Temné stránky historie – koncentrační tábory Svaté Magdaleny

Různé / 10. 12. 2019

Osvícená a tolerantní Evropa učí celý svět lidským právům a hodnotám. Ale v její historii existuje mnoho temných a nepříjemných faktů, které tyto moralistické výklady staví do podivného světla. Jeden takový nepříjemný stín na osvícené Evropě vznikl na konci 18. století. Takzvané Útočiště Svaté Marie Magdalény.

Novozákonní Máří Magdalena byla prostitutka, kterou Ježíš zachránil před ukamenováním. Věta „Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem,“ se týká právě této ženy. Podle konspiračních teorií, které celosvětově rozvířila kniha Dana Browna „Kód da Vinci“ čili „Šifra Mistra Leonarda“ a posléze stejnojmenný film, stala se Magdaléna Ježíšovou manželkou, která s ním měla i děti, jejichž potomci žijí dodnes.

Evropské útulky pro ženy

„Útočiště“ byla koncipována tak, aby zachraňovala a vzdělávala dívky se sníženou sociální odpovědností. Řečeno bez obalu – zlodějky, poběhlice, prostitutky. Útulky se dále otevřely všem ženám, které byly ohroženy chudobou a násilím. V praxi to ale byly i ty, které byly za takové pouze považovány – tedy siroty, útěkářky od despotických rodičů, pěstounů či příbuzných, nebo i ty, o které nikdo nejevil zájem nebo oběti znásilnění následované nechtěným těhotenstvím a nemanželským dítětem. Věkově se jednalo o dívky a ženy v podstatě od 12-13 let výše.

Zadarmo nic není a ani nebylo

„Vzdělání“ a „výchovy“ bylo v útočištích dosahováno tvrdou prací. První taková zařízení se objevila v Británii. Nejprve do útočiště dobrovolně přicházely ženy, které se chtěly vzdát svého hříšného řemesla, tedy prostituce. Čekala je zde práce švadlen nebo pradlen, špatné jídlo a spaní na slámě. Ve chvíli, kdy dívka či žena překročila hranici útočiště, ztratila veškerá občanská práva, i své vlastní jméno. Dostala jiné jméno nebo jen číslo. A protože ženu z útulku mohl odvézt jen příbuzný a ten její nové jméno nebo číslo neznal, najít konkrétní ženu a vyzvednout ji z útočiště bylo těžké. Ženy pracovaly výhradně jen za jídlo, někdy i 18 hodin denně. Za takové míry vykořisťování přinášela tato útočiště do církevní pokladny skvělé příjmy.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Budeme si nahrávat své sny?

Co oči nevidí, srdce nebolí?

Pravidlem v útulcích byla obzvláštní krutost a psychický teror. Obyvatelkám útulků bylo třeba zakázáno komunikovat mezi sebou. Za porušení slibu ticha byly ženy nemilosrdně zbity rákoskou. Jediným únikem z tak strašného místa byl tedy jen faktický útěk. Celkově se celá organizace a život v takových útulcích velmi podobaly německým koncentračním táborům. S jediným rozdílem – že se tak dělo bez hromadných vražd. I když zde docházelo i k podivným úmrtím chovankyň také a sebevraždy také nebyly žádnou zvláštností. Nejhorší však je to, že taková útočiště existovala až do konce 20. století a poslední bylo uzavřeno v roce 1996. Zatímco evropští aktivisté za lidská práva jako by je neviděli…

-skm-

Obr.: wikipedie, wikiwand