Tajemnými legendami, starými i novodobými, opředený magický hrad Sitno

Různé / Světové záhady / 21. 9. 2019

Slovenský hrad Sitno, ležící na nejvyšším kopci Štiavnických vrchů – Sitnu, vysokém 1009 m.n.m, byl založen již ve 13. století. Na první pohled působí tajemnou a magickou atmosférou až do dnešních dnů.

Toto místo bylo velmi vhodně zvolené z hlediska obrany, neboť na severu a jihozápadě se zde vypínají strmé, skalnaté stěny, prakticky nedobytné. Již z pravěké doby pochází mohutné opevnění, které příčným valem oddělovalo kultovní část hradiště od akropole.

Ve 13. století zde vzniklo rozsáhlé opevněné hradiště, které se kolem vrcholu Sitna obtáčelo až ke strmým skalám. V nejzranitelnější části vznikl hrad, jenž měl sloužit jako poslední útočiště obránců a měl rovněž za úkol střežit nejdůležitější přístupy. V 16. století byl kompletně přebudován. V roce 1548 ho však dobylo královské vojsko a vzalo jej tak loupeživému rytíři Melicharu Balassovi. Od roku 1629 patřil rodině Koharyů, později Coburgům a chránil přístupové cesty k báňským městům. V roce 1703 byl obsazen rákocziovskými vojsky. Při jejich ústupu byl zcela zničen a dnes již zde můžeme obdivovat pouze zříceninu hradu. Pro návštěvníky tu postavili rozhlednu s možností občerstvení.

Hrad Sitno bývá považován za jednu z nejzáhadnějších destinací Slovenska. Váže se k němu hned několik pověstí a legend. Nedobytnost hradu měla prý například zaručit dívka zazděná do věže. Rouhající se muzikanti, vracející se tudy z masopustní muziky, pak měli hrát na čertovské svatbě. V pekle jim jejich bývalý pán, který tu pykal za pozemské křivdy na svých poddaných, poradil, aby za své muzicírování požadovali pouze uhlí a smetí u brány v koutě, jež se jim prý později promění v ryzí zlato, což se také stalo.

Z novodobých pověstí připomeňme alespoň tu, podle níž se zde má nacházet část zlatého pokladu, ztraceného během existence válečného Slovenska (1939 – 1945). Nejzajímavější a nejznámější pověst je však o tajemném vojsku, které čeká v nitru Sitna, až bude Slovensku potřeba jeho pomoci. Podobnost s naším Blaníkem je nepřehlédnutelná, pouze s tím rozdílem, že rytíři na Sitnu byli k této službě prý povoláni kletbou mocného čaroděje. Vojsko mělo údajně patřit synům šlechtice Strojmíra, jenž dle pověstí na Sitně vládl už v dobách legendárního knížete Pribiny v 9. století.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Nehoda není náhoda?

Když Strojmír umíral, požádal své syny, aby spolu žili v míru a spravedlivě vládli. Ti ale nesplnili otcovo poslední přání a začali mezi sebou válčit o dědictví. Ve chvíli, kdy proti sobě stála jejich vojska, zasáhl pohanský velekněz a hlavně přítel jejich zesnulého královského otce. Vyřkl mocnou kletbu: „Nechť vás skála všechny pohltí a otevře se až ve chvíli, kdy bude potřeba vaší společné síly.“ V tu chvíli se rozpoutala mohutná bouře, do hradu udeřil blesk a skála se otevřela. Obě vojska zmizela uvnitř obrovské jeskyně. Podle pověsti se však každých sedm let probouzí jeden z rytířů, aby zjistil, zda již nenastal čas pomoci své zemi.

 Na Sitně se dle pověstí nachází i brána do pekla, podobně jako na našem hradu Houska. Čas od času se otevře a mají z ní vycházet pekelné bytosti ohrožující lidi v okolí. Několik nešťastníků tak prý bylo odneseno do pekelné díry pod hradem. Samotný název hradu Sitno je podle některých jazykovědců a historiků archaický název pro díru do pekla. V části hradu se také nacházelo pohřebiště, takže o údajné paranormální jevy zde asi nikdy nebyla nouze.

Ať už pověstem věříme – či nikoliv, získá si nás Sitno svojí tajemnou atmosférou, která je pro citlivější jedince přímo hmatatelná. Každopádně stojí za zamyšlení fakt, jak věrně jsou si pověsti nejen v Čechách a na Slovensku, ale i po celé Evropě podobné.

Petr Matura, foto: autor

 

 


Štítky: , ,





You might also like