Proslavil se zejména knihami o historických záhadách českých zemí. Mezi jeho oblíbenou oblast, o níž často píše, patří Berounsko. Jenže sympatický Otomar Dvořák je mnohem všestranější. Píše také scénáře a za tajemstvími vyráží i před kamerou.
Kdy poprvé a za jakých okolností jste se dostal k zájmu o záhady?
Od dětství jsem miloval tajemné historky o strašidlech, jejichž neodolatelnou vypravěčkou byla moje babička. Také mě vzrušovalo hledání pokladů s partou kluků ve zříceninách hradů Točník a Žebrák. Později mě inspirovala četba Ludvíka Součka a Dänikena. Na profesionální úrovni jsem se začal touto tematikou zabývat jako člen redakční rady časopisu Fantastická fakta. Od článků jsem se postupně dostal až k psaní knih.
Časopis Fantastická fakta stál u počátku českých „záhadologických“ periodik. Jak na toto působení, kdy jste se setkal s dalšími – dnes již legendárními badateli v tomto oboru – například s Alešem Česalem, vzpomínáte?
Bylo to krásných šest let, kdy jsme prožili mnoho pozoruhodných setkání a navštívili neobvyklá místa. Vážím si setkání s legendárním, bohužel již nežijícím, výzkumníkem Ivanem Mackerlem, s kryptozoologem Jaroslavem Marešem, s šéfredaktorem Vladimírem Mátlem, s klimatologem Jiřím Svobodou a zmiňovaným historikem a milovníkem alchymie Alešem Česalem. Snažili jsme se nepodléhat mystice a esoterickým hypotézám, udržovat si střízlivý odstup a v první řadě hledat fyzikální vysvětlení záhadných jevů.
K jaké nejzajímavější záhadě jste se tehdy v časopise Fantastických fakt, nebo i později dostal? Můžete ji, prosím popsat?
Bylo jich hodně. Jedna, dosud nevyřešená, mě nepřestává vzrušovat – je to tajemství bludiček a kulových blesků. Shromáždil jsem o nich mnoho svědectví, ale přesto mi stále unikají. Stopoval jsem i Divokou honbu, let krvelačných přízraků skrze lesy – tam bych se klonil k výkladu, že její inspirací jsou občasná tornáda.
O jakých záhadách pojednávala Vaše „první velká“ kniha – Tajemná tvář krajiny, která vyšla roku 2000? Zabývala se tuším tajemnými místy Berounska.
Tahle knížka kapesního formátu v zelených deskách je už skutečně sběratelským předmětem. Vlastně jsem v ní na výzvu berounského nakladatele a fotografa Václava Kroppa shromáždil některé přírodní a historické otazníky z oblasti mezi pohořím Brdy a řekou Berounkou. Měla mimořádný ohlas, takže se tato kapesní řada brzy rozrostla o další pokračování…
Ve svých dalších knihách jste se často vracel k mystériím české historie, především na Berounsko. Co Vás k této oblasti přitahuje?
Nejen, že jezdím na chalupu do Kublova, ale jsem rodák z městečka Žebráku pod proslulou dvojicí středověkých hradů. Zdejší kraj jsem tedy důkladně prozkoumal a mám k němu bližší vztah.
Zajímáte se o velmi rozmanitou oblast nevyřešených tajemství – od energeticky zvláštních míst, přes místa související s dávnými českými panovníky, až po lokality, kde se odehrávají takzvané paranormální jevy. Na kterých, dnes již vyřešených záhadách jste se podílel?
Vyřešit se mi z pomocí čtenářů Fantastických fakt podařilo záhadu hvízdajícího hada – šlo o užovku stromovou. Později jsem přišel i na stopu záhadného „živého trilobita“ z Balbínovy kroniky, což byl, jak se ukázalo, sladkovodní korýš listonoh jarní. O něm jsme dokonce natočili jednu část televizního seriálu „Záhady Toma Wizarda“.
Které české i světové tajemství považujete za nejzáhadnější a proč?
Jsou to megalitické stavby. Všeobecně začíná převládat názor, že šlo především o pohřebiště s kultem předků, která ovšem měla i funkci svatyní a kalendářních pozorovatelen. Stále více se mi podle různých souvislostí ukazuje jejich úzká vazba k dešťovým rituálům, k přivolávání vláhy na pole a zaklínání bouří. Například i naše proslulé kamenné řady na vrchu Rovině u Kounova úzce souvisí jak s nedalekým halštatským hradištěm, tak s poutním kostelem sv. Vojtěcha, kde prý biskup přivolal na žíznící kraj vytoužený déšť. Neméně vzrušující mi připadá Čertova brázda, sahající z Chotouně k Sázavě, snad pravěká „dálnice“.
Jste velmi všestranným tvůrcem – kromě knih o záhadách píšete i fantasy, historickou beletrii, ale také divadelní a filmové scénáře. Vystudoval jste FAMU. Jak se Vám daří skloubit tolik různorodých činností? A kterou z nich máte nejraději?
Když se nějaký čas intenzivně zabývám literaturou faktu, rád si odskočím k beletrii. Baví mě film, neboť i ve své literární tvorbě vycházím z obrazného vidění; jiné možnosti dává třeba divadlo. A také mám velice rád hudbu.
Chtěl byste natočit celovečerní hraný film s tématikou záhad?
Možná, nebo také něco na pomezí hororu a fantasy, se silami, které by vstupovaly do naší každodenní reality. Nebo skutečný historický film, ne jako kostýmní ilustraci určité doby či romantické dobrodružství, ale jako pohled na svět viděný tehdejšíma očima, něco na způsob legendární Markéty Lazarové. Jenže to vyžaduje velké technické zázemí a hodně peněz!
Podle Vaší teorie, uvedené například v trilogii Utajené dějiny Čech, se mohou za mnoha událostmi dějin skrývat tajné vlivy. Často takzvaní beztělci, tajemné energetické zóny, či démoni. Na jaké událostí v české historii lze toto skryté působení nejzřetelněji dokázat?
Ani bych tomu neříkal teorie, spíše taková hra s představami, jimiž jsme se kdysi trumfovali v trojici s Alešem Česalem a Vladimírem Mátlem. Skryté působení mystiky například mnohé čtenáře překvapilo v souvislosti s husitstvím, kde šlo vysloveně o ovládnutí země na základě astrologických výpočtů a určení symbolických „hor spásy“, pojmenovaných Slunce, Luna, Hvězda… Husitští ideologové dokonce vypočetli přesný datum konce světa. Pak se museli vyrovnávat s tím, když jim toto proroctví nevyšlo. Podle naší teorie „morfických paměťových polí“ jim mágové katolické strany zmařili otevření brány paralelních světů a zrušení času, jemuž tehdy poeticky říkali „skonání věků“!
V současné době natáčíte pro televizi Kino Svět se studiem J.O.P. pořad o tajemstvích českých zemí. Můžete ho čtenářům, kteří ho neznají, přiblížit?
Jde o cyklus půlhodinových pořadů „S Otomarem Dvořákem po tajemných místech“, kde se snažíme ukázat turisticky známá, ale i zcela neznámá místa z netradičního pohledu, vysvětlit podstatu nějakých místních pověstí, události nebo přírodního jevu.
Do jakých míst jste s kamerou v poslední době zavítali a co zajímavého tam prožili?
Hledali jsme poklad na Vyšehradě, zkoumali skálu kněžny Kazy, tajemnou kapli na Krakovci, záhadu červené panny z hradu Okoře, duchy Noutonického hřbitova, templářský pivovar v Olovnici, horu pokladů nad Stradonicemi či obětiště boha Velese na Velízu. Spustili jsme se dokonce za příšerami z pražských kanálů a vydali se po dračích mohylách od Dušník až po Neumětely. Na obávaném Noutonickém hřbitově jsme měli celkem příjemný pocit, zvláštní proud energie mě doslova pohltil ve sklepení templářského pivovaru…
Na co se můžeme těšit v připravovaných dílech tohoto filmového cyklu?
Televize Kino Svět má v nasazování pořadů systém cyklického opakování, takže i ten, kdo nějakou část neviděl, se dočká dříve či později reprízy. Pravidelné podvečerní úterní bloky máme od dubna i na kanále CS film. Určitě diváky překvapí menhirové pole na pražském Loretánském náměstí či kouzlení ze zrcadlem podle legendy o Krvavé Máry. A víte, že pohádka O červené Karkulce zachycuje svědectví a velké přírodní katastrofě? Nyní se zaměřujeme na patnáctiminutové Magazíny záhad, v nichž jsou pravidelné rubriky „Zaujalo nás; Mezi nebem a zemí; Listování; a hlavně velmi oblíbená Magická kuchařka, kde s manželkou Evou předvádíme přípravu lidových jídel, která byla součástí dávných rituálů s pohanskými kořeny. Vařili už jsme Černou omáčku pro duše mrtvých, Nápoj stoletých, Polévku proti upírům, Omáčku z chleba a vína a Budulínkovu hrachovou kaši, pekli jsme Kosti, Boží milosti, Postružeň a Koláče přísahy, které se velmi podobají indickým mandalám…
Jak Červená Karkulka může souviset s dávným přírodním kataklysmatem?
To je teorie mého přítele, matematika a klimatologa Jiřího Svobody, který dal tuto německou pohádku, poprvé zaznamenanou bratry Grimmy, do souvislosti se starogermánskými mýty, kde kosmický vlk sežere slunce a teprve na zásah bohů je mu vyrváno z břicha a vráceno na nebe. Etnology to bylo vysvětlováno jako podobenství o zatmění slunce. Jenže se tam napřed mluví o tom, že slunce zrudne. Tuto typickou barvu, kterou mívá při východu a západu, dostane během dne pouze tehdy, když je silně znečištěno ovzduší. Příběh o „soumraku bohů“ kupodivu přesně souzní s obrovským sopečným výbuchem, jenž kdysi zaplavil na mnoho měsíců ovzduší popílkem. Děsivý jev byl tehdejšími lidmi chápán jako předzvěst konce světa. Červená Karkulka je vlastně to ohrožené slunce, které je „přepadeno“ na své pravidelné cestě po nebeské dráze od východu k západu.
Také mě překvapila informace o menhirovém poli na Loretánském náměstí. Můžete o něm prosím uvést další podrobnosti. Lze na náměstí dodnes vidět jeho pozůstatky?
Ano, několik náhrobních stél z raně křesťanského a možná ještě pohanského hřbitova je zazděno do terasy pod Černínským palácem naproti Loretě. Byly tam přemístěny při terénních úpravách náměstí kolem roku 1930. Jedna z nich je skutečný zašpičatělý menhir z železitého petřínského pískovce, vysoká asi 2 metry. Málokdo z Pražanů o nich ví, považují je za pouhou dekoraci, kromě toho je před pohledy kolemjdoucích zakrývá mohutně rozrostlý tis. Ani já o nich neměl tušení, dokud mi o nich nepověděl geolog Václav Cílek.
Spolupracujete i se panem Motlem na pořadu Stopy, fakta, tajemství. Jaký díl ted připravujete?
Momentálně s panem Motlem nechystáme nic konkrétního; ze společných pořadů se mi nejvíce líbil ten o barokních žhářích v Praze, kde byly i kostýmované rekonstrukce.
Odkud čerpáte inspiraci pro své nové knihy – jak o záhadách, tak i o historii? Dává vám tipy a náměty i Váš fanklub, se kterým na některá záhadná místa jezdíte?
To určitě, okruh přívrženců J.O.P. – clubu, ale i klubu při Městské knihovně v Berouně se neustále rozrůstá a vyrážíme občas na společné výpravy, kde vlastně hrají jakýsi kompars i epizodní role. Také pořádáme akce, jako nedávný velmi úspěšný Večer záhad a utajených hororů, v němž jsme promítli své filmy, i filmy spřátelených skupin, a to jak dokumenty, tak i filmy hrané a animované. Dokonce jsme měli na programu italský horor i s delegací tvůrců!
Nedávno jste dopsal knihu, pojednávající o neklidném roce 1848. Souvisí s tím i záhada vraždy manželky generála Windischgrätze. Kdo si myslíte, že mohl stát za její smrtí?
To ať si čtenáři přečtou v mé knížce! Ani já sice nedávám jednoznačnou odpověď, ale ukazuji tam na podivné okolnosti, které vedou ke spiknutí zosnovanému samotným Windischgrätzem, jenž se chtěl zbavit muže, jen býval kdysi jeho přítelem, ale teď se mohl stát jedním z vůdců maďarské revoluce. Do nastražené pasti však generálovi vběhla nic netušící manželka, což ho muselo opravdu přivést k zuřivosti.
Můžete prozradit, na jaké knize teď pracujete a o jaké záhadě bude pojednávat?
Momentálně je k tisku připravena další knížka z cestopisné edice Tajemné stezky, která bude pojednávat o povodí říčky Střely a Manětínsku, a mám rozepsaný historický životopisný román o Karlu Jaromíru Erbenovi, v němž ho ukážu v nečekaných souvislostech, odhalím pozadí jeho hororové Kytice a děsivých snů, které si poznamenával do deníků.
Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Snů je hodně, ale nechtěl bych je zakřiknout.
Děkuji za odpovědi a přeji hodně úspěchů.
Autor: Petr Koutský
Fotografie: Petr Koutský
Štítky: Berounsko, Kounov, Loretánské náměstí, menhiry, Otomar Dvořák, tajemství, záhady
Sdílet na Facebooku
