Tento příběh mi vyprávěl v Německu jeden starý muž, který prožil v Africe velkou část svého života.
„UPAŠI!“ Překvapeně jsem zvedl hlavu a podivil se, kdo tato slova zamumlal. Znamená totiž duchové. „Upaši!“ opakoval hlas, jako by někdo rozmlouval sám se sebou. Vyšel jsem ze stanu do klidné luční krajiny. Stál tam starý velký černoch, strnulý jako socha. Jeho tělo bylo napjato a hlava, která byla ozdobena kůží hyeny, byla zakloněna dozadu. Jeho oči, které svítily podivnou přitažlivou silou, byly upřeny na vrzající vlajkový stožár. Když jsem se objevil, nepohnul očima, jen zvedl pravou paži a ukázal na špičku stožáru. A zase zamumlal: „Upaši!“
Kouzelník stále upíral bez ustání zrak na stožár a já jsem zíral na kouzelníka. Náhle jsem si všiml svého psa, který vyběhl za mnou. Na hřbetě a na krku se mu ježila srst a začal bázlivě kňučet. Sledoval jsem jeho pohled. A teprve tehdy jsem se podíval na špičku stožáru. Za vlajkou vylézala dlouhá, šedě zbarvená zmije a začala se spouštět ve spirálách ze stožáru. Myslel jsem si, že mě klame zrak. Projezdil jsem hezký kousek světa, ale ještě nikdy jsem neviděl hada na takovém místě. Proč se vyšplhal po tomto štíhlém stožáru, na kterém nebylo nic, než pestrá vlajka? Než jsem se nadál, zmije se dostala na zem. Váhala a pak se kolem stožáru zase začala ovíjet. Zastavila se a znovu opakovala celý manévr. Konečně se uklidnila. Všiml jsem si, že kouzelník má plaza v moci svých uhrančivých očí.
Hadí duch promluvil
Na jeho znamení se had odplazil. Zmije přesně sledovala směr, který jí ukazoval starý kouzelník holí. Pomalu šel za ní asi ve vzdálenosti sto kroků. Pak se obrátil a vracel se ke mně. Jeho chování se naprosto změnilo. Byl zdvořilý, přirozený, bez strnulosti.
„Sagubona baaba,“ řekl, pozdravil mne a položil si ruku na čelo.
Obrátil jsem se na Khalaniho, mého osobního sluhu a zeptal jsem se: „Prosím tě, co se tady vůbec dělo?“
Khalani se nejdříve zadíval na kouzelníka a když viděl, že souhlasně kývl hlavou, začal vysvětlovat: „Víš, pane, před několika hodinami jsem viděl tutéž zmiji ve své chatrči. Ani mne nenapadlo, abych ji zabil nebo zahnal, protože mi bylo jasné, že je to duch mé zemřelé matky. A tak jsem rychle poslal jiného hocha pro kouzelníka, protože jedině on má moc mluvit s hadím duchem…“
„Je to pravda,“ přerušil ho kouzelník. Pro Khalaniho se chystají velké věci. Duch jeho matky to ohlásil.“ Po těchto slovech se kouzelník znovu zahleděl na vrchol stožáru a jeho pohled bloudil směrem kam vál vítr. Několik minut mlčel, jeho obličej byl zadumán, jako by se snažil najít souvislost mezi velmi obtížnými věcmi. Pak se obrátil na chlapce.
„Kde slunce zapadá, je velká voda. Na jejích březích žijí Tongové. A vyšší než všichni z nich je jejich vrchní náčelník, jehož krev je ze dvou krví. Až se měsíc objeví počtvrté, buď připraven.“
„Ano, otče,“ odpověděl prostě Khalani a třikrát potřásl starci pravicí. To bylo všechno.
Podivné proroctví
Nemohl jsem ten den dlouho usnout. Nedalo mi spát kouzelníkovo proroctví. Probíral jsem v duchu fakt za faktem. Vítr toho dne vanul od východu a vlajka tedy ukazovala na západ, kde žijí Tongové. To starý kouzelník dobře věděl. Skutečnost, že had vylezl špičku stěžně, nejvyšší bod ležení, ho mohlo přivést na myšlenku vrchního náčelníka. A kouzelník dobře věděl, že můj hoch je spřízněn s náčelníkem, protože mi sám Khalani vyprávěl, že je synem bratra onoho pohlavára. Dobře, ale když byl náčelník jeho strýcem, nemohl jsem se dopátrat, jak si mohl Khalani dělat naději, že se stane jeho nástupcem… Tak jsem si totiž vysvětloval kouzelníkova slova. Přece mi můj sluha vyprávěl, že úřad náčelníka přechází z otce na syna v přímé linii. Proto mi věci, které se měly přihodit za tři měsíce a něco, zůstaly záhadou. A zdálo se, že si to nedokázal vysvětlit ani Khalani. Dobře jsem věděl, že by bylo zbytečné se vyptávat kouzelníka. Ale přesto jsem si neodpustil, abych při každé příležitosti na to neudělal narážku. Ale kromě zdvořilostních slov mi ale nic jiného neřekl.
Zmýlili se duchové v předpovědi?
Plynul týden za týdnem. Táhli jsme od jednoho místa hor k druhému, zabráni do své etnografické práce. Skoro jsem na celou příhodu zapomněl a na Khalaniho jsem se díval jako na stálou, nepostradatelnou součást mého života. Až do jednoho dne přišla do našeho tábora skupina bojovníků.
Již z prvních slov, která pronesli ke Khalanimu, mi bylo jasné, že přišli se zprávou, že můj sluha byl určen právem krve a právem usnesení rady starších, aby se stal náčelníkem Tongů. I když se Khalani snažil ukrýt své překvapení za masku hrdého bojovníka, neušlo mi, že je stejně překvapen jako já.
Ani jsem si nevšiml, že přišel kouzelník. Ale náhle se objevil po mém boku. Slavnostně jako někdo, kdo přišel v pravý čas k dávno chystané slavnosti, se účastnil blahopřání přinášených novému náčelníkovi. Pak konečně nastalo dojemné loučení se mnou a mými spolupracovníky. Khalani slíbil kouzelníkovi, že mu pošle darem několik krav a pak se postavil do čela hlučného průvodu. Kouzelník se opět objevil u mého boku. V poslední době se z nás stali dobří přátelé. Byl jsem rád, že ho opět vidím, protože v posledních dnech se v táboře neukázal. Kouzelník se na mne zadíval a pak řekl docela vážně:
„Duchové mrtvých neudělají nikdy chybu.“
Domníval jsem se, že teď, po splnění svého proroctví, bude sdílnější. A tak jsem se mu svěřil s tím, jak jsem si vysvětloval jeho slova.
„Musím otevřeně přiznat,“ řekl jsem, „že nechápu, jak jsi mohl předpovědět budoucí věci.“ Naslouchal mi téměř s otcovskou trpělivostí, avšak se zlomyslným mrkáním očí.
„Cožpak jsi neviděl, pane, že zmije udělala tři kola okolo tyče a na začátku čtvrtého se zastavila?“
Pronášel to klidnými, zdvořilými slovy, a já jsem se nemohl zbavit pocitu, že si ze mne utahuje.
„Od Khalaniho jsem slyšel,“ řekl jsem, „že náčelníkem může být pouze jeho syn.“
„Ano, baaba,“ řekl starý kouzelník. „Ale duchové odnesli v jediný den náčelníka i syna. Přece jsem ti říkal, že duchové se nikdy nemýlí.“
Více jsem z něho nedostal. „Drahý pane, takových story bych vám mohl vyprávět na tucty. Již jsem vám jednou řekl, že Afrika je plná nedořešených tajemství. A já jsem toho večera přemýšlel o tom, jestli nás civilizace nepřipravila o vlohy, které měli naši předkové. Zůstaly zachovány u přírodních národů, protože je z nich civilizace ještě nestačila vymazat.
Text: Karel Kýr, foto: Shutterstock