Stála a dívala se, jak umírám…

ARCHIV / NEJČTENĚJŠÍ / PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA / 6. 11. 2020

8. března 1976 měl Rudolf Skřejpek (63) z jihomoravských Bučovic velice těžký úraz, když jej srazil na chodníku opilý řidič.

„Byl jsem zkrátka v nevhodnou dobu na nevhodném místě… Otevřená zlomenina nohy, bérec úplně roztříštěný. Levou ruku zlomenou na několika místech, a tak bych mohl pokračovat. Pointa mého příběhu je ale v něčem jiném. Když jsem byl na jedné z mnoha operací, podařilo se mi během ní vzbudit! Devatenáctiletý kluk skutečně nečeká, že se něco takového vůbec může stát. Vyvolalo to u mě šok a následnou zástavu srdce. A tak jsem umřel…“ popisuje pan Skřejpek. Nechme ho vyprávět celý jeho pozoruhodný příběh…

Ukázka ze Záhady života 11/2020:

S následky autonehody bojuje Rudolf Skřejpek dodnes

Rád bych čtenářům něco vysvětlil hned v úvodu: Víte, já si nemyslím, že za mou srdeční zástavu mohla technicky náročná operace, kterou jsem právě podstupoval. Nebyl jsem zkrátka psychicky připraven na to, co se mi stalo. Neměl jsem ani tušení, že by něco takového bylo možné – probudit se, vystoupit z těla a spatřit, jak vypadám takříkajíc zevnitř. Viděl jsem své kosti, jak je drátovali. Chirurgické rozpínáky všechno obnažovaly.

Dnes už vím, že můj anesteziolog zkrátka udělal chybu a zaspal, ale to se už nedá vrátit, a tak je zbytečné nad tím dlouze uvažovat.

Pamatuji se na šílenou bolest, která mne ochromila a na slova pronášená z dálky: „Pane kolego, jak se mohlo stát, že pacient nespí?“ Krátce na to se mé vědomí ocitlo mimo fyzické tělo a já se díval z výšky na „kus bezvládného masa“ ležícího pode mnou. Věděl jsem sice, že jsem to já, má fyzická schránka, ale neměl jsem k ní najednou ani tu nejmenší citovou vazbu. Slyšel jsem, jak lékař křičel, že mám zástavu srdce a já pak se zájmem pozoroval, jak se mě všichni snaží oživit. Narozdíl od nich jsem byl naprosto klidný, vůbec mi totiž na výsledku jejich snažení nezáleželo. Věděl, že je mi dobře a nic mi nechybí. Cítil jsem se tak krásně, jako nikdy předtím v životě. 

Nečekané setkání
Z operačního záznamu jsem se později dozvěděl, že mě tenkrát oživovali dvacet minut. „Tam nahoře“ ale čas plynul úplně jinak. Neměl jsem žádný odhad, co se času týče, a vlastně mi to bylo úplně jedno. Vím jen to, že mě po nějaké době přestalo zdlouhavé pozorování zdravotníků bavit a chtěl jsem jít pryč. Lépe prozkoumat sféru, která se právě stala mým novým domovem.

Jiní, než kdysi
Vydal jsem se proto směrem ke dveřím operačního sálu a v tom okamžiku se tam objevili dva moji zesnulí předci, babička s dědečkem. Nesmlouvavým pohledem mi zatarasili cestu. Byli v té době už pět let po smrti. Z jejich přítomnosti jsem žádný strach neměl, spíše naopak. Okamžitě jsem je poznal a byl jsem nepopsatelně rád, že je znovu vidím. Vypadali mnohem lépe, než krátce před svou smrtí. Abyste lépe porozuměli, moje babička kdysi zemřela na rakovinu celého těla a když nás opustila, byla fyzicky ve velmi zbědovaném stavu. A teď předemnou stála v podobě, kterou jsem znával, když jsem za ní jezdíval ještě jako malý kluk… celý rozhovor s Rudolfem Skřejpkem byl uveřejněný ve vydání 11/2020

OBJEDNAT IHNED