Z aktuálního čísla: ZE TMY SE NA MĚ DÍVALY CIZÍ TVÁŘE!

Paranormální jevy / TOP články / 7. 7. 2019

Jen velmi těžko si umí většina z nás, která to nikdy nezažila, představit, jak děsivé je vídat ve své ložnici duchy. Vidět jim zřetelně do tváře tak, jako to zažila Lucie S. z jedné malé jihočeské vesnice. O jejím nevšedním prožitku by se naši čtenáři pravděpodobně nikdy nedozvěděli, kdyby paranormální jevy v domě nezačaly sílit a nabývat na intenzitě tak výrazně, že obtěžovaly celou rodinu. 

Lovci duchů opět v akci

Do Spolí u Třeboně tak byli v dubnu 2019 povoláni zkušení vyšetřovatelé paranormálních jevů, brněnská skupina EPRV777, aby celou věc důkladně prošetřila. A především aby těm, kteří na ni v Jižních Čechách spoléhají, pomohla. Jaroslava Drábka a jeho dvě kolegyně, vyšetřovatelku Sašu Hiermanovou a Janu Randovou. navigace dovedla ke staršímu dvougeneračnímu domku.

Mezi čtrnácti očima

Vyšetřovatelé usedají s celou rodinou ke stolu, aby se dozvěděli, proč jsou tady. Kromě paní Lucie se seznamují i s jejím bratrem Tomášem (15), maminkou Věrou a majitelkou nemovitosti, babičkou Annou. Dědeček byl toho času v nemocnici. Jeho tatínek tento dům asi před 140 lety postavil vlastníma rukama, takže rodina zná celou jeho dávnou historii.“ Dlouho netrvalo a o událostech, které je trápily stále víc, se rozpovídali úplně všichni. Každý ze svého pohledu. Nechme je tedy vyprávět…

Děsivé vzpomínky paní Lucie

O tom, že v domě mých prarodičů straší, jsem neměla pochyb už od puberty, kdy jsem se k nim nastěhovala. Maminka s přítelem a bratrem bydleli jinde. Žila jsem tady celkem čtrnáct let, než jsem dospěla, založila rodinu a odstěhovala se do jiného města. V ložnici v patře, kde jsem kdysi mívala svůj dětský pokoj, se mi už krátce po nastěhování začal zjevovat přízrak malé holčičky s dlouhými černými vlásky, oblečené v bílých šatičkách. Neměla jsem ani tušení, kdo to je. Nebo kdo by to mohl být. Když jsem ji spatřila poprvé, byla jsem popravdě v úplném šoku. Ale časem jsem pochopila, že mi nechce ublížit, a tak jsem si na ni zvykla. Byla jako můj tajný spolubydlící. Dokonce jsem se s ní pokoušela navázat kontakt. Ptala jsem se, kdo je, proč se mi zjevuje a jestli jí můžu nějak pomoci. Smutně se na mě dívala, ale nikdy neodpověděla. Celý výjev vždycky trval tak deset vteřin a pak se dívka rozplynula. Bylo to zvláštní. Nezjevovala se mi totiž jako „černobílý duch“, (jako to známe z filmů nebo vyprávění), ale můj pohled na ni byl stejně barevný a zřetelný, jako teď vidím vás… 

Mohlo by vás ještě zajímat:  Dokážeme najít své ztracené kousky duše?

TAJNÉ KAMARÁDSTVÍ

Lucie se své babičce s tím, že v pokoji vídá zesnulou dívku, dlouho nesvěřila. Nevěděla, jak zareaguje. Po několika letech nevyžádaných každodenních návštěv jí ale nakonec řekla pravdu. Babička chvíli přemýšlela a pak našla starou fotografii. Zeptala se: „Nevypadala takhle?“ Na snímku byla Růženka, dědečkova sestřička, která zemřela v podobném věku, jako teď byla Lucie. „Dívala jsem se na fotografii a nemohla uvěřit vlastním očím. Byla to ona! A co víc – babička mi začala vyprávět, že když se Růženka tehdy utopila, měla mít na sobě bílé šaty…“ Jednalo se jen o pouhou shodu náhod? Ani jedna si to nemyslí. 

Létající hlavy

Lucii tato zjevení děsila večer co večer po mnoho let. Časem se už stala vůči nim imunní a přijímala je, jako by se jednalo o naprostou samozřejmost. Jenže strašidelné jevy nabíraly na intenzitě. „Když jsem se chystala spát, začaly směrem ke mě – vždycky na krátký okamžik – ze tmy vystupovat deformované tváře – zřejmě mrtvých – lidí. Ani bych je nespočítala. Byla jsem tehdy ještě puberťák a neměla ani nejmenší tušení, jak mám na to šílenství, které se mi odehrává přímo před očima, reagovat. Jen marně jsem hledala spojnici mezi naší realitou a tou jejich,“ popisuje paní Lucie a opět hovoří o tom, že její vize těchto – spíše mužských – tváří byly naprosto barevné. Viděla i barvu jejich očí nebo vlasů a další drobné detaily. Nedělo se to však během spánku, jak by se mohlo zdát. Byla naprosto vzhůru a při vědomí. „Přicházely ke mě zdálky, pak se přibližovaly a zase rychle mizely. „Bylo to, jako by na mě ze tmy doslova „najížděly“ a já je sledovala střídavě dalekohledem a vlastníma očima. Lépe to slovy přiblížit asi nedovedu…“ To ale nebylo ani zdaleka vše. Ze svého pokoje také často slýchávala lidské kroky. Přicházely z půdy. Někdy se šouraly, jindy cupitaly nebo běhaly. Paní Lucie možnost, že by kroky způsobovalo nějaké zvíře, odmítá.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Rozhovor: Přísloví a dogmata nám ničí životy!

celé znění článku najdete v tištěné verzi časopisu Záhady života. Právě teď na vašich stáncích. 


Štítky: , ,





You might also like