Jižní Amerika je posetá malými ostrovy tajemství, které společně s ostatními záhadami zapadají do velkého souboru světových mystérií. Jedno takové extrémně záhadné místo se nazývá Marcahuasi a leží v Peru. I když přesně víme, kde se nalézá, nedovedeme toto místo dodnes definovat a interpretovat. Jak je to možné?
Nehostinná náhorní plošina ve výši 3800 m. n. m. spalovaná sluncem, rozpukaná nedostatkem vláhy a bičována větrem, leží západně od řetězu And v provincii Huarochiri, v okrese Casta (GPS souřadnice: 11°47’19.3″S 76°34’24.2″W). To jsou jediné přesné informace, které o tomto místě máme. Vše další jsou pouhé dohady.
A co tu tedy najdeme? Téměř tři čtvereční kilometry tohoto prostoru jsou pokryty podivnými „sochami”, o kterých je jisté jen to, že jsou velmi, velmi staré. Stály tam mnohem dříve, než sem přišli Inkové, a zdá se, že i dokonce mnohem dřív, než se zde objevili lidé vůbec. Indiánské báje vyprávějí, že na toto místo kdysi Tiki-Virakoča, legendární bůh tohoto kontinentu, seslal oheň z nebes, jenž spálil jeho protivníky, a všechny ty, kteří se při tom exodu jen ohlédli, proměnil v kámen. Z hořícího pekla se zachránila jen jediná velká rodina spravedlivých… Že vám to něco připomíná?
Co se píše v Bibli 
„A aj, vystupoval dým ze země té, jako dým z vápenice“ píše jistý kronikář na opačném konci naší planety, podivuhodně podobně, když líčil zánik Sodomy a Gomory. Na první pohled i Marcahuasi působí dojmem, že se tu odehrála podobná katastrofa. A je možné, že ti, kteří ji přežili, se rozhodli na tomto místě z nějakého důvodu zanechat nějakou připomínku toho, co se tu kdysi stalo. Vybudovali zde proto důmyslnou soustavu zavlažovací soustavu, jejímž základem bylo dvanáct umělých jezer, a proměnili toto místo na malý ráj. Jezera však postupně vyschla a do dnešních dní se dochovala jen malá část celého původně obrovského komplexu.
Především to jsou čtyři obrovské hlavy, z nichž jedna zpodobňuje indiána, další Semitovu, třetí černocha a poslední příslušníka jakési neznámé rasy. Dr. Daniel Ruzo, který tuto pláň zkoumal v letech 1932—1954, nalezl nejprve sochy želv, ropuch, sov, ryb a objímajících se milenců. Další nálezy mu však doslova vyrazily dech. Narazil na velblouda, býka, Iva, gorilu a skupinu slonů, tj. zvířata, která zde alespoň ve čtvrtohorách nikdy nežila.
Nechybí ani dinosauři
Největší pozdvižení však způsobil objev otesaného pahorku, na kterém jsou zobrazeny tváře dinosaurů, steposaura a todoxona, tedy zvířat z dob před sto padesáti milióny lety!
Všechny výtvory v Marcahuasi vyvolávají dojem umění pocházejícího z jiného světa. Sochy lidí a zvířat stojící na břehu jednoho zachovaného umělého jezera se zrcadlily ve vodě, a jejich odrazy vyvolávaly vizi pohybu, tance a fantastických proměn. Některé z trosek původních soch a staveb jsou orientovány přesně na východ. Snad právě tato okolnost vnukla peruánskému průzkumníkovi Danielu Ruzovi myšlenku, že jde o chrámové komplexy. Nejvyšší „katedrála“ zdobí čtyři vytesané podobizny. Představují lidský obličej, orlosupa, býka a lva…
I tady nacházíme jistou podobnost s biblickými texty: “… zepředu tvář lidská, tvář Ivová po pravé straně… tvář pak volová po straně levé… tvář orličí pak vzadu mělo čtvero z nich…“, vypráví v knize prorok Ezechiel o svém dobrodružství, v němž mnozí romantikové a fantastové vidí setkání s mimozemšťany.
Vidět jsou jen o slunovratu
A to stále ještě není všechno. Jedna postava před tzv. „oltářem katedrály“ hledí na stěnu, na níž zdánlivě nic není. Ale 21. června, v den slunovratu, vyvolává úhel paprsků dopadajících na tuto stěnu hru světla a jsou vidět vlysy podobající se písmu, nebo spíše matematickým vzorcům a znakům, jakémusi evangeliu geometrie. Čtverce, trojúhelníky, kružnice, hyperboly, paraboly. Nápis je orámován černými body, a ač je jinak povrch skály zvětralý a porušený, právě tyto černé body podivuhodně odolaly zubu času, a vytvářejí kolem obrazců něco vznešeného, tajuplný symbolismus, nevysvětlitelný a nepochopitelný. Náhoda, klam mysli, dávající smysl útvarům ve skutečnosti jen náhodným, nebo je to skutečná památka na „cosi“? Co si o tom vlastně myslet? K tomu ještě paprsky vrcholícího slunovratu vrhají stíny na zdánlivě beztvaré skály a pomalu se ještě objevují obrysy a siluety hlav prehistorických lidí – od hominida až po neandrtálce… 
Snad největší překvapení ale připravila členům expedice jedna z pořízených fotografií. Když Ruzo kontroloval, jak se povedl zdánlivě nijak výjimečný snímek hlavy starce vytesané do skály, na negativu se stala zřetelnou „hlava mladíka s vlasy spadajícími do čela s překvapivě hrdým a vznešeným výrazem, obklopená zářícími paprsky…” Kdo mohl kdysi dávno předpokládat, že jednou bude někdo tyto útvary fotografovat, a opracovat je tak, aby některé věci byly vidět na fotografických negativech? Za jakých podivných obřadů či podmínek by bylo možné hlavu mladíka jinak spatřit?
Egyptská inspirace?
Další opracované skály jako by pocházely od břehů Nilu. Sfingy, pracující žena a poblíž ní – socha se zvířecí hlavou, ve které možno poznat egyptskou Thueris, bohyni Ženské práce. Tam, kde jsou v sochách zlomy, najdeme také pojidlo, které je drží pohromadě. Jeho složení zůstává tajemstvím. Ruzo a jeho kolega dr. Jorge Broggi objevili i to, že některé sochy jsou touto tajemnou látkou doslova pokryty. Jako by jejich tvůrce předpokládal, že jeho sochám hned tak někdo neporozumí a pojistil se proti jejich důkladným zabezpečením, schopným vzdorovat zubu času. O případné analýze tohoto pojidla se však nikde nehovoří.
Kde hledat vysvětlení toho všeho? Kronikáři španělských dobyvatelů píší, že Marcahuasi i další zatím neobjevená místa v Peru, znal Inka Tupac Yupanguí a že Inkové o nich říkali: „Vytvořili je bílí lidé z hvězd… stvořili je k obrazu svému a k obrazu cizích národů, které žijí na čtyřech světových stranách…“
Navštívili tito „lidé z hvězd“ i starověký Izrael? A kde ještě bychom po nich mohli najít stopy? Možná nám to teď půjde snadněji, když víme, co hledat.
Tomáš Stěhule
Foto: Google Trends, archiv autora
Štítky: Jižní Amerika, legendy, mystéria, světové záhady, záhady
Sdílet na Facebooku
