Nedokážeme žít spolu, ani bez sebe…?!

Různé / 27. 5. 2019

Každý partnerský vztah je bezesporu jiný a odráží jedinečnost dvou osobností, které se rozhodly společně sdílet své životy. Ale ani ty nejspokojenější hrdličky se nevyhnou, alespoň podle zkušeností psychologů, závažnějším partnerským krizím. Tolerance je neposedná dáma, která zkrátka časem mizí…

Krize podle statistik obvykle přicházejí přibližně po třech, sedmi, sedmnácti a pětadvaceti společně strávených letech. Nechme teď ale statistiky stranou a pokusme se pojmenovat cestu, která nás i přes aktuální rozbroje může opět zavést ke vzájemnému porozumění. 

Život jménem nuda

Naše společnost stále častěji žije ve stereotypu, ze kterého už je jen málo lidí ochotno vystoupit, a v mnohých domácnostech probíhá každý všední den prakticky podle stejného scénáře: Vracíme se domů vyčerpaní z práce a často toužíme jen po jediném – po klidu. Mnozí lidé to řeší tím, že si narychlo odbijí všechny nutné domácí povinnosti, zapnou televizi, něco zbaští a usnou u televize. A i když občas toužíme po změně, mnohdy netušíme, jak jí dosáhnout. Cestičky k úspěchu jsou přitom podle psychoterapeutky Heleny Kovářové mnohem blíž, než si myslíme. Potíž je jen v tom, že je nehledáme i přesto, že se přímo nabízejí. 

Oddalující se břehy

„Aniž bychom si to příliš uvědomovali, z našich životů se vytrácí nejen volný čas, ale i chuť komunikovat s těmi nejbližšími,“ říká psychoterapeutka a léčitelka Helena Kovářová, která má ve své ordinaci s partnerskými neshodami bohaté zkušenosti. Tato doba nás všemi možnými prostředky učí, že to nejdůležitější obsahuje naše peněženka, a tak ani není divu, že jsme při honbě za penězi ochotni leccos obětovat. Ještě horší je, že si mnohdy ani neuvědomujeme, jaké oběti této zrychlené době přinášíme a o jaké okamžiky se dobrovolně dennodenně ochuzujeme. „Mnoho mých klientů, kterým se již dlouhodobé stresy podepsaly na zdraví, se mi svěřují s tím, že je trápí prohlubující pocit odcizení. Dochází to až tak daleko, že si se svým partnerem už nemají v podstatě co říci. Volný čas tráví odlišně a většinou každý po svém, a nedostatek společných prožitků je začne dříve nebo později rozdělovat. Nežijí spolu, ale vedle sebe, a to je problém, který je třeba řešit dříve, než nastane krize, která by je mohla zcela rozdělit,“ tvrdí paní Helena, podle níž je hlavním důvodem partnerských neshod nedostatek komunikace a obava z toho, že by jakékoliv pokusy o změnu režimu skončily nezdarem. „Dříve bylo běžné, že se celá rodina každý den sešla alespoň u společné večeře a povídala si o tom, co jednotliví členové domácnosti považují za důležité, vyprávěli si o svých snech a o tom, co se jim ten den povedlo nebo naopak nepovedlo. A ačkoliv to už mnohé rodiny považují za nesplnitelný přežitek, velmi se ochuzují, protože právě tyto společné okamžiky mohou už během několika večerů rodinu pevně scelit.“ 

ALE MĚ DÁVAJÍ SERIÁL…

Mohlo by vás ještě zajímat:  Jihoamerické zázraky – skutečnost, nebo jen iluze?

Prvním krokem ke změně je podle psychoterapeutky uvědomění, co vlastně chceme. S tímto poznáním je pak třeba pracovat a udělat všechno pro to, aby se naše touhy začaly naplňovat. A že má každý člen rodiny úplně jiné zájmy? „Obvykle vidíme problém tam, kde ve skutečnosti není. Stačí si jen společně sednout, otevřeně si popovídat a začít plánovat volný čas s tím, aby se každý z rodiny zapojil a vyslovil své přání. Zkombinovat se dá nejen pohyb, ale i výlety za kulturou, poznáním nebo třeba posezení u dobrého piva. Řeči, že na něco takového nejsou peníze, jsou výmluvy. Mnohdy stačí ke štěstí i relativně málo. I pěší výlety do přírody s baťůžkem a svačinou mohou vykouzlit báječnou atmosféru k nezaplacení, i když venku právě nemusí být teplota dvacet stupňů nebo sluníčko. Stačí jen překonat vlastní hranici pohodlnosti, která nás z dlouhodobého hlediska tolik omezuje a ničí,“ říká psychoterapeutka s tím, že na boření stereotypů není nikdy pozdě. Jediné, co bychom měli mít na srdci i na mysli, je, abychom se při výletování znovu zkusili radovat a všechny stresy i výčitky hodili za hlavu. 

S KRIZÍ JE KŘÍŽ

Možná si říkáte: To je všechno hezké, ale jak mám trávit čas s někým, kdo je poslední dobou tak nesnesitelný, že ho vedle sebe nemohu vystát? Nebo: Vždyť spolu nevydržíme o samotě ani minutu, abychom se nepohádali! Či se ztotožňujete s větou já bych jel(a), ale…? Pokud se jedná o probíhající partnerskou krizi, je třeba začít se změnou u sebe. Naši partneři jsou zrcadlem nás samých, a to, co nás na nich dráždí, je velmi často to, co nám zcela chybí nebo je v nás potlačováno. „Zkuste se podívat zpětně na začátek vašeho vztahu a připomeňte si, co jste ve jménu lásky svému partnerovi dříve tolerovali, ale dnes jen těžko vydýcháváte. Lidé si v takovém případě uvědomí, že „maličkosti,“ které přehlíželi, pro ně nejsou zas až takové maličkosti, jak se domnívali. Dejme si příklad. Jeden z partnerů není schopen nebo ochoten dávat příliš najevo své city, zatímco ten druhý očekává, že se to změní a prahne po této – z jeho pohledu jednoduché – změně víc a víc. Vznikají pak konflikty, atmosféra by se dala krájet, ale pravou příčinu neshod nikdo neřeší. Jeden z partnerů ani neví, co by měl dělat jinak, druhý si myslí, že je to tak očividné, že na to partner musí přijít sám. Jenže nepřijde, protože nemá ani ponětí o tom, jak velmi nás to tíží, zvyknul si na to, že to akceptujeme. Nechápe, jak by nás mohlo „tak najednou“rozčilovat něco, co nám léta „nevadilo,“ “ tvrdí Helena Kovářová. 

KDYŽ ZMĚNY, TAK RADIKÁLNÍ

Mohlo by vás ještě zajímat:  Střípky z mého minulého života

Podle psychoterapeutky není ale správné hledat chyby jen u druhých, je třeba začít v prvé řadě u sebe. V klidu si sednout a představit si a hlavně se vcítit do kůže našeho partnera. Nyní máme jeho vlastnosti, charakter, privilegia i povinnosti. Jak při změně rolí vnímáme sami sebe? S pomocí této metody si můžeme uvědomit, co jsme dělali špatně a čím jsme si partnera rozmazlili až do té míry, že pohár přetekl. A ačkoliv se oba partneři nesmírně milují, dostávají se do pozice, že nemohou být spolu, ani bez sebe. Mají se velmi rádi, ale nerozumí si. „Jedinou cestou, jak z toho ven, je najít cestu, jak si o tom, co se v nás děje, s partnerem v klidu a bez zábran popovídat. Vycítit, kdy je partner naladěn na vhodnou vlnu a pak diplomaticky vyložit karty na stůl. Jen tak se dá rozpoznat, zda je ještě možné vztah posílit a přiblížit se k sobě, nebo si přiznat, že je propast mezi vámi tak obrovská, že ji nedokážete překonat. Oprosťme se od emocí a naslouchejme svému srdci. To nám vždy napoví, zda se vyplatí právě za tuhle lásku bojovat.“

čerpáno z časopisu Záhady života 10/2013

text: red., foto: Shutterstock


Štítky: , , ,





You might also like