Zaživa pohřbení. Skutečnost, nebo jen hrozný strach?

Medicína a léčitelství / Světové záhady / TOP články / 19. 3. 2020

 Patologický strach z toho, že bude člověk pohřben zaživa, tafefobie, se ojediněle objevuje dodnes. Ale bývaly doby, kdy se tento druh fobie vyskytoval téměř masově. A ne bezdůvodně.

Nikolaj Gogol

Až když se začne rozkládat

Nikolaj Gogol (1809-1852) ve svém sborníku „Vybrané pasáže z korespondence s přáteli nařídil: „Tělo mé nepohřbívejte, dokud neprojeví zjevné známky rozkladu. Zmiňuji to proto, že už během nemoci u mne byly chvíle nepřítomnosti života, srdce přestalo bít … Byl jsem v životě svědkem mnoha smutných událostí našeho nerozumného spěchu ve všech věcech, a to i v pohřbu, a proto to připomínám zde na samém počátku mé závěti, v naději, že snad posmrtný hlas můj vám připomene tuto ostražitost.“

Patologický stav spánku s více či méně výrazným snížením metabolismu a oslabení nebo vymizení reakcí na sluchové, hmatové a dokonce i bolestivé stimuly, se nazývá letargie – chorobná spavost. „Příčiny letargie nejsou známy,“ tvrdí trvale vědecké encyklopedie. Ve vzácných případech k letargii dochází nepravidelně. Jeden anglický kněz spal šest dní v týdnu, v neděli vstal k jídlu a odsloužil mši. A tak stále dokola. Většina lidí trpí touto nemocí v dospělosti.

Strach usnout letargickým spánkem a probudit se v rakvi pod silnou vrstvou zeminy je tedy oprávněný.    Vždyť i sám Gogol dřímal v noci na židli, protože v roce 1839, poté, co utrpěl malarickou encefalitidu, byl postižen mdlobou, po které následoval delší spánek.

Rakev s okénky

Patologický strach z pohřbení zaživa čili tafefobie postihl nejen mysticky zaměřené spisovatele, ale statečné bojovníky. Švagr pruského krále Fridricha II, princ Ferdinand von Braunschweig (1721-1792), který ve službách různých vládců opakovaně poslal na smrt spoustu svých hrdinných vojáků, mimořádnou statečností při eventuálním setkání tváří v tvář s Bohem nijak neoplýval. V každém případě tento velký mistr všech skotských zednářských lóží ze strachu, že bude pohřbený zaživa, vymyslel zvláštní rakev s malými okny, otevírajícími se zevnitř.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Jak je to s čarodějnicemi?

Tento originální nápad si u něj vypůjčili a rozvinuli další podivíni. V 18. století honorace na Západě.   Nicméně, i když učení lékaři, kteří už nějakým způsobem studovali vlastnosti lidského těla, vystřídali u nemocných nevzdělané faráře, počet dosud živých lidí prohlášených za mrtvé se začal snižovat.    Stále častěji se také lékaři začali uchylovat k různým způsobům, jak přivést člověka na prahu smrti opět k vědomí. Některé metody byly přitom opravdu účinné –  utopence třeba  položili na břicho a přivázali k sedlu a nechali koně klusat…

V roce 1740 francouzský král Ludvík XV. (1710-1774) jako první v Evropě, upustil od potrestání všech svých poddaných, kteří se snažili přivést   zemřelé  nějakým způsobem zpět k životu. Pokrok šel mílovými kroky. Po dalších 50 letech už pokusy o resuscitaci mrtvých, které byly dříve vnímány jako svatokrádež, nebyly předmětem trestního postihu ve většině evropských zemí.

Princ Ferdinand von Braunschweig

A také elektřina

Jeden z průkopníků poznatků o elektřině, a zakladatel elektrofyziologie, italský anatom a fyziolog Luigi Galvani (1737-1798), známý svými pokusy se žabími stehýnky, usoudil, že elektrošok by bezpečně prokázal, zda je dotyčný již mrtvý, či nikoliv, a případně by ho probudil k životu.

Strach z pohřbení za živa totiž existoval stále    a přiživovaly ho i novinové články čas od času popisující hrůzné podrobnosti o případech lidí   vstávajících z rakví ve chvíli, kdy je už už pohřbívali nebo se je chystali spálit. A objevily se i hrůzostrašné popisy nepřirozeně zkroucených mrtvol objevených při exhumaci, důkazy toho, jak se domněle mrtvý pokoušel marně dostat z rakve…

A co nejděsivějšího – to, čeho se Gogol tolik bál, se prý naplnilo – při exhumaci spisovatele bylo prý obložení rakve celé poškrabané a potrhané a hlava byla obrácena na stranu…

 

Mohlo by vás ještě zajímat:  Záhada stotunových sarkofágů stále nerozřešena

Opravdu procitli?

Neobvyklá pozice pro mrtvého byla objevena i při otevření hrobek několika dalších slavných ruských a sovětských spisovatelů a básníků: Vsevoloda Ivanova (1895-1963), Jurije Olešy (1899-1960), Michaila Světlova (1903-1964) a dalších. Proč zrovna oni?

Ukazuje se však, že je to jen chybně pochopená normální mechanismus související se zborcením rakve. První totiž obvykle shnijí méně silné boční desky, víko rakve se pod tíhou   zeminy zhroutí na lebku a   otočí ji na jednu stranu a posune i zbytek těla.

Antoine Joseph Wiertz: Předčasný pohřeb (1854)

Tafefobie však nevymizela ani dnes. Od počátku 19. století a ještě někde dodnes někteří paranoici kupují sarkofágy s větracími otvory, opatřují je rolničkami a nyní dokonce i mobilními telefony a dalšími vynálezy, které jim mají pomoci, kdyby se jim skutečně stalo to nejhorší – byli pohřbení zaživa.

-skm-

Obr.: wikipedia, wall.alphacoders.com, archiv autora


Štítky: , , , ,





You might also like