Křesťanské rytíře na Blízkém východě děsili gúlové. Nejradši sídlí na hřbitovech

Kryptozoologie / 16. 7. 2019

Ve starých kronikách se někdy najdou pozoruhodné historky. Někde je těžké odlišit, co je ještě skutečný zájem a co už autorská licence některého autora literatury faktu anebo záhadologické. Zdeněk M. Martin, se třeba odvolává na nejmenovanou křižáckou kroniku se skutečně pestrým dějem. Tak třeba se tam píše:

Z křesťanů se jako první vzpamatoval německý rytíř Lothar a se založeným dřevcem a spuštěným hledím zasadil koni ostruhy. Jedna z příšer ho nechala přiblížit přibližně na dvě koňské délky. Pak s rozmyslem utrhla hlavu mrtvole, na níž právě hodovala, a s obrovskou silou jí mrštila proti rytířově přilbici. Rozprsklo se to jako rozmáčknuté vejce a statečný Němec se v polovědomí poroučel ze sedla. Než se stačil vzpamatovat, gúlice mu jeho vlastním mečem usekla hlavu a hbitě z ní vysála krev.“

Ještě překvapivější je však informace téhož autora o původu gúlů:

„… pocházeli údajně z Čech, především z Prahy a jejího okolí. (…) Farář Zvojíř pro příští generace poznamenal, že si gúlové v ulici Na Strouze otevřeli i krčmu, v níž čepovali levné patoky, do nichž přidávali agresivitu vzbuzující a podporující látky. Neměli prý vůbec nic proti tomu, když se jejich hosté poprali a zabili. Čerstvým soustem, jak známo, žádný gúl nikdy nepohrdl.“

Tolik nových informací o gúlech mě samozřejmě vedlo k dotazu, z jakých pramenů autor své senzační historky čerpá. Kromě jiného i (a hlavně) proto, že jeho informace se dosti rozcházejí s tím, co o gúlech sdělují jiné prameny. Dotaz, bohužel, zůstal bez odpovědi, dnes už asi navždy.

Gúla stejně krásná jako nebezpečná

Podívejme se tedy zatím na pramen zcela jistě starší, než ona údajná křižácká kronika, a to na příběhy Tisíce a jedné noci. V celém osmisvazkovém vydání je napadení člověka gúlem, resp. gúlou, jak zní správně ženský rod této bytosti, popsáno kupodivu jen jednou. Královský syn nalezne v poušti krásnou dívku, údajně dceru indického krále, která se ztratila své karavaně. Zachrání ji a ona ho dovede k jisté zřícenině. Vejde do ní za účelem vykonání potřeby. Když se mladíkovi zdá, že jí to trvá nějak dlouho, vydá se za ní. A překvapí ji právě v její gúlí podobě, jak říká svým dětem: „Děti moje, přivedla jsem vám dnes tučného chlapce.“ Mladík se vytratí ven, za ním i gúla, opět v dívčí podobě. Příběh skončí šťastně, mladík se gúly zbaví nenásilným způsobem – modlitbou k Alláhovi. V tomto případě tedy nic drastického. Překladatel, věhlasný arabista Felix Tauer, ve vysvětlivkách konstatuje, že gúl(a) je bytost ženského rodu, zřídka mužského, která na sebe bere různé podoby, lidské i zvířecí, sídlí v pustinách a na hřbitovech a tam se živí mrtvolami. Svádí také pocestné z cesty, zabíjí je a požírá. Významovým posunem potom gúl v arabštině znamená „lidožrout“ nebo jen „žrout“. Žravost tedy byla zjevně jeho základní charakteristikou.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Šokující náhody: Dokazují existenci nezvratného osudu?

Ve stejném duchu o této bytosti hovoří i Ottův slovník naučný a Encyklopaedia Britannica. Objevují se zde ale ještě některé další informace. Podle některých legend jsou gúlové přiřazování k džinům, konkrétně jsou považování za potomky Iblise, muslimského „knížete temnot“. I když jsou schopni neustále měnit podobu, stále jim zůstává jejich charakteristický znak – oslí kopyta na nohách. Jejich historie je však starší než muslimská, protože se objevují ještě v předislámské poezii. Gúlové potom snadno přešli do berberského folklóru, bohatého na různé přízraky a démony. Nakonec pronikl i do západní Evropy a přibrali nové charakteristiky: rád se přestrojuje, jezdí na psech a zajících a v noci zapaluje ohně, aby svedl poutníky z cesty (čímž zdatně konkuruje bludičkám). Gúla je možné zabít, ale jen jednou ranou. Druhá by ho zase oživila.

 

Tajemný pouštní had síl

Někdy bývá gúl dokonce zaměňován se sílem, další pouštní bytostí nejasného původu. Podle tradice je to žlutý had, žije v pouštním písku a má hlavu připomínající hlavu člověka. Jeho uštknutí je smrtelné. Pohled na něj je tak děsný, že zabíjí také. Arabští filologové ho sice ztotožňují s baziliškem, jenže ten je v evropském pojetí poněkud jiné zvíře, jakýsi kříženec ještěrky a kohouta, a ne had. Stejně jako síl ovšem dokáže zabíjet pohledem.

Jisté gúlovské rysy mají také obři-lidojedi. I když se tradiční prameny o velikosti gúlů nijak zvlášť nezmiňují, přiřazují je v podstatě k džinům, jejichž základní charakteristikou je právě doslova obří postava. Z uvedené ukázky také vyplývá, že podobně jako někteří obři lidojedi mají sklony k rodinnému životu. Pozoruhodné je, že i dnes na gúlovu zálibu v lidském mase poukazuje svým názvem film Petra Jákla Ghoul o fenoménu (nejen) kanibalismu na Ukrajine

Jak tedy přišel gúl vlastně na mytologický svět? Podle střízlivého výkladu symbolizoval kočovníkům nebezpečí pouště. Sejít ze stezky a navždy se ztratit v poušti je i dnes docela snadné. Ztraceného nešťastníka pohřbí písečná duna a ten tak zmizí beze stopy, jako by opravdu někdo celého sežral. V té nejstarší vrstvě se možná skrývá prehistorický strach člověka z toho, že ho někde něco sežere. A kdo ví – třeba nešlo ani tak o sežrání fyzického těla, jako o pohlcení duše – proč by se jinak držely stráže u zemřelých?  O duši ale také jde jinému „kopytnatci“, v Evropě mnohem známějšímu ďáblovi… Gúl by tedy měl být příbuzný přinejmenším džinům, obrům, bazališkům, sílovi, bludičkám, upírům a nakonec i ´dáblovi…

Mohlo by vás ještě zajímat:  Nejzáhadnější místa ČR: Prokletý penzion, vražedný přízrak i poruchy zemské tíže

Tak spletitá rodinná historie by si zasloužila asi podrobnější vztahovou analýzu. Zvláště, když Zdeněk M. Martin, kromě jiného píše: „…nejen ruka s mečem, ale i hlava příšery se válely na zemi v kaluži černé (!) krve…“ Že by dokonce mimozemské?

Jitka Lenková

Obr.: Castlevania Wiki, DeviantArt, Mythology Wiki, Roleplay Adventures

 


Štítky: , ,





You might also like