Právě na stáncích: Když filmař, muzikant a dobrodruh Petr Zajac odjížděl v roce 2017 do Kolumbie, aby tam spolu s přáteli natočili dokumentární film o prastarých šamanských ceremoniích, netušil, že mu tato nevšední zkušenost již brzy změní život k nepoznání.
Pane Petře, na vašich webovkách o sobě mimo jiné píšete, že jste psychonaut. Co to ve vašich očích znamená?
Každý si určitě dokáže představit, kdo je astronaut. V případě psychonautiky ale místo rakety, kterou cestujete do vesmíru, používáte své vědomí. Existuje nesčetně ryze přírodních šamanských medicín, které vám umožní cestovat a napojovat se na jiné světy a důkladně je prozkoumávat. I doktor Stanislav Grof, kterého jste právě zmínila, je zkušeným psychonautem. Jeho kniha Cesta psychonauta podle mě patří k perlám české i světové odborné literatury. V mém životě nastal velký zlom v okamžiku, kdy jsem se s kolegy vydal do Kolumbie, abych natočil film o šamanech z horního Putumaya. Po několika dnech natáčení jsme se tam šťastnou »náhodou« potkali i s mexickým šamanem Octaviem, který už léta praktikoval ceremonie spojené s užitím jedu žáby Bufo alvarius. Nesmírně mne to zaujalo a nakonec celá naše výprava i tento obřad podstoupila. Měli jsme při něm tak silné prožitky, že z toho vzniknul samostatný film. Dostal název Bufo Alvarius – The Undeground Secret. Bufo alvarius je druhový název žáby, jejíž jed jsme během rituálu kouřili. Jde o ropuchu coloradskou. Náš film sklidil velké ohlasy na mnoha festivalech po celém světě, z čehož mám vekou radost.
Měl jste k šamanismu blízko ještě před natáčením?
Šamanismus mne fascinoval už dávno před odjezdem do Kolumbie, protože tajemno a záhady mě lákaly odmalička. Zásadní roli v tom sehrálo i to, že se mi před 30 lety dostaly do ruky knihy Carlose Castanedy, což je autor, který podrobně popisuje, jak se učil šamanské praktiky u čaroděje z kmene Yaqui. Castanedovy knížky mě úplně dostaly. Kromě jiného popisovaly i mystické mimotělní zážitky, které byly vyvolané požitím různých přírodních psychedelik, jež šamani považují za lék. Nazývají je medicínou a chovají k nim veliký respekt a úctu. Teprve před pěti lety jsem ale měl poprvé možnost se s šamany reálně potkat a některé rituály podstoupit.
Castanedovy knihy jsem také četla a je pravda, že jsou dechberoucí, ale skeptici namítají, že jsou z velké části jen fikcí.
Zkušenosti se změněnými stavy vědomí jsem měl už dávno předtím, vyzkoušel jsem různé nenávykové přírodní látky, psychedelika, které mi potvrdily, že to, o čem Castaneda psal, je naprosto reálné. Bez ohledu na to, jestli autor své spirituální zkušenosti a poznatky, které v knihách popisuje, zasadil do částečně smyšleného příběhu, nebo nikoli. Podstata magie a změněných stavů mysli, o nichž Castaneda mluvil, je pravdivá. To nemůže popřít nikdo, kdo s nimi má osobní zkušenost.
Předčila realita očekávání?
Příběh Carlose Castanedy popisuje situaci, kdy si jej šaman – čaroděj – sám vybere jako vhodného učedníka, jemuž chce předat své vědomosti. Postupně ho zcela bezplatně zasvěcuje do svého učení a odkrývá mu i ta největší tajemství magie a mimotělních prožitků. Nemohu mluvit obecně, ale z osobních zkušeností ze zemí, které jsem navštívil (Kolumbie, Ekvádor) a z osobních zkušeností s mnoha šamany z Brazílie, Mexika, Peru atd. jsem pochopil, že šamanismus se stal komerční a turistickou záležitostí. Což ovšem na jeho kouzlu a síle nic neubírá.
Máte zkušenosti s různými americkými domorodými komunitami. Prozraďte mi – užívá během ceremonií halucinogenní ayahuasku pouze šaman (případně platící turista), nebo je tento posvátný nápoj z liany určený celé komunitě?
Většinou ji během ceremonií užívají všichni, šamanovým úkolem je nápoj správně připravit a dohlížet na to, aby se všichni ze svých cest do jiných světů bezpečně vrátili. Šaman ayahuasku užívá mnohem častěji než ostatní, k jiným účelům, při jiných příležitostech a v jiných dávkách, které by běžní členové komunity fyzicky i psychicky zvládali jen těžko.
Ale proč ayahuasku užívají? Jsou na ní závislí?
Nejsou, není návyková. Asi bych měl čtenářům vysvětlit, že cílem ayahuaskového rituálu není příjemně opojný rauš, jak si stále mnoho lidí (kteří o přírodních psychedelikách nic neví) myslí. Je to úplně jiné a také nejsou návykové. Víte, když má jedinec bohaté zkušenosti s přírodními medicínami a se změněnými stavy vědomí, přijde do přímého kontaktu se smrtí. A to nemyslím jen obrazně…
Můžete být konkrétnější?
Prastarou zkušeností domorodých národů je, že na Zemi skutečně existují přírodní látky, které člověku umožní projít branou smrti, aniž by fyzicky a »natrvalo« zemřel. Dobrovolně okusí stav, jenž je více než pouhou připomínkou smrti – smrt si prožije naplno, tak reálně, jak se mu nezdá ani v těch nejdivočejších snech. Pokud takovou zkušenost získáme, už nikdy nebudeme stejní, tato zkušenost nás navždy změní.
Když běžný turista navštíví Kolumbii nebo Ekvádor, jak těžké je najít dobrého šamana, kterému by bylo možné důvěřovat? Jak moc jsou tyto země nebezpečné a jak náročné je objevit »ty správné« lidi?
Pokud umíme dobře jazyk a máme štěstí, tak se nám může zadařit. Ale už jsem se doslechl i o cestovatelích, kteří narazili na neeticky smýšlející šamany a byli během ceremonií okradeni a ženy sexuálně zneužity. I toto se děje! Pamatujme na to, šaman nerovná se automaticky dobrý člověk. My jsme se vydali na ověřenou cestu za důvěryhodnými lidmi, kteří mají znalosti o místních poměrech a nabídli nám zázemí. Věděli jsme už dopředu, kam a za kým jedeme. Pokud jede turista na vlastní pěst, určitě v Jižní Americe narazí na mnoho šamanů. Bude ale záležet na štěstí a osudu, jestli to bude dobré, pozitivní setkání, nebo naopak. Rozhodně to není legrace, ve stavech změněného stavu vědomí se dá s každým velice snadno manipulovat. Proto bych určitě doporučil volit cestu rozumu a cestu za jihoamerickými šamany vybírat podle referencí a zkušeností jiných dobrodruhů. Ceremonie v pralesích jsou totiž nesmírně intenzívní. Zavedou člověka do tak zvláštních, mnohdy naprosto šílených stavů a světů, že není schopen adekvátně reagovat, pokud se ocitne ve fyzickém nebezpečí. Naopak – šaman by měl být tím průvodcem, měl by nás pohlídat, abychom se ve sférách a energiích, ve kterých se ocitneme, neztratili, a abychom se bezpečně vrátili zpět do těla, do této fyzické reality.
Petr Zajac (vpravo) se šamanem Agustinem Jesús Grefa Licu, se kterým spolupracuje už léta
Co dalšího se během ayahuaskových rituálů děje?
Neumí to každý šaman, ale takovým mistrovstvím, třešničkou na dortu dobrého šamana, je tzv. La limpia, což je léčení, očista. Zkušení kuranderos dokážou sáhnout do vašeho energetického těla, otevřou čakry a pročistí je – prostě vás zbaví špatné energie, entit a všeho, co vám negativně ovlivňuje zdraví a život. Na každého z nás se během života totiž mohou nabalovat nejen naše vlastní špatné energie, ale i energie cizí. Entity z jiných dimenzí, které z nás sají energii, parazitují na nás a my o tom nemáme ani tušení. Šaman je dokáže objevit a odstraní je z vašeho energetického pole. Jeden můj kamarád mi vyprávěl, že měl v této souvislosti pozoruhodný zážitek. Byl tenkrát za šamanem Donem Viktorem, s nímž jsem měl několik ceremonií i já, takže jsem věděl, o kom mluví. Popisoval mi, že šaman během třídenní ayahuaskové ceremonie vyléčil jednomu z účastníků před očima všech rakovinu. Měl velký viditelný nádor na břiše – a ten během několika rituálů zmizel. Léčebná ceremonie tohoto muže prý připomínala filmové vymítání ďábla. Zajímavé je, že všichni účastníci tohoto ayahuaskového obřadu viděli naprosto stejnou scénu: kolem nemocného muže se pohybovaly zvláštní děsivé entity, které na něm byly přisáty jako klíšťata. Když se k muži přiblížil šaman a začal s limpií, s občasnými vyděšenými výkřiky pacienta sledovali, jak s těmito bytostmi Don Viktor energeticky bojuje. Doslova vytahoval z těla černé energetické chuchvalce. Výhoda změněného stavu vědomí je, že můžete šamanovu práci s energiemi pozorovat »v přímém přenosu«.
Vraťme se ještě k vaší psychonautické zkušenosti s jedem žáby Bufo alvarius. Co vás vedlo k tomu, že jste souhlasil s tím, že budete dobrovolně vdechovat jed? Jak to probíhalo a co všechno o té zvláštní žábě víte?
Údajně se jedná o prastarý šamanský rituál, který domorodci praktikují už tisíce let. Tradice sice částečně upadla v zapomnění, ale v posledních desetiletích s potřebou a touhou lidí po sebepoznání se opět začala rozvíjet. Jedná se o fenomén spojený s kulturami sonorské pouště, kde Bufo alvarius žije. Velkou část roku je žába schovaná pod zemí a pouze v období dešťů, kdy se páří, vylézá na povrch. Šamané ji v tuto dobu odchytávají, šetrně z jejích jedových žláz mačkáním odstřikují jed a opět ji vypouští do přírody, aniž by žábě ublížili. Jed se odstřikuje na sklíčko, suší se na slunci a pak se seškrabuje. Když nastane ceremonie, sušina jedu se vkládá do skleněné dýmky a jako např. tabák se po zapálení vdechne. Důležité je, aby se celý obsah dýmky dostal do těla během jediného intenzivního, dlouhého nádechu. Na rozdíl od ostatních šamanských medicín, včetně ayahuasky, jejichž účinky se dostavují po dlouhých minutách a cítíte je několik hodin, tento prožitek nastupuje v řádu vteřin a subjektivně trvá jen krátce, zhruba 5 minut. Manželka to nazvala výstižně – při ayahuasce je to »pomalá smrt« a po Bufu je to náhlá, »rychlá smrt«. V obou případech je důležité ji přijmout a nebojovat s ní.
Srovnejte pocity, které jste měl po požití ayahuasky, s těmi, které ve vás vyvolal jed žáby. V čem ještě je to jiné?
Ayahuasca vám zanechá alespoň nepatrné Já, stále jste v dualitě, vy a něco. I když se dostanete do jiných realit, vždy jste pozorovatelem a uvědomujete si, že stále existujete částečně samostatně. Je zachována vaše individualita, i když prožíváte propojenost a jednotu se vším. Ale žába? To je úplně jiná šamanská medicína, dokonce bych řekl, že se nejedná o psychedelikum, ale entheogen, což znamená, že vám to umožní poznat a prožít Boha (Zdroj) a spojit se s ním. Během několika málo vteřin prostě zemřete. Tato smrt není symbolická, ale absolutní a naprosto nepopsatelná, nesdělitelná. Zemře vaše Já, vaše ego a vše, o čem jste si dosud mysleli, že je pevné a neměnné. Vše se rozvibruje a rozpadne do světelných vibrací a vy se stanete vším. Říká se, že když člověk zemře, jde na věčnost. Po vdechnutí jedu se touto věčností sami stáváte. Lépe se to vyjádřit nedá. Asi nejlépe to vystihují slova jako nirvána, samádhi atp., jak je popisují indičtí mystici. V tomto stavu je pouze vědomí, bytí a blaženost, nic víc. Není tam žádný čas, pouze přítomnost. Esoterici často mluví o tom, že je nutné prožívat přítomnost, a hodně kvůli tomu meditují. Ale až když člověk během rituálu s žabím jedem pozná, co skutečně znamená přítomnost a věčnost, v nichž neexistuje čas, pochopí. Jedná se o absolutně čisté vědomí, kde je vše a zároveň nic. Já jsem si to pro sebe nazval »syté prázdno«.
Jedná se o příjemný, nebo nepříjemný zážitek?
Ve chvíli umírání, tedy krátce po vdechnutí žabího jedu, je to děsivé, šokující. Byl to ten nejšílenější a nejděsivější stav, jaký jsem kdy zažil. Ale ne každý tu smrt prožívá děsivě, setkávám se s lidmi, pro které i to umírání je příjemné. Každý jsme jiný.
Co to s člověkem udělá? Jak vypadá? Začne se dusit?
Když se na něj podíváte, spatříte podle vytřeštěného výrazu jeho očí, že se právě dívá do jiného světa, že odchází. Připomíná mi to výraz mého otce, který měl v očích krátce po smrti. Bylo tam obrovské překvapení a úžas. Po vdechnutí žabího jedu vypadáte podobně, jste fascinováni a šokováni tím, co se před vámi otevírá. Vaše vědomí 
opouští tělo, v němž zůstávají veškeré emoce. Vaše tělo bez vědomí ztrácí kontrolu, není v něm nikdo, kdo by je řídil a kontroloval. Co to znamená? Během ceremonie s Bufem lidé reagují různě – smějí se, pláčou, křičí, mlátí okolo sebe, nebo jen klidně leží a usmívají se – ale nic z toho si později nepamatují.
Když se vědomí vrátí zpátky do těla, člověk popisuje nádherné stavy klidu, míru, jednoty, které prožil, a vůbec nechápe, proč ho například několik lidí pevně drží, aby si neublížil. Videa z ceremonií proto mohou být zavádějící – fyzické tělo se může zmítat a řvát, ale vědomí přitom prožívá slastné spojení s Bohem mimo tento prostor a čas. Jakmile během rituálu projdeme branou smrti a plně se smrti odevzdáme, přichází bezbřehá nepopsatelná bezčasá blaženost. Dokud se smrti bráníme, bojujeme a nechceme zemřít, nesmírně trpíme a prožijeme asi tu nejhorší možnou zkušenost. Já osobně jsem při první zkušenosti zažil několik vteřin, možná zlomků vteřin, nepopsatelnou a absolutní hrůzu – než jsem se rozhodl dobrovolně zemřít… Právě jste si přečetli ochutnávku z nového vydání Záhad života.
OBJEDNAT ČASOPIS POŠTOU?
KLIKNĚTE ZDEUKÁZKA JINÉHO ČLÁNKU ZPĚT NA HLAVNÍ NABÍDKU
Sdílet na Facebooku
