Manželé Jarošovi z Uherského Hradiště jsou velcí milovníci zvířátek, doma mají mnoho koček a dva psy. V prosinci minulého roku koupili byt v Uherském Hradišti a s nadšením se pustili do rekonstrukce ložnice. Přibližně o půl roku později, v červnu 2020 se však obrací na tým EPRV777 Jaroslava Drábka, brněnského vyšetřovatele paranormálních jevů. S žádostí, aby přijeli a rodině pomohli najít ztracenou rovnováhu. Zjistili totiž, že v jejich novém domově nejspíš straší.
Ukázka ze Záhady života 11/2020:
10. června 2020: „Začalo to asi před čtyřmi měsíci,“ začíná své vyprávění Dominika Jarošová. „Manžel šel vyvenčit pejska předtím, než jsme odjeli pryč. Tehdy se stalo poprvé něco velmi zvláštního, pro nás nevysvětlitelného…“
Nikdy na to nezapomeneme!
Pro bližší vykreslení situace bych asi měla hned v úvodu uvést, že jednu naši nemocnou kočičku jsme zavírali v kuchyni, abychom jí dopřáli klid od ostatních zvířat. Manžel se tehdy vrátil z venčení a pejska zavřel jako vždy do obýváku s ostatními zvířaty. Ověřil si, že dveře do kuchyně zůstávají kvůli kočičce zavřené a pak jsme bezstarostně odjeli. Z toho, že by se k ní ostatní zvířata v době naší nepřítomnosti nějak dostala, jsme strach nikdy neměli. Dveře jsou ještě původní a o jdou velice špatně otevřít i zavřít. Jenže když jsme se později vrátili domů, nemohli jsme uvěřit vlastním očím: veškerá naše zvířata, a že jich máme opravdu hodně, jsme našli v kuchyni u nemocné kočičky. Dveře za nimi byly zavřené! Bylo nemyslitelné, aby se tam naši miláčci dostali sami, museli by totiž otevřít dvoje dveře a také je za sebou zavřít tak, že by je nějakým způsobem zatlačili k sobě.
Jediné logické vysvětlení pro nás bylo, že jsme tam měli nezvanou návštěvu. Ještě jsme totiž nevyměnili původní zámek od hlavních dveří. Napadlo nás proto, že člověk, od něhož jsme před nedávnem byt kupovali, nám tam přišel šmejdit a zvířata zavřel do kuchyně, aby měl prostor. Ale taková úvaha byla popravdě dost na hlavu. Nic se nám neztratilo, a tak jsme to nechali být. Co jiného nám zbývalo. Neuměla bych si ani představit, že bych šla někam na policii hlásit, že nám někdo v době naší nepřítomnosti zavřel zvířata do úplně jiné místnosti. Upozorňuji, že všechna okna byla pečlivě zavřená, průvan tam být nemohl a navíc, abyste tyto dveře zavřeli, musíte pořádně zabrat. A že by tam zvířata nějakým omylem zavřel manžel? Nemyslitelné. Dáváme si na to, aby měla kočička klid, veliký pozor, a tak se nemohlo stát. Zkrátka – byla to velká záhada, ale časem jsme na to pozapomněli.
O několik měsíců později…
Pak se samy otevřely dveře od balkonu, kam s manželem vůbec nechodíme, protože tam momentálně máme uskladněné nějaké věci. Není důvod tam chodit, není tam k hnutí. Byla jsem právě sama doma. Nejprve jsem šla z kuchyně do ložnice, kde jsem strávila asi půl hodiny. Když jsem se vrátila, úplně jsem ztuhla, protože mezitím někdo otevřel balkón dokořán! Bydlíme ve třetím patře a nepřipadá v úvahu, abychom tímto způsobem větrali. Balkón kvůli kvůli zvířatům vůbec neotevíráme.
Pro pochopení, na dveřích balkónu je klika a aby se vůbec otevřely, je nutné kličkou otočit doprava do pravého úhlu a silně zabrat směrem k sobě. Zvířata to rozhodně být nemohla, protože na kliky nikdo z nich skákat neumí a navíc, jak jsem řekla, k otevření je třeba vyvinout značnou sílu. Popravdě, dokonce i já mám občas problém se na ten balkón dostat! Můj manžel byl tenkrát v práci a o tom, že by se k nám někdo vloupal, jsem při pohledu na otevřené balkónové dveře ani neuvažovala. Psi by na cizí lidský pach okamžitě reagovali štěkotem. Nedávalo to smysl a tehdy mě vůbec poprvé napadlo, že doma možná máme nějakého ducha.
Den ještě nekončí
V noci se mi dlouho nedařilo usnout, a když se mi to konečně podařilo, řítil se na mě ve snu nějaký chapadlový tunel, který toužil mě celou pohltit. Začala jsem ze spaní strašně křičet a manžel mi řekl, že se toho křiku tak lekl, že si myslel, že mě někdo vraždí. Dlouho jsme se pak spolu objímali, abychom se oba uklidnili z prožitého šoku. Děsivých snů začalo přibývat. Také se mi občas ve spánku zdálo, že ležím nebo sedím na různých místech v bytě, zcela paralyzovaná a kolem mě chodí nějaké postavy. Ctěla jsem se pohnout, ale nešlo to! Tyhle příšerné živé sny, o nichž si doteď myslím, že to byly mimotělní zážitky, mě vyčerpávaly a časem psychicky úplně rozložily. Paranormální jevy totiž začaly sílit. Naše kočky byly občas neklidné a na něco zíraly, ovšem já nebyla schopna vidět nic. Prozatím.
Chci jít za tebou!
Hlavní vyšetřovatel EPRV777, skupiny vyšetřující paranormální jevy – Jaroslav Drábek (uprostřed) s manželi Jarošovými
Manžel byl opět pryč a já ležela sama v ložnici. Nemohla jsem usnout a najednou by se ve mě krve nedořezal! Někdo začal zuřivě lomcovat s klikou od ložnice, celé dveře se najednou divoce třásly! Zamčené ale nebyly. Trvalo to tak pět, šest vteřin a vše ustalo. Vím s jistotou, že žádná kočka to být nemohla, protože i kdyby se na kliku snažila skočit, (což žádná z těch našich nikdy nedělá), nedokázala by s dveřmi i klikou rychle a jakoby vztekle lomcovat nahoru a dolů. Musíte zabrat, abyste těžkou kliku u naší ložnice vůbec stlačili. Neslyšela jsem ani žádné škrabání nebo skákání zvířete z výšky na podlahu, což by mi jistě neniklo.
Jak jsem zareagovala?
Měla jsem pochopitelně obrovský strach a nemohla se ani pohnout. Na jednu stranu jsem si byla jistá, že v bytě žádný útočník nebo zloděj být nemůže, protože psi byli úplně zticha, a zároveň mi konečně v plném rozsahu došlo, že u nás doma straší… Dostala jsem strach, že ten, kdo tohle všechno způsobuje, nám může hodně znepříjemnit rodinný život. Krátce na to jsem začala vnímat různé hlasy a občas ztrácela vědomí a nic si z toho, co se se mnou dělo, nepamatovala. Manžel začal být přesvědčený, že mě cosi posedlo. A byli jsme z toho oba pěkně vyděšení.
Co se tady děje?
Mnohá naše zvířata pak začala být nemocná, takže jsem měla vážné podezření, že jim někdo odčerpává životní energii. Ani já jsem na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe, brala jsem prášky na spaní a psychicky byla na dně, bála jsem se každého usínání. Párkrát jsem zažila příšerný pocit, že mě někdo ledovou rukou hladí po hlavě. Věřte nebo ne, ale po takovém doteku se mi ježily vlasy na hlavě a mrazilo mě po celém těle. Hrůza. V takových chvílích se v naší ložnici náhle ochladilo tak, že jsem se klepala zimou. Manžel spal vedle mě, dokonce mu bylo horko a byl v naprosté pohodě. Nedávalo mi to smysl.
Strach z vlastní domácnosti
Nebyla jsem však sama, kdo podivné otevírání dveří bez zjevné příčiny zaznamenal. Manžel Honza byl přítomen několika zvláštních událostí. Například byl svědkem, jak se „sama“ otevřela skříň, takže jsem v tom nebyla sama a byl mi velkou oporou. Časem se mi dokonce svěřil, že z „toho“ občas mívá strach už i on, protože v bytě stejně jako já cítí nějakou neznámou přítomnost. Také viděl, jak se mu měním před očima a že už dávno nejsem sama sebou. Bohužel.
Já tě dostanu!
S Honzou jsme se shodli, že vůbec nejhorší energii v celém bytě má naše chodba. Stala se nepřátelská, vyvolávala v nás nepříjemné pocity. Manžel byl sice narozdíl ode mě víc v klidu, ale já se té chodby opravdu bála. Odmítala jsem už být sama doma a když jsem v noci potřebovala jít na toaletu, raději jsem budila manžela, aby tam šel se mnou a chránil mě. Měla jsem opravdu velké obavy. Věřím, že oprávněně. Jednou večer jsem totiž byla na záchodě a cestou zpátky, přímo na chodbě, mě něco zprudka chytilo
Celé znění článku najdete v Záhadách života 11/2020.
Získat teď do schránkyVYZKOUŠET DIGITÁLNÍ VERZI
Sdílet na Facebooku
