Za pouhé tři měsíce se zbavila masivních metastáz. Jak?

ARCHIV / BYLINKY A LÉČITELSTVÍ / NEJČTENĚJŠÍ / NEJČTENĚJŠÍ ROZHOVORY / 15. 6. 2020

Nenechte si ujít rozhovor s bývalou onkologickou pacientkou, která na základě své osobní zkušenosti tvrdí: „I zhoubná nemoc se dá vyléčit, pokud se rozhodneme změnit svůj život!“

Na povídání s Ilonou Chrobokovou-Dobrovodskou (57) budu ještě dlouhá léta vzpomínat. Každý z nás má totiž ve svém okolí nejméně jednoho člověka, který čelí hrozbě rakoviny a dostane se do bodu, kdy nezbývá, než doufat v zázraky. A tato milá usměvavá dáma je důkazem, že nic není nemožné, ale musí se přiložit ruka k dílu. 

Dvakrát úspěšně překonala zhoubnou rakovinu a dokázala se znovu vrátit do plného zdraví. Předložila mi veškerou svou zdravotní dokumetaci, aby mi doložila, že si nevymýšlí. Upřímně mohu říci, že to nebylo hezké čtení, alespoň co se dřívějších zdravotních diagnóz týká. Rakovina se pak ale jaksi „zázračně“ vytratila… Jak je to možné?

Paní Chroboková, prozradíte mi, jak vznikala vaše unikátní kniha Moudrost jabloňových květů?

Před jedenácti lety jsem poprvé onemocněla rakovinou. Ukázalo se, že prsu. A tak jako každý, kdo v životě těžce onemocněl, jsem se na úplném počátku toho všeho setkala s tím, že jsem musela velice dlouho čekat na laboratorní výsledky. Stejně tak nepříjemné v takovou chvíli je, že vám nikdo ze zdravotnického personálu neporadí, co máte, v tom psychicky extrémně náročném mezičase, dělat. Jak sami můžete přispět k tomu, abyste zase byli co nejdříve úplně zdraví a tělo se začalo regenerovat. Většina lidí, (a to ještě ani s jistotou neví, jestli je to rakovina nebo ne), v této vleklé fázi pochopitelně dostává obrovský strach a bojí se o život. Nadměrný stres, který pak přichází s každou myšlenkou na budoucnost, dokáže člověka zcela ochromit.  

A vy jste tehdy reagovala jak?

To víte, že to po psychické stránce nebyla procházka růžovou zahradou. „Diagnóza rakovina“ totiž rozhodně není něco, co by kdokoliv z nás chtěl od svého lékaře slyšet. Na to nejste připraveni nikdy. Měla jsem ale štěstí v neštěstí, protože jsem se už od svých třiceti let zabývala různými duchovními cestami, takže mi bylo jasné, že tahle nemoc ke mě rozhodně nepřišla náhodou a v mém životě je zkrátka něco, co tam být nemá. 

Mohu se vás zeptat, jaké duchovní praxi jste se tehdy věnovala, než vypuklo celé to nemocniční martirium?

Kdysi jsem začínala u Petra Velechovského na kurzu Modré alfy, který mě naučil trpělivě pracovat s podvědomím. Bylo mi 32 let. Později mi tyto techniky byly nesmírně užitečné. Přečetla jsem také mnoho úžasných knih od nejrůznějších praktikujících mystiků – napříkad od Eduarda Tomáše, Paula Bruntona, Jiřího Vacka a mnohých dalších. Kdysi mě také hodně lákala cesta východní filosofie a než jsem onemocněla, navštívila jsem celou řadu spirituálně zaměřených kurzů. Na své soukromé „zkoumání“ různých filosofických směrů a doporučovaných technik jsem tedy měla více než patnáct let. A pak jsem se jednoho dne dostala do situace, kdy jsem se ocitla tváří v tvář těžké nemoci. S vědomím, že všechno to, co jsem dosud studovala spíše teoreticky, je třeba vložit do praxe. Došlo mi, že není cesty zpět. Byla jsem náhle postavená do role, která je v současném moderním zdravotnictví bohužel běžná. Do role pasivně čekajícího na to, jak to všechno dopadne. A to mi nevyhovovalo.

A proč jste svůj osud nechtěla nechat pouze v rukách lékařů a rozhodla se na svém zdraví pracovat vlastním přičiněním?

Zhoubný nádor se totiž bohužel ukázal být až příliš veliký, takže mi bylo řečeno, že moje léčba bude velice složitá a určitě při ní přijdu o celý prs. Čas plynul, ale pořád se nic nedělo a neustále se na „něco“ čekalo. A tak jsem se rozhodla, že svému zdraví půjdu naproti. A přestože mi lékaři ani na mé požádání nedali žádné konkrétní rady, které by se týkaly mé psychiky nebo razantní změny životního stylu, řekla jsem si, že to udělám jinak, než se nabízelo. Že nebudu jen s rukama složenýma pasivně do klína čekat, až na mě budou mít v nemocnici čas. Bylo mi jasné, že nechci dát rakovině šanci, aby se ještě zhoršovala. 

Jak dlouho v praxi trvá, než se člověk, u kterého hrozí rakovinné bujení, dozví výsledky laboratorního vyšetření z již odebrané tkáně?

Tehdy to trvalo asi měsíc. A další dlouhé čekání přišlo hned poté, tentokrát na chemoterapii. Zoufalých pacientů, kteří mají zhoubné nádory, je zkrátka až příliš a nemocnice je všechny nestíhají odbavovat. Bylo mi tenkrát řečeno, že mám rakovinu ve třetím stadiu, což mi nedávalo úplně dobré vyhlídky. Přišla jsem tehdy z nemocnice úplně vystresovaná domů a v jeden důležitý moment jsem si řekla: A dost! A s konečnou platností se rozhodla, že se nevzdám a budu na sobě pracovat, abych se ze všech těch barvitých představ, co mě možná ještě čeká, nezbláznila. V první řadě bylo totiž třeba zaměstnat mysl úplně něčím jiným, než jsou vyhlídky na smrt…

Celé znění tohoto rozhovoru najdete v Záhadách života 6/2019.

ZÍSKAT TEĎ

text: red., foto: Shutterstock


Štítky: ,





Mohlo by se vám líbit