Seděl jsem s tím mužem již podruhé v kielském přístavu. Poprvé mi vyprávěl o zlatu na Nové Guinei. Pověstný maják na nás opět pomrkával a já jsem si prohlížel muže, který seděl naproti mně. Bylo mu devadesát let, a i když jsem jeho věk znal, nehádal bych mu ho.
Tvář samá vráska, vysušená, jako u muže, který pobyl delší dobu v tropech. A opět mne fascinovaly jeho oči. Modré jako chrpy a mladistvé. Oči, které toho viděly tolik, že jsem mohl jen tiše závidět. V sedmnácti odešel z Čech a celý život se toulal po světě, až do sedmdesátky. Pak se usadil v Kielu. A není divu. Pokud vám nevadí časté deště, nikdy na toto město u Baltského moře nezapomenete. Muž naproti mně opět zadýmal z nepostradatelné dýmky a začal vyprávět…
Africká moudrost
Když někomu řeknu, že nemoc může být vyvolána a opět zažehnána vůlí a její počátek i konec může být dokonce předem určen, (nemoc přijde a odejde v přesně předpovězené době), tak se tomu mnoho lidí vysměje. Ať se nezlobí, jsou to hlupáci!
Abych pravdu řekl, i já sám jsem dřív o tom měl pochybnosti. Až do doby, než jsem navštívil Afriku. Tehdy mi jeden kouzelník v severní Rhodesii dokázal skutkem, že nemám pravdu. Víte, mnozí lidé se na africké kmeny (a vůbec na primitivní kmeny) dívají přes prsty, ale v africkém životě je mnoho nerozřešeného tajemství a pro nás nepochopitelného. Dlouhá zkušenost mi dokázala, že domorodec velmi rychle a dobře pozná povahu a vlohy bílého muže. Kouzelníka v tom vůbec neoklamete. Vždyť jeho práce je založena hlavně na znalosti lidské povahy a jeho pozorovací schopnosti jsou fenomenální. Já jsem měl vždy velký zájem o kouzelnictví a věřte mi, mnohokrát jsem zaznamenal používání nadpřirozených sil, anebo sil, které jsou nám neznámy. Vidím, že se ošíváte a chcete slyšet konkrétní případ. Tak prosím!
Zmocnili se jich zlí duchové?
Bylo to před druhou světovou válkou. Jak jsem již naznačil, pobýval jsem u jednoho kmene, ztraceného v nezměrnosti severní Rhodesie. Byl jsem překvapen, když „Mýdlo“, chlapec, který mi připravoval koupel a vodu na mytí, vešel do mého stanu a přinesl mi jako první snídani. Bylo to překročení jeho povinností a bylo to něco neobvyklého. Překvapení na mém obličeji bylo jistě vidět, protože Mýdlo začal vysvětlovat:
„Pane, tvůj kuchař a další tři služebníci byli napadeni hroznou chorobou.“
„Ale včera večer byli všichni čtyři zdrávi. Hovořil jsem s nimi u táboráku a pak jste šli všichni zároveň spát.“
„Ano, je to tak,“ řekl Mýdlo. „Ale ráno jsem mohl vstát jenom já, ostatních čtyř se zmocnili zlí duchové a podle mne ti chlapci jiště zemřou.“
Šel jsem se na nemocné chlapce podívat a musel jsem uznat, že Mýdlo nepřeháněl. Měli vysokou horečku a silně oteklé oči. Chtěl jsem jim pomoci, a tak jsem do nich nacpal ricinový olej, pak chinin a aspirin. Ale kluci se jen zpotili a po čtyřiadvaceti hodinách byli ještě nemocnější. Začal jsem mít obavy. Bylo jasné, že trpí chorobou, kterou jsem neznal. A nejbližší lékař bydlel přes tři sta kilometrů daleko. Vše nasvědčovalo tomu, že to chlapci nepřežijí.
Na druhý den odpoledne jsem uviděl starého muže, který se blížil k našemu táboru. Měl šedivé vlasy, řídkou bradku a okolo krku šálu z opičích ocasů. Hned jsem poznal kouzelníka z tohoto kraje. S úsměvem mne pozdravil a řekl: „Jdu se podívat na chlapce, kteří jsou v moci zlých duchů.“
Kdo zavolal kouzelníka?
Byl jsem překvapen. Náš tábor ležel úplně odloučen a za poslední dva dny nešel nikdo kolem. Plný překvapení jsem šel za starcem do chatrče, kde bydleli hoši. Přede dveřmi kouzelník zamumlal nějaká „kouzelná slova“ a v tanečním rytmu začal podupávat do podlahy. Potom teprve vešel, rozfoukal do vzduchu tři špetky nějakého prášku, posadil se do kouta a chvíli hleděl upřeně na chlapce. Potom vstal a velmi opatrně vzal z malého antilopího růžku, který měl ukrytý pod opičí šálou, dlouhý černý vlas a přetřel jím čelo nejmladšího hocha, který se ani nehýbal. Potom se kouzelník sklonil nad druhým chlapcem, zopakoval své čáry… a najednou se ozval v chatrči neobvyklý zvuk. Mečení kůzlete.
Hoši začali mečet
Když se po chvíli dotkl malého kuchaře, tak ten také začal mečet. Čvrtý chlapec zůstal dále nehybně ležet. Kouzelník se ke mně spokojeně obrátil a čekal moje uznání. Nezmohl jsem se víc, než na udivené zírání. Kouzelník se mně obrátil zády, sklonil se nad chlapci, kteří před chvíli zamečeli, provedl nad nimi nějaké pohyby, které jsem nemohl dobře vidět. Podle pohybů loktů a rukou jsem je spíše tušil. Potom vstal, mlčky šel ke dveřím a pokynul mi, abych jej následoval. Několik metrů od chaty se zastavil a zadíval se na dveře, ze kterých vyšel.
Pomstil se jim za krádež?
Také jsem se podíval na dveře, i když jsem nevěděl proč. Uplynulo pár minut v naprostém tichu. Stál jsem stále vedle starce. Z chaty vyšli dva hoši, nad kterými kouzelník pohyboval rukama. Otok z jejich obličejů docela zmizel, vypadali zdravě. Ani na nás nepohlédli a s hlavami schýlenými studem zmizeli v buši. Tázavě jsem se na kouzelníka podíval.
„Ještě chvíli počkej, pane,“ řekl mi.
Dlouho jsme nečekali. Za několik minut se oba chlapci vraceli a každý nesl v náruči malé černé kůzle, které žalostně mečelo.
„To jsou posvátná kůzlata,“ řekl důstojně kouzelník. „Dvojčata, svatá oběť pro velkého boha Monze.“
„A odkud ta zvířata mají?“ zeptal jsem se.
„Věděli, kde jsou,“ řekl kouzelník, odplivl si, a ukázal na Mýdlo, který vykukoval u chatrče a pokračoval: „Tam toho jsem viděl v den krádeže u pramene. Pral prádlo. Věděl jsem, že je nevinen. Proto neonemocněl. Ale ti dva v chatrči budou nemocní až do zítřka, aby si to do budoucna lépe zapamatovali. Chlapci, kteří kůzlata přinesli, nekradli, ale o krádeži věděli. Proto jsem je uzdravil už dnes.“
Rozloučil se se mnou a odcházel důstojně a vnešeně jako král. Dodnes nevím, jakým způsobem poslal na mé sluhy nemoc. Přesně za čtyřiadvacet hodin, jak kouzelník předpověděl, se oba hoši uzdravili a zahanbeně se pustili do práce.
Text: Karel Kýr, Foto: Shutterstock
Sdílet na Facebooku
