Než se tomu jistému panu spisovateli začneme věnovat blíže, zopakujme si rozdělení literatury 19. století na období romantismu a následně kritického realismu. Romantičtí autoři mají nespornou výhodu v tom, že mohou své fantazii ponechat volné pole a nemusí se příliš ohlížet na historická fakta. Jsou pro ně jen orientačními, záchytnými body. Hrdinové jejich příběhů se chovají a jednají tak, jak chce jejich duchovní tvůrce, nikoliv jak by si přály historické reálie.
Boleslav Prus
Kritičtí realisté to už mají horší. Autor Tří mušketýrů se nemusel obávat, že mu přijde vyčinit kardinál Richelieu, že jej neprávem vylíčil jako démona v kněžském rouše. Charles Dickens se už mohl obávat, že některá potrefená husa zakejhá, pokud se v jeho syrových a pro ni nepříjemných románech pozná. Jak by řekl klasik, nastavovat zrcadlo, znamená velmi často riskovat. Někdy je vhodné zvolit kompromis. Ten bývá nejrozumnější. Umístit svůj příběh do dávné minulosti, ale dát svým postavám charakterové vlastnosti a způsob jednání mých současníků. Pak už jen záleží na nich, jestli se ztotožní s někým, koho v příběhu upřímně nesnášíme.
Chaldejský mág na faraonově dvoře
Boleslaw Prus nebo též Aleksander Glowacki (1847 – 1912), patřil k těm, kteří tento kompromis zvolili. Žil v letech a byl nepochybně ovlivněn oběma žánry a dokázal oba využít v knize, o které se bude hovořit. Tou knihou je známý historický román s názvem Farao, který začal časopisecky vycházet v roce 1895. Pokud si jej přečtete pozorně, jistě vám neunikne zajímavý moment, ve kterém nám sám autor poskytl informaci o tom, že mu magie nebyla cizí. Boleslav Prus zřejmě nikdy magii nepraktikoval, aspoň o tom zatím žádné důkazy nemáme. Nicméně byl velmi dobře informován z velmi kvalitního zdroje a byl magií tak zaujat, že ji neváhal vtělit i do svého románu. A to takřka doslova.
Děj románu se odehrává před zhruba třemi tisíci lety, přesněji v době panování Ramesse X. (1110 – 1107 př. n. l.) Historické reálie si Prus prostudoval na nejvyšší možné úrovni znalostí své doby, takže například velekněz Herhor není fiktivní postavou. A nyní k tomu důkazu. Velekněží Egypta, mocnější než faraon sám, si v Prusově románě pozvou ke slyšení chaldejského učence Beroa. Chaldejské kněze považují za své starší, zkušenější a moudřejší bratry. Má jim pomocí magie sdělit, jaká je budoucnost Egypta a čeho by se měli vyvarovat. Beroes jim pochopitelně rád vyhoví. Zastavme se proto nejdříve u Chaldejce Beroa.
Chaldea, nebo též Kaldea, byla nejjižnějším cípem Babylonské říše ležícím na území dnešního Kuvajtu, v jižní části Iráku a v oblasti Perského zálivu. S helénistickým názvem země Kaldea se můžeme setkat již v Bibli, kdy Hospodin vyvede Abrahama z města Ur patřícího Kaldejským. Dále se objevuje též v knize Daniel, kde chaldejští mágové a hvězdáři mají za úkol vyložit sen králi Nabuchodonozorovi. I Peršané, kteří v šestém století před Kristem Chaldeu dobyli, respektovali Chaldejce jako mágy, astrology a učence znalé mytologie, matematiky a písma. Pro Řeky se slovo Chaldejec dokonce stalo synonymem pro magii a astrologii již u Strabóna, který žil na počátku našeho letopočtu. Proto musel být v Prusově románu mágem a kouzelníkem s omračujícími schopnostmi právě Chaldejec. Bylo to jaksi samozřejmé. A nyní k té magii.
Taje démonologie
Snad o žádném jiném oboru lidské činnosti nekoluje více mýtů a pověr. Například klasické rozdělování magie na černou a bílou. Základní omyl tkví v tom, že mnoho lidí považuje za černé a bílé, a tedy rozhodující, pouze použití prostředků, které slouží k dosažení cíle. Není to pravda. Rozhodující je cíl, který je člověkem sledován. Pokud tedy vůbec použijeme výraz černá magie, pak si musíme být jisti, že usiluje o cíle, které jsou proti vůli toho, vůči komu ji použijeme.
Mezi magii lze zařadit i démonologii, která se právě v Prusově románu vyskytuje. Je to systematická nauka, která se zabývá démony a jejich působením na lidský život. Dříve než se usmějete, musím uvést, že démonologií se soustavně zabývá i teologie jako součástí výzkumu Starého i Nového zákona. V nich se o démonologii hovoří v souvislostech s padlými anděly a studium démonologie tedy rozhodně nepatří mezi nějaké fantasmagorie.
Šalomoun a jeho démoni
Kličky Šalomounovy
Nejstarším dílem, které se zabývá zkoumáním jednotlivých démonů, je Šalomounův testament, který vznikl někdy mezi 1. a 4. st. n. l. Jistě, s biblickým králem Šalomounem, který žil o téměř tisíc let dříve, přesněji v letech 970-931 př. n. l., má společného jen málo a možná také vůbec nic. V každém případě v něm však jsou uvedeni démoni, které Šalomoun ovládl a přinutil je, aby mu pomohli se stavbou chrámu.
Zájemcům o tuto problematiku jistě neunikla zajímavá kniha nazvaná Menší klíčky Šalomounovy, nebo také Goetie. První české vydání pochází z roku 2008 a jde o překlad z německého originálu. Tato kniha, která se rovněž věnuje démonologii, vznikla ale podstatně dříve a navazuje na středověké grimoáry, čili magické knihy s popisem čarodějnických praktik. Goetie je přitom jen jednou částí rozsáhlejšího díla, Celé dílo nese název Lemegeton a Goetie je prvním ze čtyř dílů této knihy. Po ní následují ještě Theurgia Goetia, Pavlino umění a Kniha umění Almadelova. Poprvé s tímto názvem vyšla někdy okolo roku 1700. Někdy se název Menší klíčky Šalomounovy používá pro celý Lemegeton.
Nyní se podívejme na stránku 186 tohoto českého překladu.
„Volám a zaklínám tě duchu, a silou nejvyššího majestátu ti poroučím skrze BERALANENSIS, BALDACHIENSIS, PAUMACHIA a APOLOGIAE SEDEN…“
A teď kniha Farao vydaná v Praze roku 1954, na stránce 155:
Když Beroes s rukama zkříženýma na prsou šeptal, začal v podzemí zase neklid a bylo slyšet jakýsi vzdálený hluk, který udivil přítomné. Tu se mág ozval hlasitě:
,,BARALANENSIS, BALDACHIENSIS, PAUMACHIA, vzývám vás, abyste byli svědky naší úmluvy a podporovali naše úmysly.“
Je tedy více než jisté, že Boleslaw Prus knihu Goetie znal. Bylo by docela zajímavé zjistit, jak se k ní dostal, ale protože perfektně ovládal angličtinu, je možné, že mu ji třeba poslali přátelé z Londýna. On sám překládal anglického filozofa Johna Stuarta Milla. Možná mu ji poslal sám Aleister Crowley, kterou s touto knihou také pracoval a dokonce ji o některé invokace sám doplnil.
Film Farao
V každém případě je objev prastarého zaklínadla v Prusově díle znepokojující. V jeho životopise totiž nenacházíme žádnou informaci, z níž by se dalo odvodit, že se tento veskrze seriozní autor zajímal o okultní vědy nebo se dokonce stýkal s lidmi, kteří k nim měli blízko, či je dokonce praktikovali a sdružovali se v různých tajných společnostech. Je ale také pochopitelné, že pokud by k tomu došlo, držel by Prus tuto svoji aktivitu z „bezpečnostních důvodů“ v tajnosti. Ale přesto nedokázal odolat tomu, aby alespoň něco nenaznačil. Podaří se nám někdy vypátrat víc?
Karel Dudek
Obr. wikipedie, wikimedia commons
Štítky: mystéria, spiritualita
Sdílet na Facebooku
