Vaše příběhy: Můj život s duchy

Duchovno, spiritualita / 29. 6. 2016

Nejsem blázen, to jen tak na okraj. Obvykle se s tím tajím, ale rozhodla jsem se, že dám na vaši výzvu a podělím se o tom s ostatními. Možná je to naprosto běžné i pro některé z nich. Zkráceně řečeno, vidím duše zemřelých a jejich svět se natolik prolíná s mým, že někdy jsem raději s nimi, než s živými lidmi.

Pamatuji se, že už jako malá jsem viděla anděly. Nejčastěji když jsem blouznila v horečkách nebo se něčeho bála. Vždycky byli se mnou a chránili mě, brala jsem to jako samozřejmost. Dávali mi nepopsatelný pocit lásky a bezpečí. Když jsem se svěřila rodičům, brali to na lehkou váhu, mysleli si, že si vymýšlím. Také jsem měla přítele, kterého nikdo jiný než já neviděl. Nevím proč, ale říkala jsem mu Tomáš, bylo mu devět. Mluvil se mnou prostřednictvím mysli, já mu odpovídala normálně. To byl první kámen úrazu, rodiče z toho byli zmatení a hledali jakoukoliv, dokonce i psychologickou, pomoc. Já ji ale nepotřebovala – byla jsem jedináček a Tomy byl můj nejlepší kamarád. Začínala jsem se čím dál tím víc uzavírat do sebe, hlavně proto, že jsem byla pro ostatní „divná“. Nikomu jsem se už nesvěřovala, bála jsem se posměšků, které od dospěláků přicházely téměř pokaždé.

Řekni mu, ať jde za světlem
Až jednou jsme na pouti s mamkou a Tomym potkali starou cikánku. Mrkla na mě a zeptala se, jestli se jí nechci na něco zeptat. Já byla unešená, málokdo mě takhle někdy přímo oslovil. Pamatuji si, že jí mamka odsekla a táhla mě pryč, ale žena na mě volala: „Zapal mu svíčku, pomodli se za jeho duši a řekni mu, ať jde za světlem!“ Víc jsem už neslyšela, ale nemyslela jsem ten den na nic jiného. Viděla snad Tomyho? A jaké světlo? O několik dní později jsem to udělala. Cítila jsem, že rada byla určená pro něj. Odešel a už se nikdy nevrátil. Těžce jsem to nesla, ale na druhou stranu jsem chápala, že to tak má být. Našla jsem si pár kamarádů mezi spolužáky a začínala pomalu zapomínat na to, co se celé mé dětství dělo. Bylo to jako krásný sen, na druhou stranu jsem si už po čase nebyla jistá, zda to, co jsem kdysi denně zažívala, bylo skutečné.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Putuje transplantovaným srdcem i duše?

Vrátil se mi dar
Bylo mi sedmnáct, když jsem se s tím setkala zase. S přáteli jsme seděli v čajovně a bavili se o něčem nepodstaném. Najednou jsem cítila mráz po zádech a jakoby koutkem oka viděla mužkou postavu, která ani zdáleně nepřipomínala živou bytost. Když mě přátelé oslovili, prostě zmizel. Od té doby je ale zase vidím všude. Vzpomněla jsem si na Tomyho a objevila se ve mě opět víra v něho a jeho existenci. Nemyslím si, že bych byla nějak zvláštní a výjimečná, jak si mnoho lidí s podobným darem myslí. Ve skutečnosti je můžeme vidět všichni, ale většinou máme strach, pochybnosti nebo je jednoduše zahlédnout nechceme. Pokaždé jim zapálím svíčku a pomodlím se, aby našli správnou cestu ke světlu. Možná mi nebudete věřit, ale nehlásím se k žádné církvi ani náboženství. Podle mě je jedno, jestli to, čemu věříte jste vy sami nebo tomu říkáte Bůh, láska, vesmír, atd. Věřím, že to jsou synonyma.

Simona R., FOTO: Shutterstock