Představa hada, který sežere jiného hada stejného druhu, vyvolává odpor. Kanibalismus je u lidí tabu, něco zvráceného a nepřirozeného.
Co si ale budeme povídat, v přírodě podobné morální kategorie neexistují. Nová rozsáhlá analýza naznačuje, že u hadů může být pojídání vlastních příbuzných vznikající strategií přežití. Vědci shromáždili více než 500 zaznamenaných případů kanibalismu u 207 druhů hadů napříč kontinenty. Výsledek? Toto chování se během evoluce objevilo nezávisle nejméně 11krát. Jinými slovy nejde o ojedinělou zvláštnost jedné vývojové větve, ale o jev, který se v různých liniích vracel znovu a znovu. Za určitých okolností tedy může být kanibalismus výhodný.
Když je nouze, had nevybírá
Mnoho zaznamenaných případů souvisí se stresem prostředí, třeba nedostatkem potravy, přelidněním nebo omezeným prostorem. Pokud had narazí na menšího jedince vlastního druhu a jiná kořist není dostupná, může se z něj stát „praktická“ alternativa. Téměř polovina zaznamenaných kanibalských druhů má takzvaně generalistickou stravu, tedy jí široké spektrum kořisti. Taková flexibilita zřejmě usnadňuje i přechod k pojídání vlastního druhu, pokud si to situace vyžádá.
Někteří odborníci sice upozorňují, že spojení mezi generalistickou dietou a kanibalismem zatím není statisticky neprůstřelné, trend je ale zřetelný: čím méně vybíravý predátor, tím menší zábrany. Zvlášť zajímavé jsou případy z přírody, kdy například samci hadů montpellierských ve Francii požírali samice mimo období rozmnožování. V době, kdy je potravy málo, může energetický zisk převážit nad ztrátou potenciální partnerky.
Ne všechny čelisti to dovolí
Kanibalismus však není rozšířen rovnoměrně. Častěji byl zaznamenán u čeledí Colubridae (užovkovití), Viperidae (zmijovití) a Elapidae (korálovcovití, kam patří i kobry). U některých skupin se většina případů odehrála v zajetí, kde stres z omezeného prostoru a nedostatku potravy může chování zesilovat. Důležitou roli hraje také anatomie. Hadi jsou proslulí schopností extrémně rozevřít čelisti a spolknout kořist větší, než je jejich hlava. Studie ukazuje, že druhy bez dostatečně flexibilní čelistní stavby prakticky nevykazují kanibalismus. Evoluce tedy nenabízí tuto „strategii“ všem – pouze těm, kteří jsou k ní fyzicky vybaveni.
Dlouho se mělo za to, že kanibalismus je maladaptivní, tedy celkově nevýhodný. Jenže čím více dat vědci shromažďují, tím víc se ukazuje, že může plnit různé funkce: regulaci populace, kontrolu velikosti potomstva, rychlé získání energie nebo eliminaci konkurence. U hadů, kteří obývají téměř všechny kontinenty kromě Antarktidy a přizpůsobili se pouštím, lesům i vodním biotopům, může být kanibalismus dalším projevem jejich mimořádné adaptability. Jsou to oportunisté, a oportunista neplýtvá dostupným zdrojem potravy jen proto, že vypadá podobně jako on sám.
Fascinující je především skutečnost, že se toto chování vyvinulo opakovaně a nezávisle. Evoluce tak jako by znovu a znovu „testovala“ stejnou strategii, a v určitých podmínkách ji vyhodnotila jako funkční.
Co ještě nevíme?
Autoři studie sami přiznávají, že analyzovali pouze dostupné zdroje. Mnoho starších pozorování může být ukryto v archivech, regionálních publikacích nebo nezdigitalizovaných záznamech. Je tedy možné, že skutečný rozsah hadího kanibalismu je ještě větší. Pro nás může být tato představa nepříjemná. Pro hady je to ale jen další možnost, jak přežít. V přírodě totiž neplatí morálka – platí energetická bilance a schopnost reagovat na měnící se podmínky. A právě v tom jsou hadi mistři.
autor: Zuzana P.
foto: Pixabay
Štítky: evoluce, had, kanibalismus, plaz, příroda, svět zvřat
Sdílet na Facebooku
