Záhadné pravěké trepanace. Žilo se snad s otevřenou lebkou dotyčnému lépe?

terapie / 3. 12. 2019

 Bylo zjištěno, že více než polovina otvorů na nalezených lebkách z rané doby kamenné (3000 — 1700 let před n.l.) byla způsobena uměle, operativním zákrokem na živém pacientovi. O příčinách a průběhu takové odvážné operace se můžeme jen dohadovat. A přece lze vidět, že pacient většinou neobvyklou a nebezpečnou operaci přežil. Po smrti totiž kost neroste, ani se nezajizvuje.

Tyto nálezy nám ale kladou také mnoho otázek: Jak probíhala taková operace? Jaké nástroje měl k dispozici chirurg a co mírnilo pacientovu bolest? Co vedlo pacienta i chirurga k tak velkému a nebezpečnému zásahu? Proč tak velké množství nálezů z rané doby kamenné svědčí o trepanacích lebek?

Odpovědi známe jen částečně. Nevíme nic o druhu nástrojů, víme jen, že operace musela probíhat tak, aby při odstranění kostí nebyl poškozen mozek. Zvláště vyjmutí střední lebeční kosti bylo nebezpečné, protože jakékoliv zranění v těchto místech by mělo za následek okamžitou smrt pacienta.

Z toho je možno usuzovat, a svědčí o tom i stopy po trepanaci, že kosti byly sekány a řezány jen zřídka, spíše byly škrabány zvláštní plochou škrabkou na předem vyznačeném místě tak dlouho, až byla kost doslova průsvitná. Slupka, která zůstala, byla patrně vylomena. Mělo to tu výhodu, že trepanační nástroj nemohl sklouznout příliš hluboko a poškodit mozkovou kůru. Tomuto operačnímu postupu odpovídá i to, že zatím nebyly nalezeny žádné vyoperované lebeční kosti.

Taková operace trvala jistě několik hodin a je třeba se zeptat, zda se dala vydržet bez narkózy? Okraje trepanovaných okrajů hovoří pouze o tom, zda pacient během operace ležel na zádech, na břiše nebo na boku. O utišujících prostředcích se můžeme jen dohadovat.

Snad používali, tak jako některé kmeny dodnes, výtažků a omamných nápojů z rostlin, nebo — a to je stejně pravděpodobné jako drastické — operace začala jednoduše bez umrtvení. Po nějaké době nastaly tak strašné bolesti, že operovaný sám upadl do bezvědomí.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Zázračné schodiště v Santa Fé. Podařilo se odhalit jeho tajemství?

Nic nevíme ani o tom, čím byla lebeční kost nahrazena po operaci. Rozhodně to nebyly náhražky tak trvalé, aby překonaly tisíciletí. Mohla to být schránka z lebeční kosti některého zemřelého druha, nebo, což je nejpravděpodobnější, byla přes mozkovou kůru přetažena pouze předtím odhrnutá pouze kůže hlavy. Podle názoru dr. Weickmanna se taková operace přežít dala. Proč ji však bylo třeba vykonat?

Pravěké trepanace jsou pozoruhodné tím, že se omezovaly jen na určitá, zcela úzce vyčleněná místa. Největší počet trepanačních otvorů se nalézá na levé polovině hlavy nad spánkovou kostí. Další, menší část, na tomtéž místě, ale vpravo. Třetí takové místo je možno lokalizovat do spodní části pravé temenní kosti. Nevíme sice, proč byla operována právě toto, a ne jiná místa na hlavě, jisté však je, že chirurgy z doby kamenné vedl nějaký určitý záměr.

Byl to zdravotní stav dotyčného? Náboženské a rituální důvody? Zvyklosti u některých kmenů? Pro odpověď si musíme dojít z časů minulých až do nedávné doby a zkusit se dobrat nějakého výsledku srovnávací metodou. Je faktem, že největší počet trepanací spadá do neolitu, ale netýká se všech skupin obyvatelstva. Zatímco některé kmeny trepanace prováděly zjevně běžně, jiné je vůbec neznaly. Rovněž trepanace z doby bronzové (1700 až 700 let před n. l.), i když jsou ještě časté, vykazují odlišnosti, z nichž je možno usuzovat na rychlé doznívání tohoto způsobu léčby.

K úmyslnému, umělému poškození lebky za života určitého individua docházelo v pozdějších dobách ještě také u některých afrických a amerických národů.

Shrnutím těchto zkušeností je možno dojít k závěru, že k trepanacím vedly především důvody zdravotní, i když v některých případech tu byly motivy rituální, např. třeba snaha o vyhnání démonů a ďáblů z hlavy, pro jejichž odchod musel být v hlavě udělán otvor. Pravděpodobně se pozorováním přišlo i na to, že různé chorobné stavy, jako bolesti hlavy, křeče či ochrnutí, způsobené poraněním hlavy odezní nebo se aspoň zmírní, pokud dojde k poranění lebky, odstraní se úlomky a odštěpky lebeční kosti a vzniklý otvor zůstane už otevřený. To mohlo vést k nápadu, že některé léčit choroby s podobnými projevy je možno léčit záměrným a cíleným otevřením lebky. Je také možné, že trepanace se dělaly po úraze hlavy s následným zvýšením nitrolebního tlaku nebo při poúrazových epileptických záchvatech.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Skutečně existují kráčející hory? Bohužel ano

Pooperační léčba měla u předhistorických lidí překvapivě dobrý průběh. Z nálezů je možno usuzovat, že 88 procent pacientů operaci přežilo, í když je dosti obtížné určit, jak dlouho. Zhojený trepanovaný otvor vypadá totiž po 1—2 rocích vypadá přibližně stejně jako po 10—15 letech. Přesto se podařilo na lebce jednoho starého muže dokázat, že trepanaci přežil nejméně o 20 let.

Není ale jasné, proč se mezi trepanovanými téměř nenacházejí ženy — 93 procent trepanovaných lebek jsou lebky mužské. A také není jasné, proč byly tyto zajímavé a snad i účinné zásahy z doby kamenné postupně zavrženy a zapomenuty. Dnes jsou běžnou součástí moderní medicíny a provádějí se za úplně jiných podmínek a o jejich léčebném efektu není třeba diskutovat.

-skm-

Obr.: culura cientifica, Medical News Today, Mental Floss


Štítky: ,





You might also like