CBD-konopi

John Dee a tajemství jeho alchymie. Pracoval snad s radioaktivitou?

Ezoterika / Magie / Světové záhady / Záhady minulosti / 27. 10. 2020

Slovo alchymie má pro dnešní dobu zvláštní zvuk. Zvláště v Čechách je to téměř synonymum pro dobu Rudolfa II. Naprosté většině lidí se nyní vybaví film Císařův pekař a pokusy získat zlato ze švestek nebo rozbíjením atomu olova na kovadlině. Kdo by té touze nerozuměl. Žlutý kov byl symbolem nejen bohatství, ale také věčnosti, trvanlivosti a stálosti. Vyrobit zlato, zbohatnout a stát se slavným bylo cílem pro jedny, pro ty méně ctižádostivé se jím stala touha poodhalit tajemství přírody. Samozřejmě to není jen tak.

Cesta k výrobě zlata jako jedné alchymistické disciplíny je totiž pěkně spletitá, stejně, jako její historie, a zahrnuje i židovskou mystiku. Profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, Gershom Sholem, 1897 – 1982, který se vůbec jako první zabýval kabalou na vědecké úrovni, zjistil, že v žádném židovském textu, a to až do roku 1500, není o výrobě zlata z méně ušlechtilých kovů ani zmínka. To je pochopitelné, postup výroby zlata by žádný objevitel nikdy nezveřejnil. Rád bych však dokázal, že snaha vyrobit zlato z méně ušlechtilých kovů, konkrétně ze rtuti, zdaleka nemusela být pošetilostí a nesmyslem, jak by se na první pohled zdálo.

Zlato v přírodní podobě

Tajemná červená tinktura

Nejdříve bych rád uvedl pár věcí na pravou míru. Na rozdíl od zmíněného filmu nebyl císař Rudolf II. druhý žádný hlupák nebo pošetilec. Miloval záhady a tajemství a investoval do alchymistického bádání nemalé částky, protože v mladším věku toužil po zlatě, ve starším pak zase po elixíru mládí. Pokud někdy zuřil a uchyloval se k drakonickým trestům, byla to jen reakce na zjištění, že byl opět podveden, a to se mu stalo vícekrát. Přestože ke svému dvoru nepustil jen tak leckoho. Měl dokonce několik vědců, kteří zkoumali serióznost uchazeče o císařovu přízeň. Bohužel, mohli zkoumat pouze jejich odbornost, nikoliv charakter. Jedním z takových uchazečů o císařovu přízeň byli známý a oblíbený Edward Kelley a doktor John Dee, který stojí hluboko v jeho stínu. Nezaslouženě.

Jedním z těch, kdo nové uchazeče přezkoumávali a jehož dobrozdání bylo často rozhodující, byl Tadeáš Hájek z Hájku. Tito dva pánové, poddaní královny Alžběty I., u něho obstáli, což bylo dostatečným důkazem jejich odbornosti. O jejich činnosti máme ale i zprávu francouzského alchymisty Bernarda Penota, který v letech 1584 – 1592 působil v Praze: „Během mého pobytu v Praze, proměnil Edward Kelley, v domě doktora Tadeáše Hájka, libru rtuti na nejčistší zlato, a to přidáním jediné kapky rubínově červené tinktury.“ Další dvě svědectví popisují, že totéž se podařilo i Hájkovi, kterému Kelley část své tinktury k transmutaci poskytl, aby se sám přesvědčil, že nejde o žádný podvod.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Objev století. Zlatavé koule a rtuťová jezírka pod pyramidou Opeřeného hada

Proč právě rtuť?

Výroba zlata byla cílem mnoha alchymistů, a zdaleka to nebyli jen šarlatáni a podvodníci. A už vůbec ne hlupáci. Ovládali hebrejštinu, latinu, řečtinu. Jak je to vůbec napadlo, dělat pokusy právě se rtutí? Odkud vzali informaci, že by se jim to mohlo podařit právě takhle? Středověký alchymista nevěděl nic o atomových jádrech, o prvcích, o skladbě atomu, o sloučeninách. Látky posuzoval podle jejich vnějších projevů a několika jednoduchých chemických reakcí, které dokázali uskutečnit. To však víme až dnes. Pokusme se proto nyní zjistit, jestli existují nějaké analogie, podobnosti z časů alchymistů s dneškem?

My zlato vyrobit umíme

CERN

Rtuť má protonové číslo osmdesát, zlato sedmdesát devět. Pokud tedy z jádra rtuti odstraníme jeden proton, vyrobili jsme atom zlata. Tak jednoduché to je. Přitom nejde o žádnou fantazii, už se to dokonce nedávno podařilo – v urychlovači jaderných částic CERN ve Švýcarsku. Ostřelováním atomů rtuti paprsky gama, které z jejich jader vyrazily jeden proton, vznikly skutečně atomy zlata. Pochopitelně, jen experimentálně. Každému je jasné, že výroba zlata podobnou metodou je pro svoji nákladnost naprosto nesmyslná.

Naskýtá se však jiná a velmi zajímavá možnost. Co když všechna ta úporná snaha vyrobit zlato ze rtuti měla reálné jádro i tehdy, před mnoha staletími? Co když to bylo pouze zoufalé hledání něčeho, co kdysi lidé již uměli? Hledání zapomenuté technologie?

Hra s izotopy

V CERNu na to šli jednoduchou úvahou. Přírodní rtuť (8oHg) se skládá ze sedmi stabilních izotopů, atomů rtuti, které mají v jádře stejný počet protonů, ale liší se počtem neutronů. Jsou to izotopy 196Hg (přirozený výskyt 0,15 %), 198Hg (9,97 %), 199Hg (16,87 %), 200Hg (23,10 %), 201Hg (13,18 %), 202Hg (29,86 %) a 204Hg (6,87 %).

K experimentu byl vybrán pouze separovaný izotop rtuti 198Hg, kterého je v přírodě necelých deset procent. V některých alchymistických příručkách středověku se hovoří o tom, že zlato ze rtuti lze vyrobit, jen když rtuťovému kohoutovi odřízneme hlavu a ocas. Což můžeme do dnešní řeči přeložit tak, že ze směsi izotopů rtuti odstraníme izotopy krajní, ty lehčí a těžší, Znovu se naskýtá otázka, kde se tato informace ve středověku vzala?

Základní postup – destilace

Izotopy různých prvků od sebe nelze oddělit chemickou reakcí. V úvahu připadají pouze fyzikální procesy, tedy difúze, filtrace, odstřeďování, molekulární destilace, separace pomocí laseru. Destilace byla oblíbenou činností alchymistů i ve středověku, i když zde se zřejmě o molekulární destilaci nejednalo.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Ze života exorcisty: Děsivé skřeky nočního poutníka

Ale kdo ví, nepředbíhejme. Historie molekulární destilace sahá až do roku 1921, kdy Johannes Nicolaus Brönsted a George de Hevesy, využili poprvé tuto metodu k oddělení izotopů rtuti. Navzájem od sebe. Opravdu poprvé? Pro tuto destilaci se používají aparatury, kde je velmi malá vzdálenost mezi hladinou destilované kapaliny a chladičem. Je to tzv. metoda chlazeného prstu, protože jedna skleněná nádoba je vsunuta do druhé. Říká se jí alembik, nebo též kukurbit.

Ilustrace ze Splendor Solis

Není to nic nového. Jedná se o prastarou destilační metodu, která byla v 17. století již dávno známa. Prapodivná shoda s molekulární destilací dvacátého století.

Co napovídá prastará ilustrace?

Na obrázku v jedné alchymistické příručce z druhé poloviny 16. století s názvem Splendor Solis, je na tabuli číslo deset vyobrazen muž s mečem v ruce. U jeho nohou se válí mrtvola, s odseknutými končetinami a hlavou, kterou kat drží v ruce. Ta hlava je zlatá, což je jasná symbolika toho, co bylo cílem popravy.

Domnívám se, že onen mrtvý a osekaný nešťastník je vyjádřením a symbolem rtuti, která byla zbavena všech nepotřebných izotopů. To však není jediná záhada na tomto obrázku. Nalezneme zde i tento text: „Zabili tě, abys dostal nadbytek života. Rtuť byla usmrcena, osekána, a nyní už jen zbývalo, darovat ji nadbytek života.“

V nedávno vydané knize Alchymie a kabala je zase citována tato věta, ze středověkého alchymistického traktátu Šimona ibn Laviho, židovského učence z afrického Tripolisu, z roku 1570: „Existují nerosty, které jsou vystaveny záři slunce a v důsledku silného ozařování zrudnou a stanou se zlatem.“ Je to jen symbolické vyjádření, nebo měl autor na mysli jiné ozařování?

Stále záhadná červená rtuť

V této souvislosti nelze nezmínit, že sedmdesátých letech prý probíhaly v bývalém Sovětském svazu pokusy s látkou známou pod tímto názvem, která se dala sytit energií z radionuklidů či jiných zářičů. Měla sloužit jako rozbuška do jaderných bomb. Zde je však třeba být skeptický, už jenom z důvodů tehdejšího, často i nesmyslného utajování. Existence této substance nebyla dosud potvrzena, mělo jít o sloučeninu rtuti a antimonu, se vzorcem Hg2SbO7.

Záře radioaktivní hald

Při odhalování celé této rtuťové záhady nesmíme zapomenout na Johna Dee, matematika, alchymistu a astronoma John Dee. Narodil se v Londýně v roce 1527 a byl po rodičích welšského původu. Ve Walesu a v přilehlém Cornwalu se kdysi těžily rudy s obsahem těžkých kovů, olova a cínu. Nepřímo tedy i uran, ale ten byl pro svět jako prvek objeven až v roce 1789. Hlušina s obsahem tohoto prvku končila předtím bez povšimnutí na haldách a nevyužita.

Mohlo by vás ještě zajímat:  12 záhadně zaniklých dávných civilizací. Víte, které to jsou?

Dee, zřejmě ještě jako dítě, mohl s rodiči navštívit tuto oblast, mohla se mu vštípit do paměti. Třeba nějakými prazvláštními pověstmi a tajemnými zkazkami. Později, při svém pobytu v Sasku si na ně mohl vzpomenout. Jaké zkazky to mohly být? Tajemná, namodralá záře linoucí se z okolí šachet, svítící mlha, duchovité postavy, které mizí s prvním závanem větru? Radioluminiscence hornin obsahujících radioaktivní materiál, konkrétně prvek nazvaný mnohem později radium, přimíšené k uranu, poskytuje modré, luminiscenční světlo. Jistě, v tuně smolince se nachází jen asi 170 mg rádia, ale vynásobíme li to tisícovkami tun hlušiny všech hald v okolí, není to zase až tak nesmyslný nápad.

Podivný černý kámen

Černé zrcadlo Johna Dee

John Dee se na svých cestách dostal i do podhůří Krušných Hor, do Saska, kde se těží cín, olovo, měď a zinek stejně jako v Cornwallu. A haldy hlušiny obsahující uran, které mu zřejmě připomněly jeho dětství. A stejné bajky, stejně děsivé příběhy jako v Cornwallu, vyprávěné jen pro změnu německy nebo česky. Černý, matně lesklý kámen. Nu a pan Dee dostal nápad. Nač vyrábět černé zrcadlo pracným způsobem z obsidiánu? Čekat na něj řadu měsíců, než se přijede lodí z Nového světa? Jedno zrcadlo už přeci měl, sice malé, ale zatím docela vyhovovalo. I tak bylo příliš drahé. Potřebuje daleko větší, ale to by se nedoplatil. Což takhle použít tento tajemný kámen, který způsobuje modré světélkování, které si nedokázal vysvětlit? Takové zrcadlo by přece mohlo být pro magické účely mnohem účinnější. Jak ale na to?

Sasko bylo již dávno proslulé výrobou smaltů již v té době. Rozemlít tento černý kámen na prach, smíchat s ostatními horninami a vyrobit černé, smaltované zrcadlo sice dalo práci, ale Dee zřejmě nešetřil. Určitě toužil mít něco, co nemá nikdo jiný. A můžeme v této teorii jít ještě dále. John Dee jistě znal i antické učence. Věděl, co dokázal Archimédes se svými zrcadly proti římským lodím. Od jeho úmyslu zřejmě nebylo daleko k činu. Váček s penězi se otevřel ještě o něco více a zrcadlo získalo dutý tvar.

Tvar potřebný k tomu, aby se odraz paprsků od zrcadla koncentroval v ohnisku. Energie soustředěná do jediného bodu. Zrcadlo nemohlo být příliš těžké. Doktor Dee s ním jistě cestoval, a v žádné úschově ho neponechával. Ale i při hmotnosti pár desítek kilogramů se již jedná o energie, které nejsou bezvýznamné. Kam vedl tento experiment, se lze jenom domýšlet. Byl jeho výsledkem červený prášek vedoucí už přímo ke zlatu a bohatství? A bylo by možné ho zopakovat?

Karel Dudek

Obr.: www. science.howstuffworks.com, archiv autora

 

 


Štítky: , , , , , , ,





Mohlo by se vám líbit