Šifra zakletá do kamene

Světové záhady / 15. 10. 2019

Jsou věci viditelné a věci neviditelné. Vidíme oheň, ale ne teplo, které vyzařuje. Vidíme elektrické dráhy, ale ne elektrický proud, který jimy prochází. Přítomnost neviditelných věcí můžeme někdy zjistit tak, že je cítíme. Ale jsou věci neviditelné, které cítit nemůžeme. Třeba signál z mobilního telefonu. A nejspíše jsou i věci, které nemůžeme ani cítit ani zjisti pomocí nějakého přístroje. Přitom mohou zásadním způsobem ovlivňovat náš život. Některé starověké kultury o nich možná věděly více než my. A nechaly nám o tom zprávu.

Problém kontaktu mezi naší kulturou a jakoukoliv jinou spočívá v tom, že se všechny kultury setkávají se stejnými věcmi, ale každá kultura pro ně má svoje vlastní jméno. V případě triviálních záležitostí, jako je voda, slunce, to není až takový problém. Trochu horší to je s abstraktními výrazy bez konkrétního předmětu. Ale i to se překoná. Jak by se ale třeba aztécky řeklo sluneční vítr tak, aby třeba Azték pochopil, že to je proud částic vyvrhovaných Sluncem, který zasahuje i Zemi? A jak by nám Azték vysvětlit celé to jemné předivo spojující dohromady Slunce, Měsíc, Zemi a Venuši do jednoho komplikovaného kalendáře a jejich vzájemné, smysly nepostižitelné vztahy – a jejich možný vliv na Zemi?

Poselství Aztéků

Azték to udělal. Vytesal svoje poselství jednou provždy do kamene. A aby to stálo za to, materiálem nešetřil. Obrovský kruhový reliéf známý jako Aztécký sluneční kalendář čili Ilhuitlapoalamoxtli (což se docela pěkně čte jako ilui/tlapo/alamo/štli) má průměr kolem čtyř metrů a váží asi dvacet tun. In natura je možné ho shlédnout v Museo de Antropologia v Mexico City. Nám však stejně dobře postačí jeho nákres.

Když se na něj zadíváte, nejspíše v první chvíli neuvidíte nic než neskutečnou změň naprosto nesrozumitelných hieroglyfů. Mnohem jasnější je, když se rozdělí na jednotlivé komponenty. Uprostřed, ten obličej s vyplazeným jazykem, to je Slunce. Vyplazený jazyk je někdy vykládán jako symbol toho, jak Slunce žízní po krvi. Okolo jsou čtyři symboly čtyř věků (sluncí) a čtyř světových stran. Následuje prstenec sestávající ze znaků pro jména jednotlivých dní. Aztékové jich neměli sedm, jako my, ale dvacet. Následuje prstenec čtyř mužských a čtyř ženských slunečních paprsků, prstenec s perlami, portály a věžemi, prstenec tvořený kapkami krve, prstenec ohně a prstenec ohnivých hadů. Za nejdůležitější součást šifrovaného poselství je však považován hieroglyf nahoře na kotouči, na jeho vnějším okraji. Tvoří ho schematizovaný piktogram pro třtinu a třináct koleček.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Zničila slavného amerického režiséra Orsona Wellese kletba brazilského šamana?

 

Nešťastná třináctka?

Možností jeho interpretací je mnoho a jedna zajímavější než druhá. Aztékové byli, zhruba řečeno, přesvědčeni, že život na Zemi probíhá v cyklech a že jednotlivé cykly končí pravidelně katastrofami. Jak k tomuto názoru došli, mimochodem není to mezi starými kulturami názor ojedinělý, nevíme. Snažili se však zřejmě zjistit, kdy se na ně přivalí další pravidelná katastrofa. A zjistili, opět nevíme jak, že to bude dne, který se nazývá třtina třináct. Aztécký kalendář si totiž můžeme představit jako řadu dvaceti jmen aztéckých dnů stále dokola psaných pod sebe. Vedle této řady se píše druhá svislá řada, tentokrát čísel od jedné do třinácti, protože aztécký měsíc měl právě třináct dnů. Každý den tak byl zároveň označen jménem a číslem. Je tedy jasné, že dnů nazvaných třtina třináctého je v principu stejně jako pátků třináctého. Teď jde jenom o to zjistit, kterého roku měl být den třtina třináctého dnem oné očekávané katastrofy. To se zatím ještě nepodařilo.

Piktogram třtina třináctého však v sobě skrývá i další symbolické poselství. Tak například. V lidském těle je třináct velkých kloubů (ramena, lokty, zápěstí, kyčle, kolena, kotníky spojení krční páteře s hlavou, tedy v týle). Třináctka znamená střed – týl se při pohledu zezadu nachází ve středu mozku. Jeden sluneční rok má třináct lunárních měsíců. A když budeme chtít v prostoru co možná nejefektivněji uspořádat koule, dostaneme se ke dvanácti koulím obklopujícím tu třináctou. Věděli Aztékové i tohle?

A tak bychom mohli pokračovat dále podle vlastní fantazie a dostupných poznatků.

Konec světa?

Svůj vlastní pohled na Aztécký kalendář nabízí mystik John Mini. Říká o něm: „Aztécký sluneční kalendář popisuje originální desetirozměrný svět. Čtyři z těchto rozměrů vykrystalizovaly, aby se staly naším dnešním vesmírem. Je to týž model, jaký nám předkládá superstrunová teorie moderní fyziky. Aztécký kalendář je průřezovým zobrazením našeho vícerozměrného vesmíru od jeho začátku snad až do jeho konce.“

Mohlo by vás ještě zajímat:  Ötzi - co nám sdělila nejstarší mumie Evropy?

Je možné, že Aztékové geniální a všezahrnující syntézou tak dospěli i ke zlomovému datu? A že ho do své „mapy světa“, slunečního kalendáře, také řádně zaznamenali?

Možná, že by bylo záhodno zjistit, kterému datu tento den odpovídá podle našeho kalendáře. J. Mini se domnívá, že oním osudným dnem je 13. srpen 1999. Protože však náš svět existuje dál a tohoto dne se nezhroutil, můžeme předpokládat, že tato interpretace asi nebyla správná.

Jenže. Musí být všechny změny viditelné a smysly postižitelné? Co když došlo k něčemu, co jsme ani nezaznamenali a co přesto bude mít pro lidstvo zásadní význam? Možná v nějaké tajné laboratoři vznikla nějaká nová globálně nebezpečná zbraň. Možná skleníkový efekt onoho dne dosáhl toho bodu zlomu, z něhož již není návratu. Možná díky uskupení planet onoho dnes došlo ke změně dráhy nějaké komety či asteroidu, která nabrala nový kurs a po nějaké době se střetne se Zemí. Možná?

Jitka Lenková

Obr.: www.mexarte.com, Lemerg, PixelsTalk.net


Štítky: ,





You might also like