Spisovatelka Jitka Lenková: „Na základě českých záhad by napsal trhák i Dan Brown!.“

Jitka Lenková

Je všestrannou spisovatelkou, která má kromě tuzemských tajemství blízko také k mystériím starých civilizací. Talentovaná a milá Jitka Lenková mi prozradila mnohé nejen o svých zvláštních zážitcích a záhadách naší země, ale také o své nové knize a plánech do budoucna.

Vím, že se o záhady zajímáš od mládí. Za jakých okolností a kdy jsi se k tomuto – pro ženu poměrně neobvyklému – zájmu, dostala?

Nejspíš to začalo četbou Ludvíka Součka, Ericha von Dänikena a dalších. Z toho mála, co se u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech objevilo v tisku, jsem si začala dělat archiv a postupně jsem začala i psát a sama bádat. Zřejmě proto, že jsem studijní a badatelský typ. Nepřemýšlela jsem o tom, že by to byl na ženu nezvyklý zájem. Spíš mám pocit, že se ženy o tajemno a záhadno, (i když spíš v té esoterické rovině), zajímají víc než muži.

Co tě na neobjasněných tajemstvích tak fascinuje?

To, že jsou neobjasněná. Ráda se prostřednictvím usilovného bádání a metodami, které se používají třeba i ve vědě nebo v kriminalistice, dopracovávám k vítěznému poznání. A o ně se pak ráda dělím s ostatními.

V jednom ze starších rozhovorů s tebou jsem se dočetl, že věříš v osud. Myslíš tedy, že tvým osudem bylo stát se úspěšnou právničkou a později i spisovatelkou, píšící především o dějinách a mystériích? Označila by ses za fatalistku, která věří, že se některým událostem nemůžeme vyhnout?

Domnívám se, že to, čemu říkáme osud a konkrétní výsledná podoba našich životů, je směsí působení několika vlivů. Naší vlastní vůle, karmy vč. minulých životů a synchronicity, čili nekauzálních souvislostí, případně ještě něčeho dalšího. Otázkou je, co do jaké míry náš život, tedy životy konkrétních lidí, utváří. Západ říká jasně, že je to naše vůle. Když se člověk snaží, nemohou se mu jeho cíle a životní plány nesplnit. Pokud se neplní, snaží se málo. Východ praví: Netlač řeku, teče sama. A potom jde ještě o to, jak vnímáme sami sebe. Jsme s tím, co máme, šťastní nebo nešťastní? Nakonec se také říká, že jediné, co můžeme v některých případech opravdu změnit, je náš postoj k dané věci. Ale také to, že všechno zlé, je k něčemu dobré.

Věříš tomu?

Obávám se, že to je jen určitý druh útěchy, a že některé věci nebo události nejsou ve skutečnosti dobré vůbec k ničemu. Třeba když zemře malé dítě. Snad to poslouží jenom k osobnímu růstu těch, které to zasáhne. Jsem si ale téměř jistá, že dotyční by se bez osobního růstu vyprovokovaného takovou tragickou událostí docela rádi obešli. Je ale také možné, že nedokážeme dohlédnout konců dané věci. Co kdyby se to zemřelé dítě jmenovalo Adolf Hitler?

Může podle tebe někdo přitahovat štěstí, zatímco někdo jiný naopak smolné situace?

Jistě. Žijí mezi námi „děti štěstěny“ a stejně tak osoby poněkud nelichotivě nazývané „pechvogel“, smolaři. Četla jsem třeba nedávno příběh o paní, jejíž rodinu krátce po sobě stihly dvě těžké autohavárie. Anebo naopak, někdo opakovaně vyhraje ve sportce. Ale proč tomu tak je? Mají někteří z nás dar předjímat budoucí události a vyhodnocovat je, třeba podvědomě, ve svůj prospěch? Existuje skutečně systém zvaný „objednávky do vesmíru“? A pokud ano, proč se některé objednávky neplní? Protože jsou v kolizi s jinými objednávkami? Všichni třeba chtějí vyhrát ve sportce, ale všichni vyhrát nemohou.

Mohl být takto předurčen například osud pasažérů plujících na Titaniku?

To bych asi netvrdila. V souvislosti s Titanikem se zmiňuje, že vezl prokletou egyptskou mumii, prokletý diamant a také, že v jeho trupu zůstala mrtvola dělníka, jenž zahynul při jeho stavbě. A není jen Titanic, máme i havárie letadel, oběti teroristických činů a v neposlední řadě třeba holocaust.

Titanic

Máš mezi českými nebo zahraničními záhadology nějaké vzory, které tě během cestování po záhadných místech a psaní inspirují? Kdo mezi ně patří?

Däniken, zcela jistě, protože veřejnost upozorňuje na všechny ty různé podivnosti, Michael Cremo, který na něj vlastně navazuje, Graham Hancock pro originální interpretaci. Oslovují mě všichni badatelé a autoři, kteří jsou schopni se v dané věci držet určitého racionálního, hmotného jádra. Naopak se ideově míjím s těmi, kteří pouze spekulují, a to ještě jen na základě svých „vhledů“, chanelingu apod. Ne že bych neuznávala jejich pohled na svět, nebo proti nim nějak brojila, ale ten druhý přístup mě prostě oslovuje víc. Z našich kolegů musím pochopitelně jmenovat nedávno zesnulého Ivana Mackerleho a dnes už legendárního Věnceslava Patrovského. Samozřejmě i Ludvíka Součka, k němuž mám ovšem výhrady pokud jde o uvádění pramenů a použité literatury.

V části ze svých minulých knih, jsi se zabývala možností, že i v České republice mohli být spatřeni mimozemšťané, nebo jejich stroje.  Můžeš prosím uvést nějaké související detaily těchto pozorování?

Je to těch několik málo případů, kdy došlo k jevu zvanému „únos do UFO“, jímž se potom daleko zevrubněji zabýval Karel Rašín. Ty považuji obecně za zásadní. Hlavně proto, že je tu opět to racionální, hmotně uchopitelné jádro. Unesený třeba popisuje, že se mu stalo to a to, a skutečně má na těle odpovídající stopy, ranky, jizvy. Za extrémně zajímavé potom považuji případy, v nichž figurují mimozemské implantáty, a fenomén mrzačení dobytka. Ten od nás, pokud vím, není doložen. Za velmi zajímavou považuji také lebku tzv. Hvězdného dítěte, která by měla patřit potomku zemské matky a mimozemského otce, stejně jako další podivnou bytost, tzv. slepičího člověka z Waldenburgu. Jejich výzkum zatím není s konečnou platností ukončen. A samozřejmě jsou krajně pozoruhodné všechny artefakty, které jsou nějakým způsobem „podivné“.

Osobně se přikláníš spíše k tomu, že může někde ve vesmíru existovat inteligentní život, nebo k opaku?

Existence inteligentního života ve vesmíru mně osobně přijde pravděpodobnější, než jeho neexistence.

A zpátky k tradičnějším tajemstvím. Jaký nejzáhadnější příběh jsi během svého pátrání po záhadách prožila a kdy to bylo?

Kupodivu se tak stalo ne při bádání, ale v běžném životě, a šlo o poltergeista. Mám taky pár podivných úkazů zachycených na fotkách, a nemyslím tím orby. Poměrně často vysleduji nějakou tu synchronicitu, čili nekauzální souvislost, případně jev, kterému říkám spontánní telepatie. Bohužel jsem neviděla UFO. Ani mimozemšťana, tedy pokud vím.

Můžeš prosím stručně rozvést onu příhodu s poltergeistem?

Stalo se to před několika lety ráno u snídaně v rodinném domku mých rodičů. Seděli jsme u snídaně, já, manžel a moji rodiče, a najednou jsme slyšeli, jako šoupání židlí nebo něčeho v patře nad námi, kde bydlí bratr s rodinou. Věděli jsme, že jsou pryč, na návštěvě u příbuzných, a že se mají někdy během dopoledne vrátit. Ty zvuky byli tak sugestivní, že se maminka šla podívat nahoru, i když se jí zdálo, že bratr přijel nějak brzy. Ale nikde nikdo. Bratr s rodinou potom přijeli, v původně předpokládaném čase, zcela v pořádku. Nejpozoruhodnější na tom považuji tu skutečnost, že jsme ty zvuky slyšeli ve stejné chvíli čtyři lidé najednou. Všichni jsme slyšeli totéž, ve stejné místnosti, nezávisle na sobě, za bílého dne. Takové svědectví je podle mě zcela nezpochybnitelné.

V poslední z tvých knih, která se jmenuje Záhadná místa Česka: Ve faktech, mýtech a legendách, jsi se opět vrátila k tvému oblíbenému tématu – historickým tajemstvím naší země. Jaká jsou podle tebe tři nejzáhadnější místa České republiky a proč právě ona?

Menhir Kamenný pastýř u Klobuk, na prvním místě a bez diskuze. Jinak mi asi nejzáhadnější přijde zrovna to, čím se právě zabývám. Jde o zatím neprobádané předpokládané podzemní prostory u Skelné Huti na Plzeňsku a pátrání po pokladu na Novém zámku u Lanškrouna. Tam byly, mimochodem, zaznamenány i paranormální jevy.

U Nového zámku v Lanškrouně výzkumníci s georadarem detekovali cosi jako podzemní chodbu. Jaká překvapení podle tebe může ještě podzemí zámku skrývat? Něco z lichtenštejnské doby, nebo snad cennosti z konce druhé světové války?

Ano, „něco jako“ vystihuje přesně podstatu věci. Nejde jen o to něco změřit, ale hlavně měření interpretovat a potom ho ověřit dalším výzkumem. A dokud se takový průzkum neprovede, můžeme jen spekulovat. Bylo by samozřejmě skvělé najít nějaký opravdový poklad, ať už z jakékoliv doby. Daleko častěji se však nacházejí zcela obyčejné věci, třeba podkovy, starý řetěz, zemědělské náčiní a tak. Takže na šťastného objevitele čeká něco podobného nejspíš i tady.

Kromě mnoha dalších tajemství se v knize zabýváš i nejasnostmi okolo Korunovační komory v katedrále sv. Víta. V textu naznačuješ, že do této přísně střežené místnosti s korunovačními poklady možná vede i jiný vchod než oficiální, od kterého drží klíče vždy sedm významných českých osobností. Co tě přivedlo k této hypotéze?

Spíš to asi bude tak, že existuje i další sada klíčů nebo jeden univerzální. Prvním trknutím byla spíše úsměvná historka o tom, že při otevření komory 17. dubna 2008 si někdo všiml, že tam bylo čerstvě vytřeno. Z historických pramenů také víme, že Heydrich nechal svého času v Berlíně vyrobit duplikáty klíčů a že tato sada se našla během Pražského povstání. Co se s ní stalo, není známo. Při výrobě repliky Svatováclavské koruny v roce 1952 pak prý, cituji šperkaře Jiřího Beldu st., „byl zvláštní zákon, který pověřil vedoucího prezidentské kanceláře, aby po tu dobu manipuloval s klíčí od klenotů…“. Ve Sbírce zákonu se mi ovšem takový zákon, vyhlášku ani nařízení dohledat nepodařilo. Jeden ze čtenářů dál přispěl úvahou na téma: Co kdyby hořelo? Jak by se ke komoře dostalo rychle všech sedm klíčníků nebo aspoň jejich klíče? Oficiální odpověď zní, že komoru by v takovém případě otevřel zámečník. V každém případě to je hezké téma a krásná inspirace třeba pro Dana Browna.

Když jsme u slavného spisovatele Browna – važovala jsi někdy o napsaní podobné knihy jaké píše on, tedy na pomezí skutečných historických záhad a fikce? Třeba o českých záhadách?

Uvažovala, kdo by neuvažoval. Ale obávám se, že to je jako s našimi akčními filmy. Představa, jak se dvě škodovky honí po Staromáku, je prostě směšná. Nerada bych dopadla podobně. A nakonec se třeba musí i nějak vybruslit z toho, že ve skutečnosti  „záhada“ vlastně neexistuje a dovést příběh někam do ztracena, nechat otevřený konec. Což se někdy může podařit uspokojivě, jako v případě Dobyvatelů ztracené archy, anebo jde o čiré scénáristické zoufalství, jako v případě našeho filmu, resp. seriálu Maharal – Tajemství talismanu. Naopak velmi pěkně se vydařila díla tohoto typu od Arnošta Vašíčka.

I další – velmi zajímavá hypotéza, o níž píšeš, souvisí s historickými poklady, patřícími mezi cennosti Svatovítského chrámu. Mezi zdejšími sbírkami najdeme i rámeček se dvěma malými kousky tkaniny. Ty snad mohou být kouskem Turínského plátna. Proč si myslíš, že může jít právě o část slavné italské relikvie?

Myslela jsem si to, než mi příslušný pracovník sdělil, že na jejich kousku plátna je použita jiná vazba než na tom turínském. Díky tomu je ale zajímavější něco jiného. Nikdo zatím nedoložil, že Turínské plátno je „to správné“ plátno, takže ten náš kousek, na kterém se podle jednoho starého popisu nacházejí i stopy krve, může pocházet z pravého Ježíšova plátna. Přímo se tak nabízí možnost dalšího výzkumu, alespoň co do stáří pomocí C14, což ale těžko mohu osobně zorganizovat. Jako další námět pro Dana Browna to ale vůbec nezní špatně.

V knize se zmiňuješ také o několika pražských domech – například Černínském paláci – které jako by byly prokleté. Můžeš uvést pár dalších pražských míst s podobnou neblahou pověstí, které mají přinášet svým majitelům smůlu?

Jistě, třeba Werichova vila nebo Petřín, které v knize také najdete. Špatně je na tom třeba budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy, postavená v letech 1924-31 na místě, kde prý stávala svého času katovna. Těžko jen čirou náhodou právě tady za protektorátu také sídlilo velitelství SS. Jako ukázka „typicky nacistické“ architektury se objevila i ve filmech Vaterland a I ve smrti sami. Může za to její v novoklacistní sloh a temné barvy použitých druhů kamenů. Kdyby se místo nich použil bílý mramor, bylo by to úplně o ničem jiném – o zářivém odkazu antiky. Jenže tohle temné místo chtělo temné tóny a dokázalo si je i „samo“ prosadit. Mimochodem – podobně ponurý je také interiér Památníku na Vítkově postavený ve stejné době, v letech 1929-33. Kromě filmařů si svého času „přitáhl“ balzamované ostatky totalistického prezidenta Klementa Gottwalda.

Z mimopražských záhad jistě stojí za zmínku dávná svatyně u Makotřas, která byla orientována podle hvězd i Slunce. Současně šlo o prastaré obětiště. K čemu mohla podle tvého názoru vlastně sloužit?

Klíč k řešení téhle hádanky podle mě spočívá právě v astronomické orientaci a ta může mít prastaré kořeny. Uvaž třeba jen, že na malbách v jeskyni v Lascaux se souhvězdí Plejád objevuje v blízkosti Býka a my je dnes řadíme také do souhvězdí Býka. To člověka až zamrazí -  Plejády nejsou na severní obloze vidět celoročně, v zimě se dostávají pod obzor a objevují se zase v květnu. Podobného jevu si naši předci povšimli i u dalších nápadných hvězd a souhvězdí, třeba u Orionu nebo Siria. Jejich první východ v daném roce byl považován za svátek.

Co se tedy mohlo v Makotřaské svatyni slavit?

Co se tam přesně slavilo se bez písemných pramenů sotva kdy dozvíme. U starých zemědělských civilizací byly nesporně významné dožínky. Poslední výzkumy přitom ukazují, že obilí se spíš než na výrobu mouky používalo k výrobě alkoholu. To, a s tím související změny stavu vědomí, dodává všem těmto teoriím zas další a nakonec ještě pochopitelnější rozměr.

Zvláštní je také 88. kilometr dálnice D1 nedaleko Humpolce, kde dochází k častým dopravním nehodám. Může být příčinou tohoto jevu negativní energie, pocházející podle některých názorů z hromadného hrobu napoleonských vojáků, nebo se tu nachází jakýsi vstup do jiné dimenze?

Dopravní policie spíš hovoří o lokálních klimatických podmínkách, které tu vedou k vytváření nečekaného náledí. Navíc to místo ani nepatří k těm, kde jsou na dopravní nehody nejčastější. Ale do jisté míry máš pravdu. Když připustíme, že určitá místa mají z nějakého důvodu negativní energii, může taková energie zapůsobit na psychiku některého citlivějšího řidiče, rozhodit ji a dojde k nehodě. Z tohoto hlediska je zajímavá právě oblast v okolí Makotřas, kde došlo nejen k několika těžkým nehodám, např. u nedalekých Středokluk. V těsné blízkosti leží také Lidice.

Zabývala jsi se také záhadami vrchu Radhoště v Moravskoslezských Beskydech. Díky vyprávění Ivana Mackerleho, a také z dalších zdrojů vím, že je tento kopec protkán rozsáhlým podzemím. Podle pověsti se v jeho vnitřku skrývá pohanská svatyně se soškou boha Radegasta. Věříš tomu?

Spíš ne. Nevzpomínám si na případ, kdy by Slované, s nimiž je Radegast spojován, měli nějaké podzemní svatyně. Zřejmě neholdovali tomuto druhu sakrálních prostor. Dávali přednost otevřené krajině, posvátným hájům a okrskům a svatyním pod širým nebem.

Zmínil jsem asi nejakčnějšího českého záhadologa Ivana Mackerleho, který bohužel už není mezi námi. Které jím zkoumané tajemství tě fascinuje nejvíc?

Určitě to budou tzv. obrovské kovové „kotle“ zanořené pod úrovní terénu v Jakutsku. Potom záhadné stavby v Nan Madolu v Tichomoří a stejně tak ztracená města v Amazonii. Obšírně se věnoval i problematice pražského golema, ale právě tahle záhada se proto už dál asi  posunout nedá.

Pokud jde o golema – přikláníš se spíš k Ivanově teorii, že byl golem snad velkým, nemocným mužem-cizincem, nebo za původem této pověsti vidíš něco jiného,  například robota?

Mohla by to být i nějaká bytost typu zombie. Když se přidržíme klasické pověsti, jde o to, že rabín a jeho pomocníci vdechli za pomoci kabaly život kusu hlíny a stvořili golema stejně, jako kdysi Bůh stvořil Adama. Vznikla tedy lidská bytost, ne hliněný panák nebo robot. Z hlediska synchronicity je ovšem hezký ten postřeh, že golem se oživoval „šémem“ a my naše mobily oživujeme „SIM“ kartou. To by nahrávalo teorii nějakého mechanismu a šém mohl být prostě jen zástrčkou, která po zastrčení cosi propojila nebo odblokovala a tím uvedla golema v činnost.

Může vůbec někdo jiný Ivana Mackerleho, s jeho obrovským zápalem a touhou po dobrodružství, nahradit?

Samozřejmě, že může. A dokonce ho i předčit… uspět, tam, kde se to jemu nepodařilo. Pokud se někdo takový najde, pak to bude mít dnes jednodušší než kdysi Ivan, už jen díky současným lepším technickým možnostem. Také může využít badatelské zázemí ve spolcích jako jsou Klub psychotroniky a UFO (KPUFO) nebo Fantastic Facts Club (FFC). V neposlední řadě je ale každá taková expedice otázkou peněz, takže největší šanci uspět má nějaký miliardář nebo někdo v jeho službách. Od státních nebo mezinárodních institucí bych si v tomto ohledu mnoho neslibovala.

Jaké by tedy mohlo být řešení?

Zajímavé by mohlo být shromáždění potřebných prostředků pomocí crowfoundingu. Nakonec i Hiram Bingham, zaměstnanec univerzity v Yale, objevil Machu Picchu jen a díky grantu National Geographic Society.

Můžeš prozradit něco z tvých literárních i záhadologických plánů, chystaných na následující měsíce?

Uvažovala jsem o výpravě na Beglik Taš, což zní trochu exoticky, ale ve skutečnosti se tato kamenná sluneční svatyně nachází asi šest kilometrů od známého bulharského letoviska Primorsk. Hodně lidí také rádo vzpomíná na zájezd Mlhy Avalonu organizovaný právě  časopisem Záhady života. Napodruhé by bylo ale zajímavé vypravit se hodně na sever, do Skotska a na přilehlé ostrovy, k tamním kamenných kruhům a na další mystická místa v této oblasti. Z knížek mám rozpracovaný druhý díl Tajemných míst Česka, knižní vydání mých článků o světových záhadách z poslední doby a revizi 3. vydání Spiknutí mocných. Začínají se mi rýsovat Tajné dějiny literatury. Čtenáři se tam dočtou nejen o skutečném pozadí některých literárně zpracovaných záhad, ale také zjistí, že tajný deník o svém sexuálním životě si vedl kromě Máchy i Puškin. S neortodoxním politologem Janem Berwidem-Buquoyem se zároveň chystáme na Tajné dějiny politiky.

Machu Picchu

A jaká jsou podle tebe tři nejzáhadnější místa světa?

Machu Picchu, pro tu technologii opracování a přesunů obrovských kamenných bloků, ley lines, a to nejen v Británii, pro jejich netušené souvislosti, a také to, co je právě aktuální. Teď třeba objev možné pyramidy v Antarktidě. Ale ono by se toho našlo víc. Velikonoční ostrov, údajné podmořské pyramidy u Japonska, Nazca a podobné geoglyfy, rondely údajně objevené v Arábii, Ježíšův hrob v Kašmíru, podzemí dalajlámova paláce v Potale…

Na konec jedna – poněkud nezvyklá – otázka. Vím, že jsi také autorka scénářů. Chtěla bys někdy napsat scénář pro celovečerní film s tématikou české historie nebo českých záhad? A o čem by mohl být?

Ano, napsala jsem deset dílů seriálu Záhady Toma Wizarda. Uvažovala jsem potom spíš o nějaké formě dokumentu, měla jsem na toto téma rozjednané už čtyři projekty, ale realizovat se zatím nepodařilo ani jeden. Thriller ve stylu Dana Browna by se určitě taky dal napsat. Kdo ví, jaké relikvie jsou skutečně ve svatovítském pokladu a jakou pro někoho mohou mít cenu… Nebo, co takhle vyměnit svatováclavskou korunu za repliku? Tajemný rukopis v některé klášterní knihovně? Mimozemský medailon ve sbírce kuriozit na zámku Kynžvart? Podobnou cestou, a asi nejlépe ze všech, šel například Arnošt Vašíček. Aby byl ale podobný příběh dobrý, musí být uvěřitelný a český divák uvěří takovému druhu příběhu z českého prostředí jen obtížně. Pro diváka amerického by ovšem atraktivní být mohl. Pro mě osobně nedostižný zůstává v tomto ohledu film Akce Bororo.

Autor rozhovoru: Petr Koutský

Fotografie: Jitka Lenková, Wikipedia.org

» zpět nahoru «