Voynichův rukopis 3x očima vědy. Co už bezpečně víme?

Medicína a léčitelství / Světové záhady / TOP články / 24. 3. 2020

Voynichův manuskript se již stal legendou. Jeho první, novodobý majitel, po kterém rukopis nese svoje jméno, jej získal v roce 1912. Ani po staletích neztratil nic na své tajemnosti. Stále láká a provokuje, jako všechny dosud nerozluštěné záhady…

Pan Voynich s jeho luštěním neuspěl, tak jako mnozí před ním a mnozí po něm. Nebyla to jeho ostuda. Byl to vývoj vědy, která před více než sto lety stála v řadě oborů teprve na začátku toho, co ví dnes student prvního ročníku. Rukopisem se začali zabývat nejen znalci písma, ale i znalci takových exaktních oborů, jako je matematika, fyzika a chemie.

Tři otázky

Historie je sice zajímavá, ale na určitou dobu poskytuje více možností a výkladů. Více řešení. U matematiky to neplatí. Nelze mít nějakou rovnici trochu správně a trochu špatně vyřešenou. Tam platí buď ano, nebo ne, nic mezi tím. Totéž platí i pro fyziku a chemii. Zatímco se tedy historici namáhají zjistit, kdo rukopis napsal a co je tam vlastně napsáno, chemici a fyzikové si kladou otázky jiné: Jak je to staré? Z čeho jsou ty barevné pigmenty? Jaký inkoust byl použit? Zkusme si nyní na tyto tři otázky odpovědět.

Jak je to staré?

Voynichův rukopis je psán na pergamenu vyrobeném kdesi ve střední nebo severní Evropě, na který se píše z obou stran. Na jižní druhy pergamenu se psalo jen na jeho vnitřní, k tělu zvířete přiléhající straně. S problémem stáří pergamenu si měla poradit radiouhlíková metoda C14, kterou objevil americký fyzik Willard Frank Libby, v roce 1940. K publikování objevu došlo až po válce, v roce 1947, a objev byl v roce 1960 oceněn Nobelovou cenou.

V čem tato metoda spočívá? Z vesmíru dopadá na naši planetu primární kosmické záření. Z naprosté většiny je tvořeno vysoce energetickými protony a neutrony, a pokud takový neutron narazí ve vyšších vrstvách atmosféry na atom dusíku, vyrazí z jeho jádra jeden proton a zaujme jeho místo.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Lidská tvář na Marsu musela zmizet. Proč?

Tím tento atom dusíku přemění na radioaktivní izotop uhlíku C14. Ten se slučuje s kyslíkem naprosto bez problémů, stejně jako jakýkoliv jiný izotop uhlíku, čímž vzniká oxid uhličitý, který rostliny využijí při fotosyntéze, a zabudují do svého organického těla.

Jako každý radioaktivní izotop, se i C14 potom zase rozpadá a vznikne z něho zpátky dusík. Poločas rozpadu uhlíku C14 je přesně změřen a činí 5730 let. Za tu dobu jeho množství klesne na polovinu, za dalších 5730 let na polovinu z té poloviny atd. Dokud organismus žije, je C14 neustále doplňován a obnovován. Od okamžiku smrti však jeho množství začne klesat a podle toho se dá zjistit stáří organického materiálu.

Tato metoda umožnila stanovit stáří pergamenu ve Voynichově manuskriptu na první polovinu patnáctého století. Není však důvod příliš jásat, tento údaj pouze znamená, kdy bylo zvíře, jehož kůže byla na pergamen použita, zabito, nic víc. Ale i tak je to významný posun v určení stáří, protože máme tu nejzazší hranici pevně určenou. Tedy rok 1400, a výše.

Míří stopa do Ameriky?

Nyní se zaměříme na otázku barevných pigmentů v kresbách. Barevné pigmenty byly povětšinou velmi drahé a tak můžeme celkem logicky usoudit, že autor rukopisu jistě nemusel obracet každý groš. Ale to je nyní vedlejší. V roce 2009 proběhla v USA analýza odebraných vzorků. Kromě běžně používaných pigmentů, užívaných ve středověku, odhalila i něco dosti znepokojivého. Na stránce 26r a 47r byl zjištěn zelený pigment, vyrobený z nerostu zvaného atakamit. Jeho chemický vzorec je Cu2(OH)3Cl a vzniká, když se do slané mořské vody dostanou výrony sopečných plynů, tzv. fumaroly.

To se v Evropě stává dosti vzácně, ne však na jihu Jižní Ameriky. To nám už jen název tohoto pigmentu odvozený od pouště Atakama sám napovídá. Jak se ale atakamit ocitl ve Voynichově manuskriptu? V patnáctém století o zemi sopek pod Andami ještě nikdo v Evropě neměl tušení, protože Španělé ovládli Chile až o více než století později.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Draci a chupacabry v Bělorusku? Anebo ještě něco jiného?

Problém s inkoustem

Zbývá třetí otázka. Jakým inkoustem byl text napsán? Zcela jistě vyrobeným z duběnek. Tento inkoust byl, až do objevení alizarinu, naprosto převládající psací potřebou. Jeho složení není nic záhadného. Kyselina gallová, arabská guma, síran železnatý. Kyselina gallová, jako tříslovina, se nachází v řadě rostlin, arabská guma je pryskyřice, získávaná z některých druhů akácií, např. v Súdánu, a zelenou skalici, ve středověké alchymii známou jako zelený vitriol, není třeba představovat. Je to v podstatě hlavní složka duběnkového inkoustu, protože oxidací síranu železnatého na oxid železitý vyvstane na psacím podkladu hnědé písmo.

A zde je ten problém. Voynichův manuskript je čistopis. Perfektně napsaný, bez škrtání, opravování, přepisování. Psát čistopis, když napsaný text vidíme až za několik vteřin po napsání, protože oxidace na vzduchu chvíli trvá, to je vážně nepříjemný problém. Tehdejší písaři hledali řešení a našli ho. Byl jím výtažek z kreveně obecné, neboli kampeškového stromu. Tato keřovitá rostlina roste v Mexiku, na poloostrově Yucatán, ve státu Campeche, podle kterého byla také pojmenována. A chemická látka, která se postará o okamžitou viditelnost písma, se jmenuje hematoxylin a dodnes se používá k barvení preparátů v histologii.

Dobré řešení, ale zároveň i další problém. Mexiko objevili, či spíše dobyli Španělé, opět až ve století šestnáctém. Nám teď nezbývá než zjistit, jestli inkoust ve Voynichově manuskriptu obsahuje hematoxylin. Zatím to nikdo neudělal. Pokud by tam opravdu byl, mohli bychom se vydat po další stopě…

Karel Dudek

Obr.: wikimedia.commons, www.facsimilefinder.com,, www.ciphermysteries.com, www. 60.cz, contosdehorroreterror.wordpress.com

 

 

 

 


Štítky: , , ,





You might also like