V Anglii koluje svérázná anekdota. „Tommy Atkins se vrátil z války ověnčen řády a s čelem poznamenaným střepinou granátu. Na večeru uspořádaném na jeho počest, starosta dojemně hovořil o tom, že oslavenec prožil nejlepší léta svého života v krutých a nelítostných bitvách. Na závěr projevu vybídl Tommyho:
„Ať řekne náš hrdina sám, jak trávil většinu svého času v poli, bedlivě dávaje pozor na nepřítele“
„Tommy se hrozně zarděl a zakoktal: „Většinou, tedy, hm, jsme hráli karty. Ale pan starosta má pravdu. Na Johna a Sama jsem musel setsakramentsky dávat pozor, pořád fixlovali.“
V jednom má anekdota pravdu. Hra v karty je tak oblíbená proto, že v ní lidé hledají především rozptýlení. Přesto se názory na karetní hru liší jako na málokteré jiné věci. Jedni ji odsuzují, druzí vynášejí.
Čtyři „barvy“ karet – káry, kříže , srdce a piky
Kde karty vznikly, nevíme. Pravděpodobně v Asii. Byly to dřevěné destičky nebo plátky ze slonové kosti, ozdobené kresbami lidských postav nebo geometrickými tvary. Někdy se také původ prvních karet připisován antickému filozofovi Chilonovi (620 – 520 př. n. l.), který prý karetní hru považoval za prostředek zapomenutí chudiny na svou bídu. Na starých evropských kartách byl často vymalován bůh obchodu a posel bohů Merkur (řecky Hermés), jehož darem lidstvu prý karty jsou.
Odkud pocházejí?
První zprávy o kartách v Evropě, kam je přinesli pravděpodobně kupci, máme ze 14. století. Nejdříve byly ručně malované. Každá karetní hra byla jiná, bylo to vlastně souhrnné umělecké dílo. Není divu, že byly drahé a mohli si je dovolit jen nejbohatší. Je například známo, že Ital Galeas Visconti, milovník umění, zaplatil za soubor karet částku rovnající se dnešním 10 000 dolarů.
Po vynalezení dřevorytu a mědirytiny se karty rozšířily masově. Nejdříve se objevily v Německu a brzy se staly velmi populární. Počet karetních listů v souboru podléhal značným změnám. Někdy dosahoval 400 kusů, později se na dlouhou dobu ustálil francouzský počet 52 a 32 listů.
Sada mariášových jednohlavých karet
Znaky a názvy čtyř barev sahají do 15. století a svůj původ odvozují od předmětů rytířské výzbroje. Názvy barev se postupně ustálily v Německu na Herz — srdce, Wein — víno, Eichel — žalud a Kugel — koule, ve Francii pak na coeur — srdce, trefle — jetel, pigue — píka a carreau — čtverhran. U nás říkáme buďto červené, zelené, žaludy a kule, nebo srdce, káry, píky a kříže.
Ne každý král je měl rád
Na kartách byla znázorněna vždy celá postava, tzv. jednohlavé karty. Podle stávajících zvyků a módy se měnilo její oblečení, výzbroj a tvář. Teprve na začátku 19. století byly v Belgii vyrobeny karty, kde místo celé postavy jsou vyobrazena dvě stejná poprsí – karty dvojhlavé.
Figury se nazývaly vždy stejně — eso, král, dáma, kluk. Pouze v Anglii a Francii byly občas měněny podle změn režimu a libovůle panovníka. Ne každý král snášel, aby se vyskytoval v „ďáblově“ hře a aby byl přebíjen esem.
S příchodem počítačů karty rozhodně nezmizely a dostaly se i na obrazovky monitorů. Ale i tak asi není rodiny, která by neměla v zásuvce stolu aspoň jeden karetní soubor.
Z těch nejznámějších karetních her můžeme jmenovat mariáš, žolíky, kanastu, poker nebo dnes už nepříliš známé taroky či whist, případně hazardní „jednadvacet“ čili „oko“ nebo „gotes“ zvaný též „ďáblův ubrus“, spíše pro děti známe kvarteto, černého Petra, „prší“ a „vole, lehni“, pro jednoho hráče pak pasiáns (solitére), velmi oblíbenou i ve své počítačové podobě. Počet způsobů, jak hrát karty, je přinejmenším několik desítek. A nesmíme zapomenout ani na karty vykládací, tarotové, cikánské a mnohé další.
-skm-
Foto.: Jitka Lenková.,wikipedia
Štítky: historie, světové záhady
Sdílet na Facebooku
