Rozhovor: Přísloví a dogmata nám ničí životy!

ARCHIV / BYLINKY A LÉČITELSTVÍ / Rozhovory / 5. 2. 2019

Pohádky říkají, že náš osud ovlivňují tři sudičky. Od lekotora Petra Vladyky se dozvídáme, že roli sudiček můžeme mít v podstatě my všichni, každý den, v každém rozhovoru s ostatními. Ovlivňujeme druhé více, než si jen dokážeme představit. A naopak, naše dosud nenapsané stránky životního scénáře nemusí být až tak docela prázdné…

Tento rozhovor vyšel v časopise Záhady života 4/2015
foto: pixabay.com, archiv Záhady života

V šedesátých letech vyšla knížka Jak si lidé hrají od psychologa Erica Berne, zakladatele transakční analýzy (jednoho ze základních psychologických směrů), která lektora Petra Vladyku silně inspirovala tomu, aby nad životem a mezilidskými vztahy začal přemýšlet trochu jinak.

Prozraďte mi prosím o té knize trochu víc. Souvisí to totiž s naším dnešním tématem.

Petr: Detailně pojednává o hrách, které my lidé většinou nevědomě hrajeme, stále znovu a znovu, i když nám ve své podstatě většinou nejsou ku prospěchu. Klasickým modelem takového případu může být, že zůstáváme v nepříznivé situaci jen proto, abychom mohli manipulovat se svým okolím. Toto téma krásně popsala Caroline Myss Proč se lidé neléčí a jak mohou. Doporučuji ji ke čtení naprosto všem, nejen těm, kteří se touží uzdravit, ale také všem, kteří pracují s lidmi. Ale to jsem odbočil.

Myslíte si, že jsme v zajetí ustálených programů, jež do nás vložila společnost?

Petr: Ano. Je sice logické, že máme my všichni nějakou genetickou výbavu a také něco, co je jaksi dané – ať už karmicky nebo osudově. Ale pořád nám zůstává poměrně velký prostor, který věřím, můžeme ovlivňovat sami a je nesmírně podstatný. O něm bych chtěl dnes mluvit. V každém momentě svého života si totiž tvoříme svou potenciální budoucnost. Přirovnal bych to k jakýmsi obřím setrvačníkům, z nich se některé roztočily už v útlém dětství. A právě těchto programů se nejhůře zbavujeme, i když si naplno uvědomujeme, že nám vůbec nesvědčí.

Proč nás tedy v tomto ohledu nejvíc ovlivňuje dětství?

Petr: Je to dáno rychlostí mozkové frekvence, malé děti je mají velmi pomalé. V neurologii se tato PÁSMA RYCHLOSTI KMITÁNÍ MOZKOVÝCH VLN nazývají řeckými písmeny. Nejpomalejší je delta, pak theta, atd. Dá se zjednodušeně říci, že stárnutím dochází k zrychlování. V předškolním věku má dítě pomalejší mozkové frekvence, s nástupem do školy se to pomalu mění, a zhruba v sedmnácti letech rychlost mozkových frekvencí přechází do tzv. bety, což je poměrně rychlá mozková frekvence dospělých.


Dlouho v ní nejsme schopni vydržet, a proto tak nutně v dospělosti vyhledáváme odpočinek a relaxaci mysli – v takových chvílích totiž naše vědomí přechází do tzv. alfy. A je známo, že neurolingvistické programování se provádí na pomalejších frekvencích mozku. Dospělé je třeba nejdříve uvést do alfy. Co tím chci říci? Že všichni rodiče (a nejen oni) dělají svým dětem, vším co jim řeknou, neurolingvistické programování. Když budu dítěti stále dokola opakovat: „V životě to nikam nedotáhneš,“ je vysoká pravděpodobnost, že ho tak opravdu naprogramuji. Obrazně řečeno, čím rannější dětství (a tím pomalejší frekvence), tím hlouběji se program „uvnitř“ ukládá a hůře se ho později zbavuji.

Jaké další programy máte na mysli?

Podle transakční analýzy jsme si my všichni do pěti nejpozději do šesti let vytvořili tzv. velký životní scénář. Stalo se to ještě před velkým sociálním rozvojem, za něhož je považována škola. Velký životní scénář se tvoří z několika zdrojů, ze čtyř hlavních ingrediencí, které tvoří celkový „diapozitiv,“ skrze něhož se později díváme na svět a na život. Velkou roli v něm hrají příkazy a zákazy našich rodičů, druhým faktorem jsou pohádky, a k těm dalším se ještě dostaneme.

Proč pohádky?

Protože jsou extrémně scénářotvorné. U malých dětí dochází při sledování pohádkového děje k absolutnímu ztotožnění s hlavním hrdinou, a pozor – často i s jeho osudem. Tento osud vnímají jako absolutní realitu, a věří, že takto to v životě chodí. Z určitých pasáží si nevědomě vytvoří program pro svůj vlastní život.

A to je dobře, nebo špatně?

Záleží jak a co. Ale v pohádkách jsou často neuvěřitelné tragédie, i když zdánlivě se šťastným koncem. Hloupý Honza si vezme princeznu, a žijí šťastně až do smrti. A tento závěr je ale take scénářotvorný. A víte proč? Protože většina mladých lidí si myslí, že jim bohatě stačí, aby se zamilovali, a že budou žít šťastně až do smrti. Jenže čas je pak vyvede z omylu, a pro ně je to tvrdá rána, s níž neumí bojovat. Pohádky (filmy, ani dospělí) je totiž nenaučily, že do vztahu je nutné hodně investovat, rozvíjet jej a i v partnerství se zaměřit na osobní růst. Stagnace znamená zánik. Na nevědomé úrovni si často myslíme, že se stačí jen seznámit a to ostatní přijde samo od sebe. Takže paradoxně i dobrý konec (nebo záměr) nějakého příběhu v nás může nakonec vytvořit destruktivní scénář, protože nejsme připraveni na pokračování.

Jaké další pasáže z pohádek jsou podle vás ve vztahu k realitě riskantní?

Třeba ta scéna ze Zlatovlásky, kdy Jiřík pomáhá na potkání kdekomu. Mravenečkům, ptáčkům, rybě, a oni mu potom, když je třeba, zase na oplátku přispěchají na pomoc. Tohle konkrétně vytváří takzvaný miniscénář POTĚŠ MNE, já mu pracovně říkám VYHOV MI, který vytváří „profesionální pomahače“ v životě. To jsou lidé, kteří věří, že musí za každou cenu všem a na potkání pomáhat. My to samozřejmě v určité rovině nevnímáme jako něco „špatného“, ale ve skutečnosti tito lidé kráčí po tenkém ledě. Nejdůležitější je rovnováha. Je POTREBA rozlišovat princip vyžádané a nevyžádané pomoci, a plně si uvědomit, že za každého, komu pomáháme, CASTO přebíráme zodpovědnost. LIDÉ S TÍMTO SCÉNÁŘEM JSOU TAKÉ IDEÁLNÍ OBJEKT K ENERGETICKÉMU VYSÁVÁNÍ.

To někteří lidé nebudou chtít slyšet.
Možná. Rádi žijí životy jiných a mají pocit, že se jim jejich „dobrota“ vrátí. Jenže si neuvědomují, že tvrdá lekce, kterou za někoho chtějí řešit, nebyla určena prvotně jim samotným. Musíme si uvědomit, že člověk, který má tendence neustále někomu pomáhat, přebírá na svá bedra nejen cizí problémy, ale také cenné zkušenosti. A pokud se to děje často, musí dostat od „vesmírných zákonů“ dříve nebo později tzv. „pár facek.“ Můžeme nabídnou pomocnou ruku, ale jen za předpokladu, že si o ní člověk sám řekne A TAKE KDY JE TO PRO NEJ PROSPESNE. Máte pocit, že jste takový nenapravitelný pomahač? Tak zavřete oči a představte si před sebou dvě misky vah. Na jednu stranu položte vše, co děláte pro ostatní, a na druhou to, co dělají oni pro vás ČI CO DOSTANETE ÚPLNĚ ODJINUD. Pokud je váha vyrovnaná, pak je vše v pořádku. Nevyrovnanost na jedné či druhé straně přináší lekce od života, od rovnovážnych sil, VESMÍRNÝCH ZÁKONů… Je jedno jak to nazvete. Zkrátka zasáhnou tvrdě. Tak, abyste měli možnost si po otřesu uvědomit, že jste dělali něco v nesouladu s nepsanými zákony.

Zkusme příklad.

Někdo si ode mne bude neustále půjčovat peníze, protože se dostal do maléru nějakým svým nezodpovědným přístupem. Třeba prohrál v herních automatech hromadu peněz. Obrátí se na mne s tím, že pokud peníze je nepůjčím, skončí špatně. Přijde o majetek apod. A zve nás do hry, která vyvolá pocit, že pokud mu nepomohu, tak se KVůLI MNĚ dostane do průšvihu. Jen málokdo je schopen takovému citovému vydírání a hře – Můj osud je ve tvých rukách – ukázat záda. Dluh zaplatíme a bláhově si myslíme, že jsme udělali dobrý skutek. Jenže všichni PROFESIONALOVÉ,KTEŘÍ PRACUJÍ SE ZAVISLÝMI, vám řeknou, že nemůžete udělat větší chybu, než např. za gamblera zaplatit dluh. Jeden problém se sice „vyřešil“, ale ve SKUTEČNOSTI MU “KOPEME HLUBŠÍ HROBEČEK” a pak přichází další lekce i pro nás.

Mluvil jste o Zlatovlásce a zvířatech, které Jiříkovi na oplátku pomohly. Harmonie zde byla.

To ano. Ale to je právě ten scénář POTĚŠ MĚ (VYHOV MI), který ve skutečném životě většinou nefunguje. Zakládá se na tom, že od rána do večera pro někoho něco děláme. Doma, v práci…

A pak obvykle přichází nějaká tvrdá rána, “ ZA DOBROTU NA ŽEBROTU”, z níž se „pomahač“ těžko vzpamatovává. Sem tam přichází moment, kdy si – jen velmi nerad – řekne o něčí pomoc, a jako zázrakem nikdo z těch, kterým předtím ve dne v noci pomáhal, pomoci z různých důvodů nemohou. Následuje emoční výbuch a zklamání : „Tak já pro všechny dělám všechno a všichni se teď na mne vykašlali…“ Většinou se zařekne, že už na ostatní nebude tak „hodný,“ a nebude se pro ně krájet… Jenže tohle předsevzetí většinou trvá velmi krátkou dobu a brzy zase všechno zajede do starých kolejí. Velkým zdrojem pro tzv. pomahače jsou i rodičovské vzory. Když se maminka tzv. obětuje pro rodinu, dcera často přejímá stejný přístup. Ale nutně nemusí! Chci tím říci, že bychom se měli zamyslet nad možnými důsledky každého „moudra,“ které svým dětem vštěpujeme do hlavy, a také nad svým vlastním přístupem, protože jej od nás mohou převzít. I když není zrovna výhodný.

Takže každého z nás už v dětství hluboce ovlivnily určité příkazy, rozkazy, které jsme slýchávali od rodičů, přísloví, pohádky…a co ještě?

Třetí ingrediencí tvorby scénářů je životní filosofie našich rodičů a prarodičů. Nemuseli o ní mluvit, ale žili jí.

Například?
Příkladů může být mnoho. Třeba že smyslem života ženy je obětovat VŠE pro rodinu, nebo že ŽIVOT JE TĚŽKÝ.“ Takové filosofie jsou velmi nebezpečné, protože do nitra dětí vpisují životní postoj, který jim už dopředu svazuje ruce. Jsou lidé, jejichž přesvědčení tkví v tom, že peníze jsou „špinavé“ a poctivý člověk musí žít v bídě. Přitom peníze jsou energie jako každá jiná, která plyne a je neustále v pohybu. Jakmile si k ní už v dětství vytvořím averzi, nebo ji beru jako něco těžce dosažitelného, mám i v dospělosti velké finanční problémy.

A to i v případě, že jsem talentovaný a relativně úspěšný v tom, co dělám.

Měl jsem hodně rád Verneovky a indiánské příběhy. Z nich jsem se naučil, že zlato vždy přináší neštěstí. Pamatuji si moment, kdy jsem si jako kluk na padesátikorunové bankovce přečetl: „Bankovky jsou kryté zlatem a ostatními aktivami národní banky československé.“ A tehdy mi došlo, že peníze jsou vlastně zlato, kvůli němuž se lidé zabíjejí a že přináší vlastně jen NEGATIVNÍ VĚCI. Všechno mi to do sebe zapadalo. Dospělí mě krmili příslovími, jako „bez práce nejsou koláče“, “PEČENÍ HOLUBI TI NEBUDOU LÉTAT DO HUBY“ atd. Není divu, že jsem několik dlouhých desítek let vůbec neměl peníze, ať jsem dělal cokoliv. V podvědomí jsem k nim měl uložen SILNÝ ODPOR.

Co s námi taková přísloví mohou udělat?
Pokud vás například přísloví bez práce nejsou koláce zasáhne vnitřně a zapíšete si jej hluboko do sebe jako vlastní motto, můžete se tím připravit o snadno „vydělané“ peníze, včetně dědictví, výher, apod. Může vás někdo okrást, nebo se vám „záhadně“ zvýší aktuální náklady. Jen proto, že jste na úrovni podvědomí vyloučili možnost, že něco můžete dostat bezpracně a velké dřiny a úsilí.

/Pozor, abychom si rozuměli, neříkám, že nemáme pracovat a jen čekat, až nám něco spadne do klína. Nebo že za nás někdo něco udělá. Bavíme se o případu, kdy ať děláte cokoliv, peníze se vám záhadně vyhýbají nebo o našetřenou částku vzápětí přijdete. Automatický pilot, což je můj pracovní název pro výkonnou složku našeho podvědomí, je geniální a zároveň docela hloupý, protože nedokáže rozeznat, co je pro nás přínosné a co ne! Pouze plní do puntíku naše příkazy a nastavení.

Takže všeho, co jsme podvědomě přijali za své, přejímá náš automatický pilot.

Ne vše z toho musí být v náš neprospěch. Když vám budou rodiče už od útlého dětství často říkat, že jste šikovní, budete šikovnost v sobě uznávat, pěstovat a rozvíjet. Slova a postoje mohou pomáhat i ubližovat. Představte si malé dítě, které si po příchodu ze školy zpívá. Je v tu chvíli šťastné. Pak přijde například matka, kterou někdo rozčílil v práci a vyřkne: „Buď zticha, to se nedá poslouchat!“ Těch pár vteřin může dítěti na celý život změnit přístup ke zpěvu.

Já to mám takto s tancováním, i když si už nepamatuji, jak to vzniklo.

Já si pohyb a tanec odblokoval asi až ve třiceti letech. Do té doby jsem si myslel, že jsem zkrátka dřevo. A teď? Moc mě to baví a nabíjí. Na jednom semináři jsem viděl neuvěřitelný posun člověka, který měl absolutní hudební hluch a pouze skrze hlasová cvičení pod vedení terapeutky dokázal za pár hodin odstranit bloky z dětství. Způsobů, jak toho dosáhnout, je opravdu mnoho. Dobrá zpráva je, že nic není nemožné.

Stačí jen chtít.

My všichni jsme byli celé dětství ovlivňováni určitými postoji. Životní motto rodičů a prarodičů se do nás vpisuje různě a na podvědomé úrovni je často dědíme, přijmeme za své. Ale pozor, odpor k určitému modelu v nás může vytvořit i naprostý protiklad. Buď je to – jaká je babička, taková dcera, taková vnučka, nebo se kyvadlově vytvoří výchylka. Hned to vysvětlím. Například si dcera řekne – tohle určitě nebudu dělat svým dětem! A jsou dvě možnosti. V pětatřiceti letech si uvědomí, že navzdory svému původnímu plánu je v určitém ohledu naprosto stejná jako matka, nebo pro ni její chování bylo v něčem tak traumatizující, že si dává velký pozor na to, aby se chovala zcela opačně. Ale ani to nemusí být pro její děti přijatelné! Žádný extrém totiž nepřináší nic dobrého. A její dcera si jednou může říkat: „Tak se ke svým dětem určitě chovat nebudu!“ A v dospělosti přijme model babičky, přesně ten, kterému se bránila její matka. Postoje se často přenáší kyvadlovým systémem – buď se zakoření v celé rodové linii, nebo se kyvadlovým způsobem šoupe z extrému do extrému. Je ale třeba najít rovnováhu.

Mluvil jste o čtyřech faktorech, které nás ovlivnily už v dětském věku. Který je ten čtvrtý?
Jak jsme si interpretovali události, které nás emočně silně zasáhly v dětství. Obvzlášť to, co se stalo do našich pěti let. Děti totiž přemýšlejí „magicky“ nereálně, fantazijně. Dám vám příklad. Rodiče se v útlém věku dítěte rozvedou. Většina z dětí ale nevědomě vnímá jako příčinu krachu manželství rodičů sama sebe. Vždyť nejvíc hádek se točilo okolo nich! Děti žijí ve svém světě fantazie a dívají se na svět jinýma očima než dospělý. Nechápou – ani nemohou – chápat souvislosti a svět dospělých. Do svého nitra vpisují vlastní výklad emočně silných záležitostí, jichž byly svědky. Je to poslední ale velmi důležitá ingredience, z níž se „peče“ velký životní scénář života každého z nás. Tyto ingredience (alespoň podle zkušeností transakční analýzy) PODSTATNĚ ovlivňují naši budoucnost. Jak se nám bude dařit, jak se budeme chovat ke svým partnerům, kolikrát budeme ženatí, dokonce i kolik dětí jednou budeme chtít. Transakční analýza se nezabývá karmou ani osudem.

Jaké jsou tedy nejčastější „chyby“, které rodiče nevědomě dělají?

Hezká otázka. Prakticky všechny příkazy, v nichž je NE. Nedělej, neběhej, nerozbij, nešlápni… Ve své podstatě rodiče chtějí něco, co neexistuje! Tak třeba neběhej. Je možné, že tím myslí – zastav se, ale také třeba také zpomal nebo počkej na mě! Jsou to nelogické příkazy, které mají svůj smysl pod čarou a nevystihují, co rodič po svém dítěti vyžaduje. Ať udělá cokoliv na světě, nikdy tam nebude NE. Děti jej nevnímají a ani nemohou, protože to nedokáže ani jejich nevědomí. Když zavřete oči, a uslyšíte nešlápni do toho – tak si pište, že vaše podvědomí vás přesně nasměruje tam, kam šlápnou NEMÁTE. Podvědomí, náš automatický pilot, nezná ne. Úžasné je také NEPUSŤ TO! NEROZBIJ TO! Jakmile něco takového vyslovíte, v mysli se vám ukáže obraz, jak se tříští střepy, apod., a už se programuje výsledek pro automatického pilota, aby se to stalo. V mysli rodičů i dítěte. Takže je ještě vyšší pravděpodobnost, že se to opradvu stane. Když budete mít za úkol v přírodě nemyslet na hada, okamžitě ho čekáte pod každým svým našlápnutím. A uvidíte ho všude! I když ze začátku jen ve své mysli. A když na něj budete myslet hodně intenzívně, podvědomí bude naše kroky směřovat přesně k místu, kde se had bude. A možna je to jediné nebezpečné místo na celém palouku.

Naštěstí ne všechno, co si dokážeme představit, se zhmotňuje. Alespoň tedy ne tak rychle. Náš automatický pilot potřebuje určitý čas a podmínky k tomu, aby splnil svůj úkol.

Jistě. Ale málokdo si uvědomuje, že mozková frekvence malých dětí je mnohem pomalejší a tedy vhodnější pro „zapisování“ určitých programů do podvědomí, které jsou trvalejšího a mnohem hlubšího rázu. Stačí, aby rodič třeba třikrát řekl něco dítěti – a dokonce to ani nemusí myslet vážně – a ono si to může „zvnitřnit“ na celý život. A nemusí o tom ani vědět! Naštěstí existuje jeden rozeznávací znak velkých scénářů vzniklých v dětství nebo miniscénářů vzniklých v dospělosti. Dají se poznat.

Jak?

Když si v určité situaci automaticky řeknu: „Proč se mi tohle zase děje? Nebo proč se mi to zase stalo?“ Když vás něco takového v určité nepříjemné situaci napadne, vždy jste narazili na důsledek vlastního scénáře, programu uloženého hluboko ve vašem nevědomí. Opakovaně se vám děje něco, co vám není příjemné. Mohou to být hlouposti i závažné životní okolnosti. Může to být cokoliv. Mnoho lidí zvenčí například nedokáže pochopit, proč se jejich známá neustále točí v kruhu při výběru partnerů, s nimiž není šťastná. Její první manžel je alkoholik, který ji bije. Trvá jí deset let, než se ze vztahu vymaní. Zařekne se, že už nikdy nikdy nikdy nebude žít s alkoholikem. Ale z nějakého „neznámého“ důvodu ji zase budou přitahovat muži, kteří se chovají naprosto stejně jako bývalý manžel. A dokonce i nový manžel, který předtím nepil, se později rozpije.

To se opravdu stává.
Nebo si najde někoho, kdo se alkoholu ani nedotkne, ale později se zjistí, že nový partner má sklony ke gamblerství nebo závislosti na drogách. Je to typický příklad programů hluboce ukrytých v naší mysli, které se v různých obměnách stále opakují. A když se této ženy zeptáte, jakého by chtěla partnera, řekne: „Hlavně aby NE-byl alkoholik, aby NE-byl závislák, aby ji NE- bil. A podvědomí opět nezná NE a vede ji přesně tam, kam NE- chce! Kdyby si dokázala přeprogramovat mysl a POCÍTIT ENERGII JAKÉ BY TO BYLO MÍT muže, který bude hodný, vtipný, spolehlivý… rozumíte? Ale dokud se bude BÁT “HLAVNĚ ABY NE…” a své přání neotiskne i do svého srdce a podvědomí, takoví lidé ji přitahovat nebudou a bude se stále točit v kruhu.

Tyto programy se tedy mohou týkat závažných věcí i maličkostí, které nám ztěžují život.
Ano. Já měl například nastavení, že ať vjedu na do jakéhokoliv silničního pruhu, vždy je to ten pomalejší. Asi deset let jsem měl tento scénář v hlavě i v realitě. A pak jsem si uvědomil, že je to jen program v mé mysli, v nastavení automatického pilota, který mě podvědomě vede tak, aby mnou nastavený program splnil. Uvědomil jsem si to a začal jsem si říkat a hlavně představovat, že cesta, po níž jedu, je plynulá a bezpečná. Trvalo CELKEM KRÁTKOU dobu, než se pilot přeprogramoval, a dnes z 90 procent JEZDÍM VŽDY V RYCHLEJŠÍM PRUHU.. Nejdůležitější je – rozproznat program ve svém nastvení, říci si, že to chci jinak a změnit to. Ale pozor, domnívám se, že sami a celkem jednoduše dokážeme ZMĚNIT HLAVNĚ nastavení, které jsme si pořídili v dospívání a dospělosti. Nejsou tak hluboké jako ty z dětství.

Takže nežádoucí programy si vytváříme stále.

Ano. Stačí, aby byl párkrát opakovaně v supermarketu u pokladny nějaký zádrhel. A vy si řeknete: To snad není možné, že si VŽDYCKY stoupnu k pokladně, kde je nějaký problém! A jakmile toto přijmete za své, váš automatický pilot udělá vše proto, aby vás už pokaždé podvědomě vedl k obsluze, kde se vaše přání může splnit. Má totiž schopnost komunikovat s nevědomím pokladníka a všech, kteří stojí stojí ve frontě. Podvědomí tak dokáže ovlivnit, co se bude dít v příštích minutách.

Já jsem si takto vytvořila program s revizory, přestože mám lístek. Říkala jsem si – když někde stojí, pokaždé si mne vyberou. A také ano.

Přesně tak. A dokázala byste to změnit, pokud chcete, protože jste si své nastavení vytvořila v dospělosti a nemáte ho v sobě tak hluboce zarytý. Programy vzniklé na pomalejších mozkových frekvencích (v dětství) se dají odstranit pomocí nejrůznějších odblokovacích terapií. Příkladem mohou být například rodinné konstelace podle Berta Hellingera.

Takže pouhé uvědomění si příčiny problému nemusí stačit.
Nemusí. Záleží na to, kdy jste program přijali za vlastní. V čím rannějším věku to bylo, tím složitější je náprava. Ale všechno má své řešení. Pokud dokážeme svůj problém pojmenovat a máme chuť své nastavení změnit, jsme už hodně blízko k tomu to dokázat. Mnoho lidí ale ve své podstatě nechce nebo si to neuvědomuje. Moje známá má fobii z ryb, a tak jsem jí naznačil postup, jak by se své fobie mohla zbavit. Vyprávěl jsem jí o svých známých, kteří to dokázali. A když po mém vyprávění zjistila, že je reálná šance svůj strach odstranit, nakonec odmítla. Představa, že by se fobie vytratila a ona na rybu bez problému sáhla, ji natolik vyděsila a byla tak odporná, že o terapii nechce ani slyšet. Zkrátka ještě neuzrál čas nebo si svuj strach chce ponechat. Vše je jen o naší volbě.

Vraťme se ještě k praktické stránce našeho tématu, příkazům, které mohou naše děti nepříznivě ovlivňovat po celý život.

Rodiče jsou mistři v podobenstvích, které děti děsí nebo stresují. Chtějí například, aby dítě dojedlo celý talíř, z různých důvodů. Maminka se bude cítit lépe, protože je to známka dobré hospodyňky, otec nerad vyhazuje jídlo do koše. Je to logické. A dědeček zakřičí: Válku na vás! Vy mladí si neumíte vážit jídla! Nebo někdo prohlásí: „Co by za to daly děti v Africe? Neodejdeš, dokud to nedojíš!“ Rodina to s námi myslí to dobře, potravinami by se opravdu plýtvat nemělo. Jenže co takové řeči udělají s dítětem, s některou stránkou jeho osobnosti? Může se totiž stát, že se v budoucnu symbolika nedojedeného talíře odrazí i do jiných životních situací. Podvědomě nebude umět nikomu říci: ne, mám dost! Jednou bude zůstávat v práci, která ho deprimuje, u partnera, ktery je despotický. Nedokáže (nesmí) odejít od „rozjedeného talíře“ v přeneseném slova smyslu. Musí vše vyjíst až do konce a pak padne…

Co byste tedy doporučil?
My všichni bychom si měli všímat co říkáme a dokonce i toho, jak mluvíme sami se sebou. Jsme programátoři a neustálí tkalci „osudových“ nití, z nichž ovlivňujeme nejen svou blízkou budoucnost, ale i tu vzdálenou. Z toho jak se vyjadřujeme ke všemu, jak přemýšlíme, čeho se bojíme. Myšlenky a pocity, které se k nim vážou, jsou velmi důležité. Myšlenka obalená pocitem už „magnetizuje“, aktivuje zákon přitažlivosti, který funguje na všech úrovních, fyzické, psychické i spirituální. Ale o tom příště…

Tento rozhovor vyšel v časopise Záhady života 4/2015
foto: pixabay.com, archiv Záhady života


Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , ,





Mohlo by se vám líbit