Chtěla bych se s vámi podělit o své zážitky a setkání s neznámými bytostmi. Už jako dítě mě pronásledovaly a navštěvovaly zvláštní bytosti, které jsem viděla všude. Nejhorší byly návštěvy v noci, když u postele stály postavy. Hrozně jsem se bála a taky křičela.
Samozřejmě mi nikdo nevěřil, ani vlastní rodiče. Proč by to také dělali, když sami nic neviděli. Bylo to pro mě hodně stresující a až později jsem zjistila, že jde o zemřelé lidi. Dělala jsem, že je nevidím, ale to nepomáhalo, byli tady pořád. Čím jsem byla starší, tím víc jsem si myslela, že nejsem normální. Vůbec jsem nevěděla, komu se svěřit nebo komu to můžu říci?
NAŠTĚSTÍ NEJSEM JEDINÁ
Trápila jsem se dlouho, ale jednoho dne mě můj přítel přivedl ke svému kamarádovi. Jeho žena na tyhle bytosti věří a já se konečně mohla někomu bez strachu svěřit. To byla úleva, když jsem jí vykládala o duchovi v našem bytě, co nás obtěžoval hlukem a nepořádkem v kuchyni, kterého viděl i můj bratr! Ten mě také tímto přesvědčil, že nemám halucinace. Kamarádka mi doporučila paní, co se takovými věcmi zabývá a pomohla mi tuhle zbloudilou duši odvést na druhou stanu.
„PRÝ JE TO DAR“. No děkuji pěkně, tolik let ve stresu a nejistotě, obav z okolí.
„Ale strach je pryč, jsem s tím
vyrovnaná, beru to tak jak to je, dalo by se říct, že si to už svým způsobem „užívám“.
„Duchové“ potřebují pomoc, nevědí, kam odejít „za pokojem“. Mají strach z neznáma, nebo se upnou ke svému majetku, k lidem a „nechtějí se rozloučit“. Někteří ani neví, že zemřeli.
Některé „duchy“ dokonce poznám, protože jde o mé známé, a těch, co neznám, se popravdě trochu bojím. Když mi ta paní před několika lety řekla, že je to „dar“, nevěřila jsem, že jsem svým způsobem výjimečná. Snažím se s tím pracovat a vyvíjet se, věnuji se duchovním věcem, vykládám karty a používám energii.
Dokonce jsem „pídila,“ po kom tyhle schopnosti mám a zjistila jsem, že jsem měla předka „pra pra pra dědečka“, který tohle taky vnímal, ale v té době nesklidil kladné ohlasy od okolí, a tak žil jako poustevník. Naštěstí dnes už je jiná doba.
Text: Katka Procházková, foto: Shutterstock
Sdílet na Facebooku
