Očekávali prudký náraz a těžké trauma, místo toho ale opustili tělo a jen nečinně přihlíželi. Spontánní »výlety« lidí, pro které jejich hmotné tělo náhle nic neznamenalo a v bezprostředním ohrožení života ho nečekaně opustili. Necítili bolest, nevnímali strach. Jen překvapující nepoznaný stav dosud skryté podoby duchovního těla, mysli, duše. Někteří vyvázli jen s lehkým zraněním, jiní se vrátili do života až po úsilí záchranářů. Co zažili? A jak lidé se zážitky blízko smrti popisují své nehmotné tělo?
To je konec! Pomyslel si mladý muž, když v zatáčce nezvládl řízení a jeho vůz se vymrštil do vzduchu. „Pamatuji si, že jsem viděl oblohu a jak vůz padá do příkopu. Pak jsem ztratil smysl pro čas i fyzickou skutečnost. Pokud jde o tělo, ztratil jsem s ním kontakt,“ vzpomíná muž na okolnosti vlastní autonehody a netušený prožitek opuštění fyzického těla v průlomovém bestselleru Život po životě, který světu představil uznávaný americký psychiatr, filozof a především badatel R. A. Moody. „Své »já«, ducha nebo vědomí – nebo jak to nazvat – jsem cítil vystupovat z hlavy. Vůbec to nebolelo, jen se to zvedalo nade mne…“ Tento mladík popsal své duchovní tělo jako hmotu nebo hustotu, neznámou fyzickému světu. „Snad to bylo nějaké vlnění… náboj… Nevím… Ale bylo to malé a kulaté, bez přesného ohraničení. Možná by se to dalo přirovnat k oblaku,“ hledá nejvhodnější výraz a pokračuje: „Vypadalo to, jako kdyby to mělo nějaké pouzdro. Když to ze mne vycházelo, zdálo se, že širší konec jde napřed a užší nakonec. Byl to velmi lehký pocit.“ Při tomto zážitku nepociťoval žádné napětí. „Nejpřekvapivější byl okamžik, když se mé »já« zastavilo nad mým čelem. Skoro, jako by rozvažovalo, jestli má odejít, nebo zůstat. V tu chvíli se mi zdálo, že se čas zastavil. Na začátku nehody a na konci se událo všechno velmi rychle, ale v této chvíli, když mé »já« viselo nade mnou a vůz letěl, mi připadalo, že to trvá dlouho. A mne v té chvíli nezajímal ani vůz, ani neštěstí, ani tělo, jen má mysl… Konečně auto dopadlo na zem a převrátilo se. V tu chvíli jsem byl zpět a k mému překvapení jsem měl jen naražený krk a odřenou nohu…“
Tyto prožitky nejsou ojedinělé
Řada výzkumů, zabývajících se prožitky blízkosti smrti, dokazuje, že zhruba třetina lidí, která se ocitne v různých situacích ohrožujících život, prožije obdobný zážitek, kterému se ve zkratce říká NDE. Tuto vysokou statistiku uvádí Stanislav Grof, významný psychiatr českého původu působící v Americe, ve své knize Lidské vědomí a tajemství smrti.
Děje se to nejen ve stavech klinické smrti. Někteří lidé si ze své cesty na „onen svět“ přinášejí »pouze« výstup z fyzického těla, jiní vyslovují předpoklad, že se v kritickém okamžiku zřejmě jejich mysl oddělila od těla. Vesměs se ale shodují, že ať už byly okolnosti jejich »umírání« jakékoli, nepociťovali v tu chvíli strach, ani bolest.
Já jsem přece tady!
O tom svědčí i příběh devatenáctiletého mladého muže, který před mnoha lety odvážel svoji přítelkyni autem domů. Ve městě zastavil na křižovatce, rozhlédl se, a protože nic neviděl, rozjel se. V ten okamžik dívka vyděšeně vykřikla. On uviděl prudké světlo rychle jedoucího vozu, který se na mladý pár řítil. Ve vteřině uslyšel hrozný zvuk. Boční strana vozu praskla a byla vražena dovnitř. Nic necítil, jen si uvědomil, že prochází tmavým uzavřeným prostorem. „Šlo to velmi rychle. A najednou jsem se vznášel asi dva metry nad ulicí, tedy dva metry od auta, a slyšel jsem, jak ten praskot doznívá,“ popisuje mladý muž v Moodyho výzkumech. „Viděl jsem, jak se kolem vozu shromažďují lidé, a viděl jsem, jak přítelkyně vystupuje z vozu, zřejmě v šoku.“ Pak si všiml vlastního těla ve vraku vozu mezi všemi těmi lidmi. „Sledoval jsem, jak se mě snaží vyprostit. Nohy jsem měl úplně zkroucené a všude bylo plno krve.“ Tento zvláštní stav pozorování sebe sama a okolí vyvolává u všech lidí s NDE odlišné pocity a emoce, ale téměř nikdo z nich si je v tuto chvíli ještě nedokáže spojit s možností vlastní smrti.
Napůl tady – napůl tam
Už jen samotná představa »nějakého« nového těla jim připadá nemyslitelná, přestože tuto situaci zažívají. Jsou překvapeni, zaskočeni, zmateni. Někdo se podivuje, jak je tohle možné, jiný se zoufale snaží vrátit zpět do těla, ale jsou i tací, kteří si netradiční stav užívají.
Sedmnáctiletá dívka pracovala se svým bratrem v zábavním parku. Jednoho odpoledne se šli i s ostatními kamarády koupat. Plavali na druhou stranu řeky, a ačkoliv to nebylo poprvé, dívka se náhle začala topit. „Najednou jsem se cítila venku ze svého těla, vzdálená ode všech, sama v prostoru. Ačkoliv jsem se nehýbala a zůstávala stále na stejné úrovni, viděla jsem své tělo ve vodě, vzdálené na metr ode mě, jak se houpe nahoru a dolů… Pořád jsem cítila, že mám nějaký druh těla, i když jsem byla mimo to své původní. Měla jsem nepopsatelný pocit lehkosti, asi jako peříčko,“ popisuje s úžasem mladá dívka mimotělesný prožitek v Moodyho Životu po životě. Jiná žena z psychiatrova výzkumu příchod smrti s radostí uvítala: „Tak jsem umřela, proběhlo mi myslí. Jak je to krásné!“ Moody ovšem poukazuje na výpovědi lidí, kterým na jejich fyzickém těle vůbec nezáleželo. Připadalo jim cizí, neměli potřebu se do něho vracet, nepoznávali je. A existují i zdokumentované výpovědi lidí, kteří svá těla hledali. Výjimkou nejsou výpovědi těch, kteří nad jakýmsi nebožákem projevovali soucit, než pochopili, že litují sami sebe…
Nutnost přetrhání pout
Všichni si uvědomují, že mohou vše sledovat, vnímat a chápat, když se ale pokusí o komunikaci, aby na sebe upozornili, anebo aby své okolí ujistili, že se nic neděje, že jsou naživu, setkávají se s nepochopením. Nikdo je nedokáže vnímat, vidět, slyšet nebo cítit. Nejsou schopni se čehokoli dotknout, s kýmkoli promluvit. Jsou sami. A také se tak cítí…
Moody ve svém bádání dochází k závěru, že právě v tomto momentě dochází u každého člověka s NDE k velkému obratu. Obavy a osamělost zanedlouho vystřídají pocity blaženosti a především pochopení stávající situace. Dochází k tzv. přetržení pout. „Jako když dáte svobodu balónu uvolněním poutacích lan,“ popisuje jistá žena v Moodyho Světle po životě aneb Život duše po smrti. Pro jinou ženu byl tento okamžik uvědoměním si, že »tam«, je zkrátka každý sám za sebe. „Je to doba, kdy se necítíte být ženou svého muže, nejste rodičem svých dětí, nejste ani dítětem svých rodičů. Jste zcela a naprosto jen sám sebou.“
Poznávání duchovního těla
Když si lidé v této fázi prožitku uvědomí, že existují dál, jen v jiné formě, poznávají své „nové“ tělo. Zpravidla jej popisují jako mlhu, oblak, kouř, páru, průhlednou bytost, kouli, energii, náboj aj. Mnozí jsou přesvědčeni, že jim nechybí ruce ani nohy. Raymond A. Moody ve svých výzkumech předkládá zkušenost muže, který si v prožitku své nové tělo pečlivě prohlédl. „Řekl, že studoval své paže a viděl je, jako by byly stvořené ze světla s jemnou strukturou. Mohl pozorovat jemné rýhy svých prstů a pruhy světla nad nimi.“ S podobou nehmotného těla se zákonitě mění i smysly jako sluch, zrak, hmat. Většina popisuje schopnost vnímat myšlenky lidí, a to nejen ve své blízkosti – formou telepatie a neznámého vědění. Naprosto zřetelně vnímali, na co lidé v jejich okolí právě myslí, nebo co se chystají udělat. „Věděla jsem naprosto přesně, co si myslí, ale jen svou myslí, ne v jejich slovním vyjádření. Bylo mi to jasné už v okamžiku, kdy začali otevírat ústa.“ Nové nehmotné tělo se v duchovním stavu svobodně převaluje, vznáší a neomezeně pohybuje, stejně jako myšlenka. Téměř všichni se navracejí s pocity, že kdyby se cokoliv kdekoliv na světě přihodilo, mohli by u toho být, pokud by chtěli. „Věci, které jsou tady nemožné, jsou tam přirozené. Mysl máte tak čistou. Je to příjemné. Všechno pochopíte hned napoprvé, aniž se to musí opakovat. Rázem vše, co jsem kdy zažil, dostalo řád a smysl,“ dočtete se v Životu po životě.
Kdy jsme opravdu mrtví?!
Lidé, kteří se vrátili z druhé strany, detailně popisují průběh vlastního umírání a opětovného znovuzrození. Jejich mysl se v mnohých zdokumentovaných případech ukazuje bystřejší než před samotnou »smrtí«. Je možné, aby se mysl dokázala oddělit od mozku? A kdy lze s určitostí říci, že je mozek opravdu mrtvý? Bruce Greyson, MD, PhD, renomovaný lékař a výzkumník fenoménu smrti, tvrdí: „Je to v okamžiku, kdy je na živu pouze jedna jediná nervová buňka?… Většina neurologů si myslí, že mozek žije, pokud existuje celá nervová soustava. Existují ovšem případy lidí, kdy i přes rozsáhlé poškození mozku vnímali věci, kterých se nemohli osobně účastnit a později se ukázaly jako pravdivé. Vraceli se s ověřitelnými informacemi, mluvili se svými mrtvými blízkými, kteří jim sdělili informace, které by nemohli získat žádným jiným způsobem, než na pokraji smrti.“ Jak vysvětlit tyto neurologické procesy mozku? „Jedná se o neuvěřitelné zkušenosti, které se zkrátka „stávají“,“ řekl před třemi lety Greyson na newyorském sympoziu. Vypadá to, že více než třicet let vědeckého zkoumání tohoto fenoménu není zdaleka u konce. I tak máme na dosah to nejcennější – konkrétní prožitky lidí. Jejich svědectví nám mohou změnit život, ovlivnit, a přinejmenším přesvědčit, že stojí občas za to, zamyslet se sami nad sebou. Jak řekl kdysi dávno Michel Montaigne, renesanční filosof 16. století: „Nikdo se nevrátil z míst, kam odešli naši mrtví, ale jsou někteří, jež zemřeli, a od nich se můžeme něco naučit…“
čerpáno z časopisu Záhady života 2/2012, kde najdete pokračování článku
Pokračování celého seriálu na toto téma najdete také v Záhadách života 3/2012
Co v nich najdete? Vaše prožitky blízkosti smrti. Pohled na NDE českými lékaři a odborníky
…
Text: jež, foto: Pixabay.com, zdroj:R. A. Moody, Život po životě, Knižní klub, 2005; R. A. Moody a Paul Perry, Světlo po životě – život duše po smrti, Eminent, 2005; Stanislav Grof, Lidské vědomí a tajemství smrti, Argo, 2009; M. Soudková, Světlo a naděje – prožitky blízkosti smrti z americké perspektivy, Faun, 1999; www.nderf.org
Štítky: duchovno, duše, spiritualita, tajemství, život po životě
Sdílet na Facebooku
