Smrtelně nebezpečná magie keltských druidů

České záhady / Ezoterika / Světové záhady / 7. 5. 2020

O keltských druidech se toho napsalo a navyprávělo několikanásobně víc, než toho o nich skutečně víme. O skutečném působení druidů je známo nesmírně málo. Dochovalo se jen několik zmínek z pera antických autorů (přičemž ti měli většinou pádný důvod nejvyšší představitele Keltů pořádně hanit) a nepřehledné množství bájí, pověstí zapsaných bohužel až počátkem středověku. Archeologie nám toho o druidech mnoho neřekne, jen v některých případech může potvrdit tvrzení jiných pramenů. A tak jsou naše představy o druidech, dávných keltských knězích, zahaleny rouškou tajemna.

Socha druida v panském sídle Croome Park v Anglii

Kdo vlastně byli druidové? Říci, že to byli keltští kněží, by bylo velké zjednodušení. V sociální struktuře dávné keltské společnosti zaujímali nejvyšší příčku. Většinou nevykonávali sice přímo velitelskou moc, přesto byl jejich vliv fakticky neomezený. Na shromážděních měli právo hovořit ještě před králem, jejich každé slovo mělo posvátný význam. V tomto smyslu se o druidech obdivně zmínil i Diodóros Sicilský: „Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé (druidové) vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata.“

Opravdu uměli čarovat?

Ilustrace Howarda Pylea z roku 1903 vydání Příběhu krále Artuše a jeho rytířů

Z tehdejšího pohledu určitě. Vždyť to nebyli pouze kněží, jejich funkce ve společnosti byla mnohem širší. Druidové totiž studovali již od dětských let nepřetržitě až do konce svého života (který býval mimochodem v průměru podstatně delší, než u jejich současníků). Trvalo nejméně dvacet let tvrdého studia, než mohl druid vykonávat svojí funkci. Ta nespočívala jenom v organizaci náboženského života. Druidové byli také přirozenými poradci králů a vojevůdců. Byli to také lékaři a léčitelé. Do jejich „pracovních povinností“ spadala též role nejvyšších soudců. V neposlední řadě to byli vynikající přírodovědci a také filosofové. Řečtí filosofové o keltských druidech říkali, že jsou to nejmoudřejší lidé na zemi a např. Pythagoras pravděpodobně založil své učení na poznatcích od svého přítele – keltského druida…

Není divu, že jejich umění, moudrost a skutky byly v očích jejich současníků nadpřirozené. Jejich výjimečnost vedla některé badatele k názoru, že druidové nebyli jen obyčejní kněží či filozofové, ale mudrcové s nadpřirozenými vlastnostmi.

Vyskytl se i názor, že prý snad šlo o potomky kněží z Atlantidy, střežící dávné poklady vědění. Jde samozřejmě o spekulaci, i když způsob předávání vědomostí – pouze ústně systémem mistr-žák, či podivný zánik keltského náboženství a zřejmá transformace některých jeho prvků do některých tajných společností – to vše podněcuje tyto spekulace.

Kruté pronásledování

Pronásledování druidů započali již Římané, odvěcí nepřátelé Keltů. Např. Tiberius vydal příkaz nejen k přímému vyvražďování druidů na dobytém území, ale i těch kdo by je ukrývali, pomáhali jim či je znali. Popraveni měli být i s celou rodinou a té zabaven majetek. Čím byli tak nebezpeční tito lidé, že se jich mocná římská říše tolik obávala?

Mohlo by vás ještě zajímat:  Terapie několika doteků

Bohužel – krutý, nesmiřitelný a dlouhodobý boj a druidy svedla křesťanská církev. Nositelé druidských tradic však již nebyli označováni za druidy, nýbrž za čaroděje, černokněžníky či kouzelníky. Boj pokračoval až do plného středověku – známé čarodějnické procesy, pálení knih a další excesy církevní inkvizice nebyly ničím jiným než snahou o konečné zúčtování s dávnou minulým náboženstvím. Tím byla bohužel do značné míry ztracena i moudrost, nasbíraná za celá staletí druidy.

Kouzelník Merlin na starší ilustraci (1893)

Jen ústní tradice

Učení druidů se předávalo výhradně ústně přímo z učitele na žáka. Své žáky si druidové vybírali sami. Proč se nezapisovalo? To mělo hned několik důvodů.

  • Učení bylo tajné, písemný záznam jde ukrást
  • Podle učení druidů se svět neustále mění (nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky) a v okamžiku zápisu se text stává mrtvým.
  • Některé části druidského umění se prostě zapsat nedaly. Zkuste si přečíst text nějaké pěkné písně a porovnejte to se zážitkem z koncertu.

Právě takto vznikla falešná představa, že Keltové neznali písmo. Není to pravda. Keltové psali, i když patrně pouze „světské“ věci. Svědčí o tom např. rámečky voskových tabulek, používaných zřejmě při obchodních transakcích. A také to, že i oblíbený irský misionář sv. Patrik se chlubil tím, že osobně spálil několik stovek „pohanských“ knih.

Dnes se jen těžko můžeme dohadovat, jaké to byly znalosti a dovednosti, které byly druidům přisuzovány, nebo jimi skutečně vládli. Podle dávných kronik se prý druidové uměli proměňovat v různá zvířata (davová sugesce?), uměli předvídat budoucnost a ovlivňovat budoucí děje. Jejich slova prý měla magickou moc. Existují někde doklady, zda skutečně vládli takovým uměním?

Merlin skutečně existoval

Jedním z posledních historicky známých druidů byl nepochybně Merlin (ve velšském jazyce Myrddin), který žil někde na území dnešní Velké Británie v 6. století. Je příznačné, že tehdy už má přezdívku kouzelník nebo čaroděj. Bohužel i o něm se dochovalo více zpráv v bájích, nežli historicky ověřitelných pramenů. Tím nejznámějším je nepochybně dvanáctidílné dílo „Historia regium Britanniae“ (Dějiny britských králů), napsané v roce 1137 Geoffreyem z Monmouthu, mnichem z Walesu. Legendy o králi Artušovi a „kouzelníku“ Merlinovi čerpaly především z tohoto díla. Merlin byl podle těchto pramenů nadán schopností věštit i velmi vzdálenou budoucnost – Merlinovým proroctvím je v tomto díle věnována cela kapitola. Geoffrey z Monmouthu prý své dílo napsal na základě jakési velmi staré knihy, napsané v jazyce Britů. Přesto berou historikové dílo Geofreye z Monmouthu s rezervou, především proto, že prý neexistuje žádné velšské dílo, které by jej mohlo alespoň částečně potvrdit. Možná však, že zavírají úmyslně oči, protože takové dílo existuje!

Mohlo by vás ještě zajímat:  Sluneční zázrak zachránil tisíce životů

Je jím podivuhodná báseň z dvanáctého století, kterou napsal jakýsi John z Cornwallu. Ta báseň se jmenuje „Merlinovo proroctví“ a je napsaná v latinských hexametrech. Sám John z Cornwallu uvádí, že jde o překlad velmi starého rukopisu. Skutečně – báseň je opatřena poznámkami v kornštině (starý keltský jazyk), které lze datovat do staršího období vývoje tohoto jazyka. Bohužel jediný dochovaný výtisk tohoto díla se nachází ve Vatikánu a je prakticky nedostupný pro další bádání. Zůstává proto několik nezodpovězených otázek: Existuje souvislost mezi kapitolou o Merlinových proroctvích v knize Historia regium Britanniae a básní Johna z Cornwallu? Jaký byl obsah proroctví, která prý zahrnovala celé budoucí dějiny lidí? Není právě toto dílo zdrojem inspirace jiného známého věštce – Michaela Nostradama, který se též zmiňuje o jakýchsi prastarých pramenech svých znalostí?

Socha Vercingetorixe v Alesii (Alise-Sainte-Reine, Francie)

Královská kletba

Druidové prý však uměli budoucnost nejen předvídat, ale také jí ovlivňovat. Měli k tomu celou řadu nejrůznějších metod, o nichž se nám dochovaly zmínky v pověstech i kronikách. Nemuselo jít vždy o záporné ovlivnění budoucnosti čili kletbu, i když i takové zmínky existují. Dochoval se nám popis jedné půvabné kletby, při níž prý bylo možné zbavit se krále, který vládl nespravedlivě. Obřad staroirského názvu „glam dicind“ spočíval v tom, že se básnící (druidé) vydali na kopec, kde rostl hloh, tam se postavili zády ke keři a čelem ke králi a za větru vanoucího od severu odříkali jeden po druhém verše kletby do kamene, který drželi spolu s trnem hlohu. Pokud prý bylo jejich „zlořečení“ neoprávněné, pohltila je okamžitě zem. Pokud však byl špatný král, pak se propadl do země on, jeho žena, kůň i pes.

S magií proti Římu

Prý se s obdobnou kletbou druidů setkal i Caesar při dobývání Británie. Ráno 25. srpna roku 55 př. n. l. dorazila římská invazní flotila k bílým útesům South Forelandu. Z vysokých útesů na Caesara hledělo několik bíle oděných mužů, nepochybně britských druidů. Caesar se mylně domníval, že jen přehlížejí situaci, aby zvolili správnou strategii obrany. Už při vyloďování utrpěl citelné ztráty a měl problémy, aby se na pobřeží jakž takž uchytil. Čekal na lodě s jezdectvem, aby mohl zahájit útok. To mu však nebylo dopřáno. Ve chvíli, kdy se již lodě blížily k pobřeží, se od severovýchodu přihnala silná bouře a lodě byly rozehnány dřív, než se mohly přiblížit ke břehu. Většina z nich se pak vrátila do Galie (dnešní Francie). Stejná bouře však zničila i Caesarovy přepravní lodě zakotvené na pláži. Bez jízdy, bez zásob a bez výbavy pro zimování zůstaly Caesarovy legie na pobřeží jako ztroskotanci. Pro Římany to bylo naprosté fiasko, které později před římským senátem Caesar omlouval, že prý šlo jen o průzkum bojem. Náhoda?

Mohlo by vás ještě zajímat:  Pražská posvátná architektura. Kde najdete ezoterické kříže?

O rok později shromáždil Caesar 5 legií (30 000 vojáků) a 2000 mužů jízdy. Naložil je na celkem 740 lodí a vydal se k břehům Británie. Na bílých křídových útesech stáli opět druidové a pochmurně hleděli Caesarovi vstříc. K večeru 7. července roku 54. př. n. l. se římská vojska vylodila poblíž Walmeru a zahájila postup do vnitrozemí. V noci z 8. na 9. července se z moře přihnala silná bouře a rozbila většinu Caesarova loďstva. Tentokrát však Caesar invazi nevzdal a požádal o doplnění zásob z Galie.

Smrt Julia Caesara

Ve zbrani Caesar žil a stejně také skončil. Když v roce 52 př. n. l. vypukla v Galii protiřímská vzpoura, jejího vedení se ujal keltský král a zřejmě druid v jedné osobě – známý Vercingetorix. Vzpoura byla krutě potlačena a poté, co Římané zmasakrovali v keltských oppidech Avariku a Alésii tisíce civilistů – žen, starců i dětí, Vercingetorix se vzdal. Byl odveden v řetězech do Říma, tam po 5 letech krutého mučení v r. 46 př. n. l. popraven. Předtím však Caesarovi do očí řekl: „Za své zločiny budeš potrestán rukou toho, koho nejvíc miluješ“. Veřejně pronesená věštba (nebo kletba?) se do písmene vyplnila – 15. března roku 44 př. n. l. se noří dýka Caesarova oblíbence Bruta do jeho boku.

Vladimír Šiška

Pozn.: My a Keltové

Keltové jsou indoevropským národem, který obýval Evropu ve starověku zhruba od 6. století př. n. l. až do přelomu letopočtu. České země, především jižní a západní Čechy patří ke kolébce vlasti Keltů a zcela prokazatelně Keltové zanechali i v nás genetickou stopu, patří tedy našim prapředkům. Keltové nám zanechali mnoho místních názvů, pocházejících z keltštiny, mj. názvy hor, sídel i řek. Také název Bohemia pochází z latinského Boiohaemum, tedy země Bójů (Bójové byli keltským kmenem obývajícím dnešní Čechy). Na konci 1. století př. n. l. od nás větší část Keltů odešla, avšak část keltské populace zde patrně zůstala a později splynula s příchozími Slovany.

Obr.  Pixabay (Valgerd Kossmann), archiv autora

 

 

 

 


Štítky: , , , , , , ,





You might also like