Noční fata morgána

ARCHIV / 30. 9. 2011

Vždy jsem se zajímal o záhadné události a o hádanky, které před nás staví příroda. A tak není divu, že mne zaujal zážitek, který popsal americký vědec Hugh Raeburn v roce 1940. Článek o sobě není záživný, vědec se snaží vše vysvětlit. Mne však zaujala kostra příběhu. A navíc si myslím, že jsme na našich pět smyslů zbytečně hrdi. Objasnily nám jen zlomek tajemství přírody. A je docela možné, že některý čtenář při svém vandru životem prožil něco podobného.

Několik roků před válkou byl Hugh Raeburn na Torresových ostrovech, mezi Yorským mysem a Novou Guinejí, aby tam sledoval život perlorodek. Měl kliku. Ke své radosti se v Poert Kennedy sešel se svým přítelem ze studií v Londýně, který tam byl správcem velké společnosti pro lov perel. Ten mu řekl: „Mohu ti nabídnout zcela bezplatně svoji plachetnici i s mužstvem po celou dobu tvých osmiměsíčních studií. A abys mohl v klidu shrnout výsledky svého bádání, mohu ti nabídnout i svůj bungalow. Je na jednom z blízkých ostrůvků a již řadu roků jej nepoužívám.“

„Mohl bys mi říci proč?“ zeptal se Hugh.
„To ti nepovím,“ odpověděl přítel.

Pro práci Hugha Raeburna to bylo přímo ideální místo. Byl skoro jediným obyvatelem ostrůvku, až na dva hlídače majáku, kteří bydleli na návrší, asi sto metrů vysokém. Když přítel jednoho večera přivezl Hugha Raeburna ve svém člunu k ostrovu, byl již skoro večer. Slunce zapadalo a zanechávalo na obloze nazelenalý přísvit, znamení, že přichází tma. A hned se objevila první nesnáz. Při pokusu přistát u břehu. Ukázalo se, že příliv byl tak nepravidelný, že někdy odliv trval několik dnů, jindy byly zase tři přílivy za den.

Čeho se tak báli?
Tenkrát byl odliv. Proto museli zakotvit u korálového útesu, který obepínal prstencovitě celý ostrov, a přenést zavazadla po dlouhém pásu měkkého „mrtvého“ korálu, který tvořil přírodní, ale hodně nejistý most mezi útesem a ostrovem. Spustili kotvu a vědcův přítel poručil domorodým „boys“ přenést věci na pobřeží. Ale ti to odmítli. Dlouho zůstali neoblomní, teprve po dlouhém lichocení se odhodlali vyplnit rozkaz. Hugh Raeburn se vydal za nimi drobící se, kluzkou a strašnou cestou… Když domorodci dosáhli břehu asi padesát metrů před ním, hodili jeho zavazadla na písek a hned utíkali zpět do vody, jako by jim bylo tisíc strašidel v patách.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Kolik slov zvládne papoušek? Překvapivá inteligence zvířat a rostlin

Jak utíkali kolem vědce, řekl hoch vpředu: „Vy jste moc pošetilý muž, boss!  Vy jednou vědět, kdy mrtví muži chodí. Vy mít oči moc otevřená.“

Po těchto slovech pospíchali pryč a Hugh Raeburn se smál, protože už před tím slyšel mnoho povídaček o strašidlech a co se jeho týkalo, nikdy z toho nic nebylo. Ale brzy se měl přesvědčit, že tentokrát tomu bude jinak.

Něco bylo v nepořádku
Když dostihli břehu, odnesl si věci do domku. Zařídil se podomácku a pak se chystal k večeři. Když povečeřel, přinesl si deník se svítilnou na verandu – vzduch uvnitř domku byl dlouhým nevětráním celý zatuchlý. Seděl na schodech, svítilnu vedle sebe a začal si zapisovat, co se toho dne událo. Byl asi v polovině zápisků, když lampa náhle zhasla. Znepokojilo ho to, protože svítilna byla nová, měla nový knot a bylo v ní dostatek petroleje. Sáhl do kapsy pro zápalky. Nebyly tam.
„Asi jsem je nechal uvnitř na stole,“ řekl si potichu.

Nezvaní vetřelci
Jak vstal, podíval se nahodile na záliv. Byla tichá noc, voda hladká jako zrcadlo a jak pohlédl na moře, zatočil nějaký plachetní člun kolem západního cípu ostrova a vklouzl tiše k okraji útesu. Na jeho palubě Hugh Raeburn spatřil pohybující se lidi, sledoval je, stahovali plachtu. Všiml si na hladině rozčeřeného odrazu měsíčního světla, viděl, jak se otočili a spustili kotvu, stáhli kosatku, jak balili plachty a brzy se všichni dali do spouštění člunu. Pozoroval, jak člun obsluhují a veslují ke břehu. Vědec sešel dolů, šel jim naproti a cestou uvažoval, kdo asi jsou a proč zde zakotvili. Pomyslel si: Je to soukromý ostrov a tak zde nemají co dělat. Je mou povinností je poslat pryč.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Velmistrova kletba

Když dostihl okraje vody, zastavil se a čekal na ně. Veslovali přímo k němu, rozeznával, že to jsou všechno barevní lidé. Měli obličeje od něho odvrácené a hnědá záda vypadala v měsíčním světle stejně.
Člun vklouzl do mělčiny před ním a vědec vstoupil do vody. A když popošel, člun zmizel. Hrome! zaklel v duchu. Před chvílí tam byl a teď nevidím nic, než měsícem osvětlenou vodu.
Podíval se užasle na plechetnici, ale ta se mu také rozplývala před očima a moře začalo být tak klidné a bez lodi jako dříve. Byl celý zaražený. Stál minutu zmaten.

Co byli zač a kam zmizeli?
Vždyť jsem po celou dobu neslyšel žádný zvuk, uvědomil si náhle. Žádné hlasy, žádné chřestění kotevního řetězu, ani šplouchání vesel, když ti lidé veslovali ke břehu. Vrátil se do bungalovu a vypil pořádnou sklenku whisky. Cítil, že to potřebuje. Pak se svalil na postel a usnul.

Jeden nebo dva dny byl poněkud nervózní, ale potom se uklidnil. Opatřil si baterie, aby ho zase nepřekvapilo zhasnutí lampy. Přes to všechno se rozhodl, že svou práci na ostrůvku dokončí a také se mu to podařilo. Skoro už na své vidění zapomněl. Ale při poslední návštěvě strážců majáku na to přišla řeč.

Celé odpoledne se bavil s oběma muži o lodích, námořnících a podobných věcech, když jeden z nich najednou obrátil hovor jiným směrem. Díval se asi pátravě na vědce a potom poznamenal:

„Nezmínil jsem se o tom dříve, ale vy jste byl v noci za úplňku v bungalowu. Viděl jste něco…něco zvláštního?“
„Co tím myslíte…něco zvláštního?“ zeptal se vědec.
„Well,někdy za úplňku můžete vidět tam na tom břehu ledacos,“ vysvětloval. „Divné věci, muže a lodě, ale je možné, že to jsou jen přízraky. My k tomu pobřeží nikdy nechodíme. Nevyhnete-li se tomu, tak vás to nakonec dostane. Jeden muž kráčel naproti člunu a utopil se. Vy jste měl štěstí, že byl odliv. Tady na vršku jsme v bezpečí, nevidíme nic.“

Mohlo by vás ještě zajímat:  Mor – předsudky, pověry a mýty středověku. Ale i kousek pravdy

Týž večer, kdy se Hugh Raeburn vrátil do Poert Kennedy, se přítel zeptal: „Neviděl jsi něco za úplňku?“
„Prosím tě, co bych měl vidět?“ ohradil se vědec.
„Víš, nejednal jsem s tebou docela fér. V tom bungalowu jsem nikdy nebydlel. Byl jsem tam pouze jednou. Viděl jsem strašidelný člun a jeho mužstvo a už jsem se tam nikdy nevrátil.“

Vědcův přítel ještě chvíli vyprávěl. Jeho příběh přesně souhlasil s tím, co říkali strážci majáku a také s tím, co viděl sám. A tam mu Hugh Raeburn řekl o tom, co také viděl. Snažili se najít přijatelné řešení. Ale dospěli jen neuspokojivým domněnkám. Odmítali věřit na duchy, i když jim smysly říkaly, že je viděli. A dlouho se nemohli smířit s myšlenkou, že byli „poraženi“. Příroda jim odmítla alespoň poodhrnout roušku svého tajemství.

Text: Karel Kýr, foto: Shutterstock