Kletba bohyně Kaahupahau

Mystéria / Různé / TOP články / 17. 5. 2019

Ze všech mořských tvorů měli žraloci odjakživa největší vliv na havajské domorodce a byli uctíváni jako aumakua, rodové božstvo. Havajci byli přesvědčeni, že většina aumakua může na sebe libovolně vzít lidskou podobu k nerozeznání od ostatních lidí s výjimkou toho, že mají na zádech velkou žraločí tlamu. Tu si prý vždy pečlivě zakrývají péřovou pláštěnkou. I dnes tu můžete o nich vyslechnout množství legend a tajemných příběhů. 

Jsou tak hluboce zakořeněny, že mnoho Havajců tají i nyní záměr kdy a kam se vypraví na lov ryb nebo kdy se chtějí v moři koupat. Každý tu také chová v paměti příběh hrozivého naplnění prokletí žraločí bohyně Kaahupahau. Obětí se stalo dvakrát po sobě americké námořnictvo, jehož velitelé odmítli přání bohyně respektovat. První rána byla výstrahou, druhá zdrcujícím úderem.

Havajci byli stejně jako všichni ostatní Polynésané celý svůj život spjati s mořem. Velké šelmy na jejich ostrovech nežily, zato v moři na ně číhali obrovští dravci, a tak tím, čím byli pro asijské národy tygři nebo pro Afričany lvi, stali se pro ně žraloci. Je uctívali, jich se báli, jim přinášeli lidské oběti. Starým Havajcům byla dobře známa i podmořská sídla žraločích božstev. Měli tato místa ve velké úctě a nepřipustili, aby byl jejich klid čímkoli rušen. Někdy je však civilizace silnější a vynutí si svou navzdory pradávné víře domorodců.

Krutá pomsta bohyně

 Ve dvacátém století došlo k takovému střetu v roce 1913, kdy americké námořnictvo začalo budovat velké doky v Přístavu perel, dnes proslulém Pearl Harboru. Původně bylo toto místo nazýváno Žraločí zátoka a bylo všeobecně známo, že je sídlem žraločí bohyně Kaahupahau. Americké námořnictvo však ignorovalo všechny námitky. „To vám nepřinese štěstí, krutě na to doplatíte,“ mumlali si mezi zuby Havajci, jejichž království si Američané podmanili před nepříliš dlouhou dobou a kteří tehdy stále ještě snili o znovunabytí ztracené samostatnosti. „Takhle urážet žraločí bohyni! Tohle místo je kapu (tabu), a to platí i pro vás.“ Za porušení klidu Žraločí zátoky vyslovila dokonce bohyně Kaahupahau ústy místního kněze původního náboženství kahuny nad Američany kletbu. Ti se však jen smáli a stavěli dál. Stavba pokračovala bez vážnějších problémů až do okamžiku, kdy byla již téměř hotova. Pak se celá v několika minutách z dosud nejasné příčiny v rachotu a praskání lámaných trámů i betonových stěn zřítila.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Nové objevy v Údolí smrti v Jakutsku. Byly to plazmoidy?

Modlitba k mořské hladině

Americké námořnictvo kapitulovalo. Byl povolán jiný kahuna, aby obětmi, modlitbami a příslušným náboženským ceremoniálem usmířil žraločí bohyni. Ale Kaahupahau si říci nedala. Ústy kahuny sdělila, že si nepřeje být rušena. Jestli se tu začne zase stavět, odstěhuje se, ale místo postihne katastrofa mnohem strašnější než ta první.

Jen obyčejná pověra? 

Americkému námořnictvu došla trpělivost. Bohyně nebohyně, stavět se bude. A stavělo se. Stavba proběhla bez nejmenších problémů. Když byla později z doku odčerpána voda, byly tu nalezeny zbytky asi 4,5 metru dlouhého žraloka tygřího, obávaného lidožrouta. Bohyně Kaahupahau! Je možno si přát přesvědčivějšího důkazu o jejím přemožení? Zbytky žraloka byly odstraněny, bohyně dle svého slibu odešla a nic se nedělo. Drzá výhružka Kaahupahau americkému námořnictvu byla zapomenuta. Až do 7.prosince 1941, kdy se nad Pearl Harborem přehnalo 360 japonských letadel v čele s anděly smrti Mitsubishi A6M Reisen (Američané pro ně užívali kódového jména Zeke či Zero-sen), nazývaných mezi vojáky „žraloky nebes“. A silueta potopené Arizony, v níž zůstalo 1100 amerických námořníků, v mělké zátoce ze vzduchu dobře patrná, se více než lodi podobá stínu obrovské žraločí obludy, symbolizující krutou pomstu uražené Kaahupahau. Opravdu, vybudování námořní základny v Pearl Harboru rozhodně americkému námořnictvu štěstí nepřineslo.

 Mužstvo zrozené mořskou pěnou

 Procházel jsem zářivě bílým pietním památníkem obětí této katastrofy, postaveným nad potopenou Arizonou kolmo k jejímu trupu, takže spolu s ní tvoří symbolický kříž. Prohlédl jsem si i malé muzeum, instalované v jednom z jeho sálů, a pročítal seznam všech těch, kteří několik metrů ode mne uvnitř potopené bitevní lodi našli svůj věčný odpočinek. Hledal jsem česká jména a skutečně jsem jich v tom zástupu 1100 mrtvých několik našel. A stále mi nešlo z hlavy to, co mi včera vyprávěl Tom. Nikomu jinému bych to nevěřil, ale o jeho pravdomluvnosti jsem neměl důvodu pochybovat. Znal jsem ho už delší dobu a nemyslím, že by si takovou věc vymýšlel jen proto, aby mě pobavil. Nestal se však obětí nějakého přeludu, vyvolaného zjitřenou fantasií?  

… s jakým neuvěřitelným zážitkem se Tom tehdy svěřil cestovateli a spisovateli Jaroslavu Marešovi?

celé znění tohoto článku najdete v Záhadách života 3/2014

Mohlo by vás ještě zajímat:  PROČ PŘESTÁVÁME DÝCHAT?

text: Jaroslav Mareš, foto: Shutterstock


Štítky: , , , , , ,





You might also like