Dokážeme najít své ztracené kousky duše?

Duchovno, spiritualita / Různé / TOP články / 28. 4. 2019

„Své životy si většinou nevědomě komplikujeme sami. Je nesčetně lidí, kteří jsou schopni se zamilovat pouze do takového partnera, který jim umožní mít podobně neuspokojivý typ vztahu, jako byl ten jejich předchozí. Vlastnosti našich partnerů bývají jako přes kopírák, ale obvykle trvá dlouho, než si tento fakt připustíme,“ prozradil Záhadám života český šaman Ivo Musil, když jsme si povídali o ztracených částích duše.

ZŽ: Ale proč si často vybíráme stále „stejné“ partnery?

Protože většinu našich rozhodnutí ovlivňují emoce a tělesné potřeby, a naši mysl nepoužíváme správným způsobem. Je to základní problém, o němž se nemluví. Nezapomínejme, že dnešní „západní civilizace“ je jedinou známou kulturou v historii, která považuje za sídlo své mysli hlavu. Všechny ostatní považují za sídlo mysli srdce. My jsme však mysl ze srdce oddělili a posunuli ji do hlavy, a pak, aby srdce nezůstalo „prázdné,“ začali jsme ho považovat za sídlo emocí. Jenže ty mají ve skutečnosti své centrum na břichu, v oblasti třetí čakry. V důsledku toho všeho nám ani jedno centrum nefunguje správně.

Koncept srdeční mysli je založen na tom, že srdce ví a mysl dává jeho sdělení formu. Zjednodušeně řečeno tím chci naznačit, že  zdroj myšlenek vychází ve skutečnosti ze srdce, nikoliv z hlavy. Lidská mysl je jako otevírací školní tabule. Když ji překlopíme, vidíme jednu plochu, ale pod ní jsou schovné další tři, které nevidíme. Na tuto tabuli stále někdo píše, někdy do vědomé (viditelné) části, jindy na skrytou (nevědomou) plochu. Pokud se na tabuli objeví: „Musím si vzít svetr.“ Přemýšleli jste někdy o tom, kdo tento požadavek vyslal? Odpovím vám. Vaše tělo, kterému začala být zima. Pokud si pomyslíte: „To je ale pitomec!“ Pak se na vaši tabuli začaly promítat emoce z podbřišku. Čili v naší mysli se ve skutečnosti odráží kde co, ale přesto právě mysli  obvykle dáváme její obsah za vinu. Jenže mysl sama o sobě nepíše nic, ona je tabulí, z níž jediné dokážeme číst, protože má formu. Pokud mysl dokážeme propojit ze srdcem, křídu drží pouze srdce a emoce se ke psaní nedostanou. Srdce dokáže emoční stavy přibrzdit a přeformulovat slova tak, aby druhým neublížila. Tím, že jsme za centrum myšlení začali považovat hlavu a oddělili ji od srdce, začali jsme svou mysl zneužívat k vypočítavosti a chladné kalkulaci. Nerovnováha je všude, kde není porozumění. Toto slovo dokonale vystihuje podstatu srdeční mysli… 

ZŽ: Ivo, kde podle vás sídlí lidská duše?

Mohlo by vás ještě zajímat:  Vaše názory: Jak jsem hledal pravdu

Podle mě, ať odpovím jakkoliv, to nebude zcela pravdivé. Podstata lidské duše totiž přesahuje lidské chápání i logické myšlení. Duše nemá hmotnou podobu, a proto by bylo naivní věřit, že bychom vůbec někde v realitě, kterou známe, našli její „sídlo.“ V šamanismu se často používá pojem neobvyklá realita, což je realita vzdálená a odlišná od té naší, kterou dobře známe. Pro lepší pochopení by se dalo říci, že neobvyklá realita zahrnuje vše, co přesahuje náš hmotný svět. Určitou představu, jak vypadají šamanské cesty, nám dávají lidové pohádky, které často bývají jejich velmi přesným popisem. Šamani celého světa vnímají, že se neobvyklá realita skládá ze třech úrovní: zahrnuje Dolní, Střední a Horní svět. Žádný z těchto světů není dobrý ani špatný, není to dokonce ani peklo a nebe, jak se nám tyto pojmy snaží přeformulovat některá náboženství. Naše hmotná realita je z pohledu šamanismu maličkou součástí obrovského Středního světa. Pokud ztratíme některou část své duše, může být kdekoliv – v jakékoliv z těchto tří sfér. Úkolem šamana je, aby ji našel a zase přivedl zpět. Jak ukazuje praxe, tak se vše, co provedeme v duchovní realitě, zákonitě nějak projeví i v realitě naší. 

ZŽ: Jakou úlohu ve vztahu k duši má podle vás srdce?

Podle mě je srdce spojnicí k naší duši, kanálem, přes něhož je možné s ní navázat kontakt. Čím více zaostřujeme svou pozornost na hmotný svět, vlastní ego a svět emocí, tím více se srdeční kanál vedoucí k duši a spiritualitě uzavírá. Bez toho, aby se člověk propojil se svou duší, nikdy nemůže skutečně dospět a zmoudřet. Jen jejím prostřednictvím můžeme spatřit, kým opravdu jsme, jaké dary jsme dostali a jak se o ně v rámci spolupráce můžeme podělit s ostatními. 

ZŽ: Jak přesně dojde k tomu, že se duše roztříští?

Mohlo by vás ještě zajímat:  Ctihodná dáma umírání a smrti ...a její osudová cesta

Neroztříští, dojde pouze k odpojení její části, aby nás ochránila před příliš traumatizující událostí. Přestože dál fňukáme a bolest si stále uvědomujeme, je menší, než kdyby nás část duše ve správnou chvíli neopustila. Pokud by byla bolest až příliš velká, mohla by nás v konečném důsledku i zabít. Psychické zranění se stává traumatem pouze tehdy, kdy je nedoléčené. A nutno říci, že ne při každém zranění ztrácíme kus duše, záleží na intenzitě bolesti, kterou prožíváme. Některá zranění dokážeme sami a poměrně brzy zpracovat, a tak se část duše může vrátit sama. Jestliže zranění zůstává nezahojené, tak se odpojená duše nemůže vrátit „domů. Návrat ztracené části duše patří mezi poměrně běžnou šamanistickou praxi. 

ZŽ: Existuje nějaká cesta, jak si může člověk sám účinně pomoci tak, aby se mu ztracená část duše vrátila bez zásahu šamana?

Pokud dojdeme k sebepoznání, můžeme vyléčit menší zranění i sami – pochopením a odpuštěním, které jdou často ruku v ruce se spirituálním rozvojem. Odpovídající části duše se pak navrací samy. Nikdy neexistuje jen jediná správná cesta. Další z možností je psychoterapie – avšak za cenu, že to bývá běh na dlouhou trať. Člověk ale může jejím prostřednictvím dojít k pochopení a především k uzdravení. Jedním z možných přístupů psychoterapie je, že si klient za pomoci odborníka rozpomene na dávná traumata a odžije si je v bezpečném prostředí. V tomto okamžiku se z traumatu stává „netrauma“, protože tentokrát našel daný člověk podporu zvenčí, která mu pomohla bolest zpracovat. Psychoterapie z pohledu šamanů slouží k přivolávání ztracených částí duše.

ZŽ: Jak nás může vlastní ego zraňovat?

Dám vám příklad ze svého života. Jednou měsíčně se scházím se svými kamarády na pivo. Jednou jsem se zdržel v práci a přišel o něco později, než ostatní. V okamžiku, kdy jsem vcházel po schodech dolů ke stolu, jeden z mých přátel vykřikl: Hele, Ivo už jde! A v tom všichni ostatní vybuchli v hurónský smích. První, na co jsem pomyslel, bylo, že se smějí mě. To byl předpoklad, který mi okamžitě podsunulo mé ego. Všechno ve mě se začalo prát: strach ohraničený jistotou, že mě pomlouvají, že mě nemají rádi a že jsem jim z nějakého důvodu pro smích. Měl jsem sto chutí se sebrat a odejít. Zároveň jsem ale nechtěl dělat dusno a chovat se hloupě. Došel jsem k nim, usadil se a byl napjatý jako struna. I když jsem prvoplánově nechtěl, začal jsem všechno, co kdo během večera řekl, vztahovat na sebe, bral si to osobně a vybuchoval jako sopka. Ve skutečnosti mi tohle všechno způsobilo pouze a jen mé ego! Jak jsem se dozvěděl později, jeden z kluků zrovna vyprávěl vtip a přesně ve chvíli, kdy kamarád nahlas zvolal: Hele, Ivo už jde!, ten druhý řekl pointu, která vyvolala bouřlivý smích. Já s tím neměl vůbec nic společného, a přesto mě část duše opustila, abych ten nepříjemný stav, co jsem cítil, vůbec dokázal snést. 

ZŽ: Co z toho plyne?

Mohlo by vás ještě zajímat:  Nepodceňujte svůj šestý smysl

Každé psychické zranění je jako ostrý šíp, který se do nás zabodne. A my žijeme tak, že chodíme po světě a všechny šípy, které zrovna letí okolo nás, kvapně chytáme do rukou a zabodáváme je do sebe. Tato úplně zbytečná zranění nám způsobuje naše zdeformované ego a mnoho z těchto šípů zcela zbytečně způsobí, že ztratíme část své duše. Jen proto, že jsme si to, co bylo řečeno, vzali osobně. Neustále si vytváříme falešné domněnky a toto je důsledek. Pokud se chceme tomuto vyvarovat, naučme žijte tak, jak nám moudře radí kniha Čtyři dohody a Pátá dohoda. Najdeme ráj na Zemi. 

celý rozhovor se šamanem Ivo Musilem najdete ve vydání Záhad života 3/2018 

text: red., foto: Shutterstock, Záhady života

 


Štítky: , , , ,





You might also like