Jedním z nejpodivnějších případů souvisejících se zkoumáním snů a také s problematikou posmrtného života je úžasný životní příběh Claire Sylviové. Poté, co podstoupila transplantaci srdce a plic, se cítila jako jiný člověk. Jenže tento nový člověk měl najednou rád nezdravé jídlo, pivo a krásné blondýnky – stejně jako její dárce orgánů!
Claire se narodila v roce 1940, a protože milovala pohyb a hudbu, už od dětství jí to táhlo k profesní dráze tanečnice. Její sen se jí podařilo naplnit a o 30 let později už byla učitelkou jevištního pohybu a profesionální tanečnicí. Její specializací se stal moderní tanec. Všechno, co dosud v životě zažila, bylo »střiženo« podle představ, jak má vypadat vysněný život. Jenže pak se začalo cosi kazit… Nejprve to bylo zadýchávání při vyšší tělesné námaze, později už i při tak obyčejných úkonech, jakými byla například chůze.
Clare Sylviová prožila neuvěřitelný příběh, který sepsala i ve své knize
Jak se její zdravotní stav zhoršoval, musela skončit se svým milovaným tancem a nakonec i s profesurou. A pak přišel verdikt lékařů, který ji zcela ochromil – v roce 1983 jí byla diagnostikována primární plicní hypertenze – často smrtelné, vzácné progresivní onemocnění, které způsobuje kolaps krevních cév v plicích. Zdraví se jí stále zhoršovalo, a tak Claire už neopouštěla domov, kde jí stálým společníkem byl invalidní vozík, na němž se pohybovala s velkými obtížemi, a domácí kyslíkový přístroj. Její jedinou nadějí byla transplantace srdce a plic, ale rizika s ní spojená byla značná.
„Moje matka v podstatě umírala,“ vyprávěla Claiřina dcera Amara. „Připravovala se na smrt a na to, že zanedlouho zemře, připravovala i mě. Bála jsem se o ni každý den, každou minutu. Večer, když šla spát, ráno, když se snažila vstát a dojít si sama na záchod. Velmi těžce dýchala a já se každé ráno, když jsem vstupovala do jejího pokoje, bála, zda se vůbec dožila dalšího dne.“
Přesto se podařilo téměř nemožné a Claire se dočkala orgánů neznámého dárce, které jí měly pomoci zase normálně žít. Brzy po transplantaci však začala mít zvláštní a neuvěřitelně živé sny o mladém muži, jehož neznala. Po několika setkáních ve snech už Claire věděla, že mladý muž z jejích snů je osmnáctiletý dárce orgánů, jehož srdce a plíce sídlí v 
její hrudi. Díky pokračujícím nočním setkáním se svým dárcem se o něm dozvěděla mnohé, a to včetně jeho křestního jména. Poté se rozhodla na vlastní pěst pátrat, aby zjistila, zda jsou tyto »nebeské« informace správné. Její hledání přineslo ovoce a ukázalo se, že vše, o čem se svým zachráncem mluvila, je pravda. Chvíli poté se Claire setkala i s truchlící rodinou mladého muže a podělila se s ní o vše, co se od něj během svých snů dozvěděla. Claire Sylviová zemřela v srpnu 2009 na krevní sraženinu v plicích – dlouhých 21 let po transplantaci srdce a plic. Pojďme se na její příběh podívat podrobněji…
O slovo se hlásí dárce
Byl květen 1988 a Claiřina operace byla první úspěšnou transplantací srdce a plic pacientce v nemocnici Yale-New Haven Hospital v Connecticutu. Pět dní po operaci byli do nemocnice pozváni novináři, aby s Claire Sylviovou na jednotce intenzivní péče mohli udělat krátký rozhovor. Během tiskové konference se jí reportér zeptal, co by si Claire přála teď. Ta bez většího rozmyslu vyhrkla, že by si dala pivo. Po této větě ale ztichla. Proč? Nebylo to tím, že by se »rouhala«, ta věta ji samotnou překvapila – nikdy jí totiž pivo nechutnalo.
TADY NĚCO NEHRAJE
Když se Claire Sylviová vrátila domů, nastal další sled nevysvětlitelných událostí. Její chuť k jídlu se dramaticky změnila. Pět týdnů po operaci, kdy jí poprvé dovolili usednout za volant, zamířila přímo do Kentucky Fried Chicken – rychlého občerstvení se smaženými kuřaty, které nikdy předtím nenavštívila. Claire si tu náhlou touhu po šťavnatých křupavých kouscích drůbežího masa nedokázala vysvětlit. A nechápala ani mnoho dalších zjevných změn její osobnosti: například proč se začala dívat na ženy tak, jak by se na ženy mohl dívat jen muž. Proč náhle její chůze připomínala mužskou, nebo proč jsou teď jejími oblíbenými barvami zelená a modrá místo růžové, červené a zlaté, kterým vždy dávala přednost. A děly se i další podivné věci. Claire se teď »mohla utlouct« po zelené paprice, zelenině, kterou si dříve pečlivě ze salátů vybírala.
V této době také Claire nevysvětlitelně přitahovala Francie a cítila nesmírnou touhu ji navštívit. A pak se jí jedné noci opět zdál sen…
„Nacházela jsem se v nekonečném lánu obilí, které zlátlo a s jehož klasy si lehounce pohrával vánek. Slunce svítilo takovým tím teplým, ale ne horkým způsobem. Nejsem tam ale sama, vedle mě stojí mladý vysoký muž s vlasy barvy písku a jmenuje se Tim L. Loučím se s ním, a při polibku na rozloučenou mám pocit, jako bych jej do sebe vdechla takovým tím hlubokým nádechem, až do plic. Vím, že odteď už se mnou bude navždy. A také chápu, že tento muž v mém snu, kterého znám jako Tima, je mým dárcem.
V těch dnech, kdy se mi začaly o něm zdát sny, se probudila moje zvědavost. Chtěla jsem vědět, kdo je opravdu můj dárce – už jen kvůli všem těm změnám, které se s mojí osobností děly, a také kvůli snům, v nichž jsme si spolu povídali a on mi o sobě vyprávěl. Jednoduše jsem začala žít s pocitem jeho stálé přítomnosti a potřebovala vědět, jestli to všechno nejsou jen hry mé vlastní představivosti.“
Nebyly to fantazie,
ale skutečnost…
Claire nabyla přesvědčení, že se s ní její dárce snaží komunikovat. Kontaktovala nemocnici, ale ta jí striktně sdělila, že záznamy dárců jsou zcela důvěrné. Když se zdálo, že je veškerá naděje ztracena, zavolal jí její přítel Fred Stern, aby jí sdělil informace, které obdržel ve svém vlastním snu.
9/2022 -k dostání na vašich stáncích
„Měl jsem jasnou vizi,“ říká Fred Stern. „Mělo to být několik dní před její operací. Navštívili jsme společně suterén veřejné knihovny a tam, v Portlandských novinách, byl článek – buď na třetí, nebo čtvrté stránce. Ta zpráva se týkala chlapce, který se zabil a od kterého Claire dostala srdce.“
Claire sen jejího přítele zaujal a hned druhý den se skutečně setkala se Sternem v místní knihovně.
„V archivu veřejné knihovny jsme našli datum vydání. Den před mojí transplantací – jako to bylo ve Fredově snu – byl otištěn nekrolog mladého muže, který zahynul při nehodě na motorce. Bylo mu 18 let. Jmenoval se Tim L., jako ten mladík z mého snu. Měla jsem pocit, jako by mé-jeho srdce na chvíli přestalo bít. Vstala jsem ze židle a pamatuji si, jak jsem byla tou informací zesláblá. Podlomila se mi kolena. Byl to šok.“
Fred Stern k jejím slovům dodal: „Před našima očima se odehrálo cosi magického, jako bychom se napojili na jakýsi zvláštní zdroj vědění. Bylo prostě úžasné stát se součástí dalšího vývoje událostí.“
Právě jste si přečetli ochutnávku z nového vydání Záhad života.
OBJEDNAT ČASOPIS POŠTOU?
KLIKNĚTE ZDEUKÁZKA JINÉHO ČLÁNKU ZPĚT NA HLAVNÍ NABÍDKU
Sdílet na Facebooku
