Doping je při sportu samozřejmě zakázaný. A přesto se objevil už v roce 1904. Tehdejší maraton byl celý dost kontroverzní.
Olympijský maraton v roce 1904 patřil snad k nejbizarnějším závodům v historii her vůbec. Vedro, prach, nedostatek vody, ale i podvádění a dokonce podávání strychninu udělaly ze závodu extrémní zkoušku, která měla hodně daleko ke sportovním standardům dneška.
Závod, ve kterém přežila jen část běžců
Na start maratonu v St. Louis se v roce 1904 postavilo 32 závodníků. Do cíle jich ale dorazilo jenom 14. Trať dlouhá zhruba 40 kilometrů vedla v obrovském horku a vlhku po kopcovitých a prašných cestách. Některé příběhy účastníků zní skoro neuvěřitelně. Jihoafrického běžce Lena Taunyana během závodu pronásledovali agresivní psi a vyhnali ho z trati.
Kubánec Félix Carvajal běžel v pouličním oblečení a během závodu si dokonce udělal zastávku v jabloňovém sadu, kde se najedl a na chvíli usnul. Američan Frederick Lorz zase na části trati využil automobil. Když se jeho vůz porouchal, pokračoval pěšky a v cíli se nejprve vydával za vítěze. Organizátoři jeho podvod odhalili a zlatou medaili mu odebrali.
Vítěz potřeboval pomoc, aby došel do cíle
Zlato nakonec získal Američan Thomas Hicks. Ani jeho vítězství ale nemělo s dnešní představou bezpečného vrcholového sportu mnoho společného. Hicks byl během závodu tak vyčerpaný, že jeho trenéři sáhli k tehdy neobvyklému experimentu. Když běžci kolem 17. míle docházely síly, dostal přibližně jeden miligram strychninu smíchaného s vaječným bílkem. Organizátoři závodu tehdy zastávali názor, že přílišné pití během výkonu není vhodné. Běžci proto měli k dispozici pouze omezené množství vody a na trati byla jediná oficiální občerstvovací stanice. V extrémním horku se řada závodníků zhroutila a závod nedokončila. Hicks dorazil do cíle za 3 hodiny, 28 minut a 53 sekund.
Strychnin byl tehdy používán v medicíně a prodával se také jako stimulant či prostředek proti únavě. Jeho účinek byl ovšem ve skutečnosti způsoben především nadměrným drážděním nervového systému. O několik kilometrů později dostal Hicks další dávku. Tentokrát ji doprovázela také brandy a samozřejmě další vaječné bílky.
Dnes je strychnin známý především jako vysoce toxická látka používaná například k hubení hlodavců. Ve vyšších dávkách způsobuje prudké svalové křeče, ztuhlost a nekontrolované svalové stahy. Smrt může nastat v důsledku selhání dýchání. Případ Thomase Hickse tak ukazuje, jak odlišné byly představy o bezpečnosti sportovců před více než 100 lety. Doping tehdy nebyl na olympijských hrách zakázán a trenéři mohli experimentovat s látkami, jejichž rizika dnes považujeme za zásadní.
Jeden závod změnil pohled na bezpečnost
Maraton v St. Louis se stal symbolem extrémních podmínek a chaotické organizace. Přesto se závod udržel v programu olympijských her a v následujících letech se přístup ke sportovnímu výkonu postupně měnil. Dnešní maratony mají podél trati řadu občerstvovacích stanic a používání nebezpečných podpůrných látek podléhá přísným pravidlům. To, co bylo v roce 1904 považováno za experimentální pomoc sportovci, by dnes představovalo vážné zdravotní riziko.
autor: Zuzana P.
foto: Pexels
Štítky: běžec, Doping, maraton, soutěž, sport, strychnin, toxická látka, závod
Sdílet na Facebooku
