V neděli 17. ledna 2021 zaplavily český tisk fotografie polonahého muže, jak běží půlmaraton po sněhové pokrývce pouze v kraťasech a bez bot. Toho dne se Josef Šálek, známý zastánce alternativních léčebných metod, stal dokonce držitelem světového rekordu. Jak naši čtenáři ví, asi před půl rokem jsme s panem Šálkem dělali velký rozhovor o přechodech žhavého uhlí, jimž se věnuje už léta.
Pane Šálku, myslela jsem, že vás přitahuje spíš oheň, než voda. Jak to jde k sobě?
Možná vás to překvapí, ale k otužování mám ještě delší vztah, než k ohňovým a jiným přechodovým rituálům. Všechno začalo v roce 2008, kdy jsem se začal zajímat o osobní rozvoj. Tenkrát se do mých rukou dostala knížka Tajemství energie od léčitelky Ally Svirinskaji, v níž mě oslovilo hodně věcí, včetně širšího pohledu na přínosy otužování. Alla vycházela z osvědčených praktik sibiřských šamanů a čtenářům připomíná, že otužování má obrovský přínos pro imunitu i celkovou regeneraci. Jsou tady i další výhody, například detoxikace organismu. Při otužování dochází k vylučování škodlivých látek z těla a právě to mě velmi oslovilo. Časem jsem pochopil, že to, co propojuje na první pohled dva tak neslučitelné extrémy, jako je velká zima a velké horko, je určitý stupeň vnitřního přijetí.
Jak ho člověk dosáhne?
Když se přestane bránit „nepříjemnu“, pak se jeho hranice, (tedy to, co je jeho tělo schopno snášet), postupně rozšiřují. Začalo mě to přitahovat natolik, že jsem se rozhodl otužování přijmout jako nedílnou součást svého života. Běhání v zimě naboso je pro mě pouze výsledkem dlouhodobého otužování a postupného zvětšování svých limitů.
Chodíte naboso pořád? Před několika lety jsem v zimě viděla jednu slečnu, která se mnou jela metrem úplně naboso. Venku byl asi centimetr sněhu. Když jsme na Černém mostě vystoupily, viděla jsem, jak kráčí bosky přes led a štěrk, který na chodníku byl, a nevypadalo, že by jí to nějak vadilo. Byla ale bezpochyby centrem pozornosti každého, kdo ji zahlédl.
A to je právě důvod, proč bosky nechodím například v prostředcích hromadné dopravy. Netoužím být v tomto ohledu centrem pozornosti. Boty proto nesundavám vždy, jen tam, kde se cítím dobře a toužím krajinu energeticky „ochutnat“ přes plosky nohou. Ve městě nechodím bos z více důvodů, hlavním je, že nechci narušovat určité kolektivní pravidlo, které si společnost stanovila. Chůze naboso na určitých místech by totiž mohla některým lidem, které bych potkal, připadat nevhodná a neslušná. Rozumějte, mě nejde o to, abych se vyčleňoval a ostatním ukazoval extrémy, když o to nestojí. Nemám zájem narušovat jejich představy o tom, co je přijatelné, a co ne – a to i přesto, že s jejich nastavením mysli sám nemusím souhlasit. Řídím se vlastními pravidly – tolerance a akceptace názorů druhých. Takže abych to zkrátil, chůze naboso ve městě mi nepřipadá vhodná. V přírodě ale je to jiné, ať už u nás nebo v zahraničí, kde jsem jako turista. Tam chodím naboso téměř celý pobyt.
A co běhání na sněhu? Sundaváte boty pokaždé, nebo jen občas?
Možná vás to překvapí, ale shodou okolností jsem si před několika dny po 3 letech nazul na běhání ve sněhu boty. Je to dané extrémními mrazy v kombinaci s prosolováním silnic. Doma nemám možnost rovnou vyběhnout do čistého sněhu a v příštích dnech se zase chystám na přechodový rituál po žhavých uhlících, takže bych nerad narušil posypovou solí integritu kůže na chodidlech. Vždyť je to pro nás invazivní chemie. Snažím se vždy řídit i zdravým selským rozumem a nepotřebuji si nic dokazovat. Když zkrátka z nějakého důvodu běžet naboso nechci, nejsem ve vleku vlastních pravidel a dokážu udělat výjimku.
Provádíte před tím, než vyběhnete do mrazu, nějakou speciální přípravu?
Mě osobně pomáhá jedno jediné vědomé vydechnutí, při kterém přijmu nepříznivou vnější podmínku (chlad, sníh, zimu atd.) a pak můžu vyrazit i do extrémních povětrnostních podmínek. Mám tento postup už tak zautomatizovaný, že mi opravdu stačí tato jediná vteřina a mohu se vydat z tepla domova do třeba minus patnácti stupňů jen v kraťasech. Nemusím se dopředu nijak připravovat. Vidíte, jen o výdechu mluvím, a je mi teď takové vedro, že se musím trochu vysvléknout. Moje tělo už je připraveno na běh.
Nikdy vám při běhu není zima?
Někdy. Pokud během cesty zaznamenám jakékoliv nepříjemné pocity – a že je také občas opravdu mám – snažím se být pouze jejich nezúčastněným pozorovatelem. Nedávám jim větší pozornost a raději se soustředím na svůj dech.
Znáte Wim Hofovu metodu? Zkoušel jste ji někdy?
Hodně lidí se mě na to ptá, ale pravdou je, že o Wimovi jsem poprvé slyšel teprve nedávno. Stejně tak o jeho speciální dechové metodě, která lidem umožňuje posunout hranice limitů svého těla obrovským způsobem. Má můj obdiv za to, co všechno dokázal. Ale i když věřím, že tento systém může mnoha jedincům – i celým skupinám – vyhovovat, na mě je příliš komplikovaný. Jde v podstatě o hyperventilaci za určitých podmínek. Já zkusil několik nádechů podle jeho návodu a musel jsem přestat, nedělalo mi to dobře. Mám svůj způsob vědomého dýchání, který mi funguje. Mě osobně stačí jeden jediný asi vteřinový výdech s vědomým přijetím všech okolních podmínek.
Dám do něj vše – i uvolnění, které je v podstatě podmínkou pro skutečné přijetí té či oné situace. V našem případě chladu. V momentě, kdy se uvolním, svěsím ramena, hlasitě vydechnu do břicha a břicho vyklenu, jsem pak připraven se lépe adaptovat na jakékoliv okolní podmínky – ať už jsou jakékoliv. Dokonce i to, že slyším hlasitý zvuk svého výdechu, mi pomáhá rychleji se uvolnit a celkově zklidnit. Tuto metodu používám nejen ve chvílích, kdy se otužuji, ale také v jakýchokoliv nepříjemných a zatěžujících situacích, do nichž se dostanu. Výdech mi okamžitě pomůže se zklidnit a lépe reagovat.
Jestli to chápu správně, je to i o určitém osobním nastavení mysli. Pokud uvěřím, že mi stačí jediný nádech a výdech k tomu, abych zvládla překonat jakoukoliv překážku, pak se to stane. Je to tak?
Víra je pochopitelně základem. A platí to u všeho. Pokud uvěřím, že něco naopak nedokážu, tak budu mít pravdu. Navíc pokud se na něco déle připravuji, dávám prostor svým pochybnostem. Pokud tzv. skočím přímo do vody, nemám nad plaváním ani utonutím čas přemýšlet.
Dovolte mi, abych se s vámi podělila o svůj osobní dojem, který jsem během doby koronavirové získala. Otužování se teď stalo velký hitem, dokonce i v mých přátelích na facebooku je poměrně hodně lidí, který tam najednou dávají svoje fotky, jak leží v bazénech se zamrzlým ledem nebo se chodí otužovat do rybníků apod. Proč si myslíte, že teď otužování získalo tolik pozornosti? Mohl být příčinou „Ledový muž“ Wim Hof, jehož mnoho lidí touží následovat? Zároveň jsme se také mohli dočíst o případech otužilců, kteří se jen ve spodním prádle vydali na Sněžku a pak je musela zachraňovat polská horská služba. Proč ten obrovský zájem o otužování, jak si ho vysvětlujete?
Roste po celém světě, nicméně není tak velký, jako u nás, v naší zemi. Já osobně tuto skutečnost přičítám tomu, že i když tomu věříte nebo ne, je tady hodně vědomých lidí, vnitřně spojených s přírodou. Je pro nás velice důležitá. Dokonce jsem slyšel o tom, že jeden známý mexický šaman prohlásil, že v České republice v porovnání s jinými zeměmi úplně nejvíc šamanů. Jak to myslel?Tento moudrý muž vnímá šamanismus v první řadě tak, že je to silný a pozitivní vztah k přírodě. Vezměme si, kolik je mezi námi zahrádkářů, rybářů, trampů apod. Většina našinců si uvědomuje, jak důležitá příroda je, a proto se k ní chováme relativně přívětivě. Možná ten pocit nemáte, ale kdybyste zavítali do jiných končin Země, byli byste nepříjemně překvapeni – třeba obrovským množstvím odpadků, které se všude povalují a nikoho to nezajímá. Tím chci říci, že vztah k ekologii a přírodě mají Češi obecně mnohem silnější. Jakmile cítí potřebu se více starat o své zdraví, je pro ně naprosto přirozené, že hledají pomoc v přírodě. To je myslím důvod, proč máme tak kladný vztah k lidovému léčitelství nebo jiným, ryze přírodním metodám, které zlepšují naši imunitu. Otužování je jednou z mnoha cest. Její velkou výhodou ale je, že je to poměrně rychlá cesta k silnější imunitě.
Myslíte, že důvodem většího zájmu o otužování je i koronavirus?
Tato doba je v mnohém špatná, na druhou stranu je pro nás i v lecčems přínosná. Lidem začíná konečně docházet, že musí začít sami účinně podporovat svoji imunitu. Uvědomují si, že nikdo – ani vláda – jim s obranyschopností jejich těla nijak nepomůže. Mnozí se už nechtějí spoléhat na tzv. bezpečnou účinnost slibovaného očkování a začali sami sebe léčit takzvaně postaru. Vracejí se k otužování, které bylo pro naše předky naprosto přirozené.
Měla jsem možnost vidět téměř šedesát let staré záběry z rodinného archivu, kdy můj tatínek, ještě jako kluk, jezdil na lyžích jen v teplácích a protože zrovna svítilo sluníčko, byl vysvlečen do půl těla. Nepřijde vám, že se všichni teď do zimy „nabalujeme“ až příliš? Není to také důvod, proč je naše imunita tak oslabená? Stačí se jen podívat na malé děti, kolik mají na sobě vrstev oblečení, když je oblékáme třeba na bobování.
Řekl bych, že jsme se naučili žít „ve skleníku.“ Izolovali jsme se od všeho, co by nám mohlo přinést sebemenší diskomfort. Uvěřili jsme, že budeme šťastnější a zdravější když se budeme jenom cítit příjemně a izolováni od všeho nepříjemného. Tím se naše těla stala přechoulostivělá. Zároveň takový člověk neumí čelit nepříjemným myšlenkám. Kdykoliv se dostane do nepříznivé situace – třeba mu začne být na procházce zima od nohou, jeho mysl to zcela zaměstná. Pak se nedokáže soustředit na nic jiného, než na to, že je mu zima. A pocit chladu pak pochopitelně narůstá. Všeobecně řečeno, máme v sobě zakódovaného vnitřního kritika, který se chytá jakékoliv nepříjemnosti v našem životě a nutí nás se soustředit jen na ni.
Dejte mi příklad.
Máte úžasnou rodinu, zdravé děti, dobrou práci, relativní dostatek peněz… ale pak se stane jedna jediná nepříjemnost ve vašem životě, třeba právě ta zima – a vy jí začnete podléhat. Proč tomu tak je? Býváme přecitlivělí, nemáme žádný nácvik na občasná vystupování z komfortní zóny. Dobrá zpráva ale je, že se s tím kdykoliv dá začít. Jak? Vědomě a dobrovolně se vystavovat situacím, které nám nejsou příjemné. Takovou situací může být i otužování. Pravidelný trénink na přijetí a zvládnutí nepříjemna nás v konečném důsledku naučí čelit všem psychicky náročným situacím, které život občas přinese. Žití v absolutním komfortu bych nazval pastí a přežíváním. Nikam nás neposunuje, Naopak v ní vznikají závislosti a strachy abychom o takový život nepřišli. Každá tragédie je přitom v konečném důsledku vždy v něčem přínosná. Je v ní velký potenciál a záleží jen na nás, jestli i v krutých dobách dokážeme najít příležitost k osobnímu růstu nebo se takovou situací necháme zničit.
Naznačujete tedy, že pokud začne člověk aktivně vyhledávat své nekomfortní zóny, může mu to pomoci zvládnout například své strachy?
Ano, pokud k tomu bude člověk přistupovat vědomě. Například se rozhodnu pravidelně otužovat, i když pouhá představa, že bych to dělal, mi je nepříjemná. Je však třeba mít cíle, vědět, proč to či ono chci dělat a jaká pozitiva získám z dlouhodobého hlediska. Nemám tím na mysli žádné nerozumné chování, kdy by se člověk mohl ohrozit na zdraví nebo na životě. Takový diskomfort, který se pro člověka dosud lenivého může stát úžasným seberozvojovým nástrojem, může být třeba i běhání. Já v běhu a v pohybu, našel způsob, jak lépe poznat sebe sama. A stejně na nás může působit jakákoliv situace, která se nám ze začátku zdá být nepříjemná a náročná.
Co se týče mě, ke sportu mám velmi pozitivní vztah, ale běh a studenou vodu vyloženě nesnáším. Je to o důvod víc, že by taková kombinace mohla narušit moji bezpečnou komfortní zónu?
Zrovna nedávno mi moje kamarádka položila stejnou otázku, k běhu dosud měla vyloženě odpor. Požádala mě o radu, a tak… celé znění rozhovoru najdete v časopise Záhady života 03/2021.
Nestihli jste si jej včas zakoupit na stánku?
objednejte teď za 55 Kč s poštovným zdarma Zpět na články zdarma
red., zdroj foto: archiv Josefa Šálka
Sdílet na Facebooku
