Žili v Čechách skuteční draci?

ARCHIV / ČESKÉ ZÁHADY / SVĚT ZVÍŘAT / SVĚTOVÉ ZÁHADY / 20. 7. 2011

České pohádky jsou plné draků, většinou zlých a požírajících princezny. Proč z nich lidé měli takový strach? Draci se vyskytují na symbolech celého světa, někteří srší oheň, zanechávají za sebou ohnivé stopy a spoušť, jiní mají křídla nebo více hlav. Je jedno, zda budete hledat draky v Evropě nebo v Asii. Dračí legendy najdete všude. Kde se ta podobnost vzala? Že by měli všichni stejnou fantazii? Daleko jednodušší vysvětlení asi je, že kdysi skutečně existovali. A nemusíme chodit daleko, i v českých kronikách a pověstech o nich najdeme nejednu zmínku.

Pojďme se nejprve pozastavit nad jednou Trutnovkou legendou. V severovýchodních Čechách, kolem roku 1005, místní vesničany děsila stvůra, která v noci vyhrabovala nebožtíky z jejich pohřebiště a zavlékala je neznámo kam. Po stopách netvora se vydal uhlíř jménem Trut, kterého ostatní požádali o pomoc. Hledal dlouho, až si všiml, že nedaleko skalních labyrintů jsou celá hejna krkavců. Bylo mu jasné, co mrchožrouty tolik přitahovalo, rozkládající se těla byla cítit na desítky metrů. Brzy našel vchod do jeskyně, kde mezi zbytky lidských těl odpočíval obrovský drak. Společně s vesničany zabarikádovali vstup do jeskyně silnými kmeny a draka upálili. Žár byl prý tak obrovský, že skála celá zčernala. Později Trut zaslal zbytky dračího těla knížeti Oldřichovi jako dar a ten ho odměnil tím, že ho povýšil do zemanského stavu. Bylo to prý proto, že draků už v té době příliš nebylo a pro knížete to byla skutečně znamenitá trofej. Město Trutnov má dodnes ve znaku vyzobrazeného draka. V legendě není jediná zmínka o nadpřirozenu, naopak. Naprosto věrohodně popisuje zvyky ještěra, který nepohrdl ani mrtvými těly. Naopak, byl to pro něj nejsnadnější úlovek. Opravdu se jednalo o bájné zvíře, nebo mohl skutečně takový tvor existovat?

Létající hadi
Východní Čechy se zase pyšní pověstmi o prašivci. Jednalo se prý o hada, který byl jako mládě nejprve zabarven do šeda a zhruba po sedmi letech mu začaly růst křídla těsně za hlavou. Rostly ze dvou kůstek, které měl had za hlavou a později se měnily na blanitá modroučká křídla. Pak byl prý schopen létat. V noci svítil jako oheň a sršel kolem sebe jiskry… I jeho zabarvení se podle vyprávění s věkem měnilo, v dospělosti byl pestrobarevný a posetý žlutými, zelenými i modrými skvrnami. Legendy ho popisují velmi detajlně, stejně jako jeho oheň, kterému říkali hvězdný prach. Měli z něho strach, báli se, že jim jiskry zapálí střechu nad hlavou. Zvláštní je, že přesně takto popisují létajícího hada i domorodci z jižní Afriky, Namibie. Viděl ho tam dokonce i cestovatel Michal Esterhuise, pro něhož to byl neopakovatelný zážitek. Tvor se vrhl ze skály a plachtil ve spirálách pomocí ploutvovitých křídel, které měl za hlavou. Jednoduše je roztáhl jako padáky. Dopadl na zem a odtud se mrštně odplazil neznámo kam.

Měli draci peří?
Obdobný drobný tvor se před dávnými časy objevil i v České Třebové. Je tam známý pod jménem „pavůzník“ a jednoho dne udělal osudou chybu. Přistál na olši u potoka, kde ho lidé zastřelili. Není však jediná zmínka o tom, že by je nějak ohrožoval. Avšak lidé mají bohužel ve zvyku to, co neznají nebo čeho se bojí, nemilosrdně zabíjet. Měl prý na sobě lesklé šupiny, podobné, jako má kapr. Je podivuhodné, že podobné zvíře popisují i záznamy z oblasti Skotska a Walesu. Tam prý byli v polovině devatenáctého století létající hadi tak rozšíření, že je farmáři stříleli o sto šest, byla to pro ně reálná nebezpečná škodná, žádná legenda. Tvorové si totiž často dělali zálusk na jejich domácí zvířata. Existují sepsaná svědectví starých pamětníků z této oblasti, kteří tam žili v devatenáctém století. O létajících hadech se mnohokrát zmiňují, bylo to pro ně zvíře jako každé jiné. Jmenujme si alespoň vyprávění starého muže, kterého vyzpovídala spisovatelka Mary Trevelyanová. Její kniha o dracích a létajících hadech vyšla v roce 1909.

Muž, který Mary svůj příběh vyprávěl, byl tenkrát ještě malý chlapec: „Je to holá skutečnost, viděl jsem je tak jasně, jako vidím teď vás. Byli překrásní, pokryti barvou drahokamů všech druhů. Když odpočívali, stočili se do klubíčka. Nikoho neohrožovali, lidem se spíše vyhýbali. Na slunci se třpytili jako duha a jejich obrovské oči byly plné moudrosti. Můj otec a strýc je však zabíjeli, museli přece ochránit naše zvířata…“ Kniha však popisuje i další očitá svědectví dalších lidí, kteří tvrdili, že všechny duhové létající hady postupně pozabíjeli farmáři. Jeden z nich si dokonce schoval kůži, která časem opelichala a daly se do ní moly. Duhový hadi prý na sobě měli šupinky, které se podobaly peří, avšak byly mnohem tužší, jakoby sklovité. Časem proto tyto kůže „pelichaly.“

Snad v každé oblasti Čech je nějaká Dračí skála. Proč nás draci od nepaměti tolik přitahují? Jsou to všechno skutečně pouhé legendy?
Foto: Shutterstock, tajnosnubni.blog.cz


Štítky: ,





Mohlo by se vám líbit