Tajné dějiny válek. Jak měl fungovat neviditelný kouř?

Různé / Světové záhady / 25. 2. 2020

V 30. letech minulého století převládal názor, že v příští válce bude jednou z nejdůležitějších zbraní letectvo šířící smrt a zkázu. Proto se na pořad dne přednostně dostala otázka účinné protiletecké obrany. Jedním z jeho prostředků se měl stát i tzv. neviditelný kouř. V čem spočívala jeho technologie? A existoval vůbec někdy?

Dopravní letadlo v oblaku sopečného prachu

První světová válka

V první světové válce italský generální štáb použil při obraně Benátek, které byly neustále cílem rakouských leteckých náletů, poprvé „pevnou“ obranu ve vzduchu. Při každém leteckém útoku byly do určité výše vypuštěny nad město balony s drátěnými sítěmi. Rakušané se jim zprvu smáli jako středověké a směšné taktice, ale když se ale první stroje zapletly do kovových drátů, havarovaly a bezmocně padaly k zemi jako mouchy, začaly se tyto kovové sítě používat na všech frontách.

Moderní válečná věda později na útočící letadla nachystala mnohem zhoubnější a hlavně neviditelnou bariéru, která spolehlivě zastaví jejich motory. Jak by to bylo možné?

Sopky jako inspirace

Jednoduše. Základní myšlenka tohoto vynálezu je jednoduchá. Vhodíte-li do válce spalovacího motoru hrst smirku, tj. na drobné částice namletého druhého nejtvrdšího minerál na světě korundu ( oxid hlinitý), bezpečně tak motor zničíte, protože se tzv. zadře. Použít však tuto metodu proti letadlům nepřítele nad svým územím je poněkud složitější. I kdyby se povedlo vystřelit do vzduchu dosti hrubý smirek, neudrží se dlouho nad zemí a klesne k zemi. Je však známo, že ve vyšších vrstvách vzduchu, asi 6 000 až 10 000 metrů nad zemí, se někdy vznáší sopečný popel a vydrží tam několik týdnů až tři měsíce.

Tímto poznatkem se inspirovali vynálezci tzv. „neviditelného kouře“, oblaku uměle vytvořených částic schopných zničit motory letadel. K výrobě takových částic je třeba objevit nebo vynalézt velmi tvrdý druh brusiva podobného smirku a zpracovat jej tak, aby se ve vzduchu vznášel stejně jako sopečný popel. Proto musí být částečky tohoto smirku co nejlehčí a velmi světlé, aby nebyly vidět. A musí být takového tvaru, aby kladly vzduchu co možná největší odpor. Například tenký kousek hliníkové fólie padá na zem mnohem pomaleji než stejně těžká hliníková kulička. Tzv. neviditelný kouř by potom ideálně tvořily částice velmi tvrdé, ploché a drobné, snad dokonce i mikroskopické. Jak přesně by ale vypadaly a z čeho by se získávaly či vyráběly? To už je tajemstvím příslušných pokusů. Ale ne tak úplně.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Podaří se rozklíčovat šifry na Stonehenge?

Zkázonosný neviditelný kouř

Americké noviny Daily Herald v roce 1934 uveřejnily rozhovor s jedním odborníkem, který se právě vrátil z Velké Británie, kde pokusy s neviditelným kouřem sám viděl. Podle něj se velmi vydařily. Úžasně jemný neviditelný kouř se dopravil do výšky, v níž tehdy létala nepřátelská bombardovací letadla, tj. 4500 až 7000 metrů. Tam potom do něj vlétla pokusná letadla. Onen letecký odborník uvedl, že při jednom pokusu s neviditelným kouřem bylo přinuceno k přistání sedm z devíti letadel a doslova řekl: „Hradba neviditelného kouře proti nepřátelským bombardovacím letadlům je v současnosti dovedena k takové dokonalosti, že při jednom krátkém experimentu musela přistát celá skupina letadel. Motory letadel byly kovovým prachem za letu úplně zaneseny.“

Letadlo zasažené neviditelným kouřem by muselo nouzově přistát nebo by havarovalo

A to ještě mohli jejich piloti mluvit o štěstí, že věděli, co na ně ve vzduchu čeká. Kdyby se to stalo nepřátelským letadlům a najednou jim vypověděly motory, možná by ještě stihli neplánovaně odhodit bomby, ale zda by se jim i podařilo přistát, třeba i na nepřátelském území, už jisté není.

Na jasnou otázku nejasná odpověď

O dva roky později, v roce 1936, se jistý zvědavý anglický poslanec zeptal své vlády, co je pravdy na tom, že se Británie bude chránit před útokem nepřátelských letadel touto neviditelnou clonou. Odpověď tehdejšího premiéra Stanley Baldwina zněla zcela prostě: „Na tuto otázku nemohu odpovědět.“ Pak připojil jako svůj osobní názor radu, aby poslanci byli velmi opatrní při všech zprávách o tajných pokusech. Dále ještě zdvořile prohlásil, že metody protiletecké obrany jsou stále studovány a zdokonalovány a že byly učiněny cenné pokroky. Toto neurčité prohlášení, o němž se dá říci „žádná odpověď je také odpověď“ zakončil Baldwin slovy: „Nebylo by v zájmu veřejného prospěchu prozradit, v jakém směru práce dál pokračují.“

Mohlo by vás ještě zajímat:  Další tajemství Stonehenge

Zřejmě však nepokročily natolik, aby neviditelný kouř mohl být použit už ve válce o Británii (10. 7. 1940 – 31. 10. 1940). Zároveň by se ale muselo řešit i to, jak by se zónám s neviditelným kouřem vyhýbala britská letadla. Což byl jeden z problémů, který se tehdy zřejmě vyřešit nepodařilo.

V úvahu však musíme ale vzít i to, že celý novinový rozhovor o neviditelném kouři a s ním související zpráva uveřejněná v těchže novinách o něco později téhož roku, se možná vůbec nezakládaly na pravdě. Co když měly jen nasměrovat výzkum ostatních států do slepé uličky a donutit je tak vynaložit nemalé prostředky na vývoj vynálezu, který vůbec neexistuje? A zároveň i začít proti němu vyvíjet účinnou a rovněž finančně náročnou obranu? Anebo měly informace o neviditelném kouři zastřít jiné – a pravdivé – informace týkající se zbrojního úmyslu? Řečeno dnešním slovníkem, šlo o úmyslně vypuštěné falešné zprávy – „fake news“. Nakonec, nebyly by první ani poslední…

Václav Pavlík

Obr.: WallHere, archiv autora

 

 


Štítky: , ,





You might also like