nejzajímavějším živočichům planety. Pštrosi v Africe, emu a kasuáři v Austrálii, nandu v Jižní Americe nebo tajemní kivi na Novém Zélandu. Každý kontinent má svého nelétavého obra. Jak se ale tak vzdálení příbuzní, neschopní letu, ocitli na různých místech světa? Nová studie přináší odpověď, která mění dosavadní pohled na jejich evoluci.
Záhada, kterou nevysvětlila ani Pangea
Dlouho se předpokládalo, že původ nelétavých ptáků je spojen s dávným superkontinentem Pangea, existujícím před více než 200 miliony let. Logika byla jednoduchá. Když se tento obří celek rozdělil, ptáci už obývali jednotlivé oblasti a dál se vyvíjeli izolovaně. Jenže rozbory ukazují něco jiného. Paleognáti, tedy skupina zahrnující všechny tyto druhy, mají společného předka starého „jen“ zhruba 80 milionů let. To znamená, že rozpad Pangei přišel příliš brzy na to, aby vysvětlil jejich rozšíření.
Odpověď poskytl až neobvykle dobře zachovaný exemplář Lithornis promiscuus, starý 56–59 milionů let, nalezený v Severní Americe. Tento prastarý paleognát měl anatomii, která prozrazuje, že na rozdíl od svých moderních potomků létat dokázal, a to překvapivě dobře.
„Nemůžeme s jistotou říci, zda šlo o přímého předka dnešních paleognátů, ale zatím je to náš nejlepší model toho, jak mohl jejich předek vypadat,“ uvedla zooložka Klara Widrigová ze Smithsonova institutu. Analýza tvaru hrudní kosti ukázala, že Lithornis měl podobné proporce jako ptáci schopní dlouhých oceánských přeletů, například volavky.
Jak se z letců stali chodci
To naznačuje, že pradávní paleognáti byli zdatní cestovatelé, kteří se mohli šířit mezi kontinenty vlastními silami. Teprve když se usadili v novém prostředí, začali někteří z nich ztrácet schopnost letu. Proč? Evoluce jim k tomu vytvořila ideální podmínky.
Po vymření dinosaurů před 66 miliony lety se svět najednou ocitl téměř bez predátorů. Ptáci, kteří se živili na zemi, nemuseli prchat do korun stromů ani podnikat vyčerpávající lety. Let je energeticky náročný, a pokud k přežití není nutný, příroda tuto dovednost postupně „odebere“. Během milionů let se z létavých paleognátů vyvinuli dnešní obři – pštrosi, emu nebo kasuáři. Každý z nich přijal vlastní strategii: někteří se stali rychlými běžci, jiní vsadili na hrozivý vzhled a sílu.
Výzkum tak ukazuje fascinující případ konvergentní evoluce, tedy situace, kdy různé linie organismů nezávisle vyvinou podobné vlastnosti. Nelétaví ptáci se nevyvíjeli z jednoho společného nelétavého předka, ale k podobnému výsledku dospěli opakovaně, a to na různých kontinentech. Ornitolog Peter Hosner z Dánského muzea přírodní historie připomíná, že takto kosmopolitní letci jsou v říši ptáků spíše výjimkou. „Většina druhů je vázaná na jeden region. To, že pradávní paleognáti dokázali překonat oceány, je opravdu pozoruhodné,“ dodává.
Dnešní paleognáti: od kivi po nandu
Dnes zahrnuje tato starobylá linie asi 60 druhů. Nejpočetnější jsou tinamové v Jižní Americe, kteří sice umí létat, ale jen na krátké vzdálenosti. V Oceánii přežívají kivi, kasuáři a emu, v Africe pštrosi a v Jižní Americe dva druhy nandu. Každý z nich dokazuje, že evoluce dokáže jedno zadání vyřešit více způsoby a výsledkem jsou ptáci, kteří navzdory ztrátě křídel vládnou svým ekosystémům.
Studie nám kromě fascinujícího pohledu do minulosti připomíná i křehkost biologické rozmanitosti. Nelétaví ptáci přežili miliony let, ale dnes čelí nové hrozbě – člověku. Ztráta přirozeného prostředí a introdukce predátorů na ostrovy (např. psy a koček na Nový Zéland) ohrožuje zejména druhy, které se již nemohou zachránit letem. Příběh Lithornise tak není jen paleontologickou kuriozitou, ale i varováním, že přežití těchto unikátních živočichů dnes závisí na nás.
autor: Zuzana P.
foto: Pixabay
Štítky: druhy, emu, kasuár, kivi, nandu, nelétaví ptáci, pštros, ptáci, svět zvířat
Sdílet na Facebooku
