Režisér Dalibor Stach: MOJE SMRT NANEČISTO

ARCHIV / NEJČTENĚJŠÍ / NEJČTENĚJŠÍ ROZHOVORY / Rozhovory / 8. 7. 2019

Režisér, spisovatel a scénárista Dalibor Stach zažil dvakrát klinickou smrt a oba tyto prožitky změnily jeho život. Jak se nám svěřil, je tady jedno důležité téma, o kterém se v souvislosti s klinickou smrtí příliš nehovoří: Bývají lidé, přeživší svou smrt, jasnovidní? A jaký byl jeho vlastní příběh?

ZŽ: Proč si myslíte, že vám bylo umožněno dvakrát přežít svou smrt? Hodně lidí takové štěstí nemá.

Máte pravdu v tom, že to nebylo zadarmo. Mým úkolem je o prožitcích blízké  smrti mluvit a především, zpracovat je srozumitelně do autorské tvorby. Mám to dělat srozumitelnou formou tak, aby se informace o posmrtném životě dostaly mezi potřebné. Upozornit na to, že vůbec nejsou ojedinělé, jak si namlouváme. Kdybych to nedělal a svému poslání se z lenosti vyhnul, byl bych mávnutím motýlích křídel zase povolán zpátky. Třeba bych měl vážnou autonehodu. Obdobné varování už jsem mimochodem dostal a tehdy jsem přežil jen velkým zázrakem. Pochopil jsem ale naprosto přesně, co mi tím vesmír chtěl vzkázat. 

ZŽ: Ráda bych si povídala o vašich prožitcích, které vám přinesla klinická smrt. Co přesně se stalo?

Když jsem se poprvé dostal až na samotnou hranici smrti, bylo mi šest let. Šel jsem lovit čolka na přírodní koupaliště, ale plavat jsem neuměl. Spadl jsem do temné vody a šel ke dnu jako kámen. Pamatuji si na zlaté světlo a smutný obraz svých rodičů, jak se sklání nad mou rakví. Prožíval jsem v tu chvíli veškeré emoce, které měli z toho, že jsem se utopil.

Režisér Dalibor Stach na základě svého neobvyklého prožitku natočil film

Bylo to jedním slovem příšerné. Ale všechno, co mohlo mé vědomí udělat, bylo vložit veškerou energii, kterou jsem ještě měl, do zoufalé myšlenky, že jim to nesmím udělat! Že mě někdo MUSÍ zachránit! Na břehu koupaliště byly v tu chvíli stovky lidí, ale jen jeden jediný člověk si všiml, že jsem spadl do vody a už se nevynořil. Můj zachránce ke mě sice doplaval, ale dlouho mě nemohl najít, protože voda byla kalná a nebylo v ní vidět vidět na půlmetru. 

 

ZŽ: Jak to můžete vědět? 

Protože jsem už v té chvíli stál bezstarostně na břehu a celou tu scénu pozoroval zdálky. Když mě začali rozdýchávat, šel jsem poslušně ke svému tělu a lehl si do něj zpátky. Pamatuji si, že mi „tam venku“ bylo nádherně a jediný důvod, proč jsem se vrátil, byla ta předchozí vidina rakve a mých zoufalých rodičů. Bratrovi, který mě měl tehdy na starosti, jsem musel slíbit, že si to nechám pro sebe. Brácha tuhle příšernou vzpomínku dokonce na pár let úspěšně vytěsnil z paměti.

ZŽ: Viděl jste i nějaké bytosti?

Tehdy ne. Došel jsem ale k zajímavému zjištění, že když duše člověka vystoupí z fyzického těla, stane se pro něj náhle jeho tělesná schránka zcela nedůležitá. Jako by mu nikdy ani nepatřila. Je to jako když se motýl vylíhne z kukly. Také po ní nijak netruchlí a chápe, že to, co bylo, už není a není to nijak špatné. 

Celé znění rozhovoru najdete v Záhadách života 7/2019. TIŠTĚNÉ VYDÁNÍ OBJEDNEJTE ZDE

Text: red., foto: Shuterstock a archiv D. Stacha


Štítky: , , ,





Mohlo by se vám líbit