Dávám, abys dal. Opravdu to funguje?

Duchovno, spiritualita / 12. 9. 2019

Prastará zásada, kterou jako první podchytili nejspíš staří Římané (Do ut des), vyjadřuje naše přesvědčení, že věcí musí být v rovnováze, že musí fungovat něco jako spravedlnost. A to obecně. Pokud tomu tak není, snažíme se to napravit.

Hauswaldská kaple

Nejenom v našem hmotném světě, kde si vyměňujeme dárky a pozornosti, abychom dosáhli kýžené reciprocity, byť někdy to zákon zakazuje, pokud v nich vidí úplatek a korupci. Celý ten systém dokonce funguje podvědomě a hojně toho využívají obchod a reklama. Ochutnávky zdarma, drobné propagační dárečky a podobné záležitosti mají dovést zákazníka k tomu, aby si takto propagovaný výrobek koupil, i když je předražený a nehodí se mu, protože má prostě „blbý pocit“, kdyby tak neudělal. Vždyť „dostal“, měl by tedy „dát“. V základní rovině to, co je spravedlivé a co spravedlivé není, dokážou rozpoznat i vyspělejší zvířata, jak dokázaly pokusy s opicemi.

Keltská kaplička

A pokud takové povědomí o elementární a všeobecné spravedlnosti funguje mezi lidmi a (některými) zvířaty, dá se předpokládat, že bude fungovat mezi naším světem a světem bohů, jak bychom mohli zjednodušeně nazvat to, o čem si myslíme, že nás přesahuje a stojí nad námi a do jisté míry o nás rozhoduje, ať tomu budeme říkat bůh, bohové, vesmír či karma. Nakonec, co jiného než elementární spravedlnost je fyzikální zákon o zachování energie?

A tím se už dostáváme k jádru věci. K úvaze o tom, že můžeme ovlivnit svůj osud, samozřejmě k lepšímu, tím, že „světu bohů“ něco darujeme, obětujeme, dospěli už naši předci žijící v jeskyních. Každý kultura tuto základní tezi naplnila vlastním obsahem, někdy dost hrůzným. Ale taky bychom řekli, že v ateistickém Česku 21. století není pro takovýto způsob uvažování místo.

Celkem s údivem jsem se však na svých letošních letních výpravách přesvědčila, že pravdou je pravý opak.  Asi nejmarkantněji z toho, co jsem viděla, se tento jev projevil na dávném šumavském mariánském poutním místě zvaném Hauswaldská kaple, které se nachází nedaleko Srní. Na kamenném oltáři tam najdete pestrou sbírku předmětů, drobnými mincemi počínaje, přes různé přívěsky až po odložené brýle v pouzdře, které tam ale spíš někdo zapomněl. I se o tamním pramenu traduje, že zázračně uzdravuje právě oči.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Nejzáhadnější místa ČR: Přízraky, ukryté poklady i brána do pekel!

Na Kounovských řadách u Rakovníka se obřady obdarovávání „božstev“ konají spíše v pohanském duchu. Na první obětiny v podobě jablka nakrájeného na kousky jsem narazila u novodobé „keltské“ kapličky“, byly ovšem položený až za ní. Kytička levandule na kameni jménem Pegas, no dejme tomu. U kamene jménem Gibon opět potraviny, kousky jablka a piškoty vyskládané do kroužku. Hlavně však na stromu vedle artefakt ze všeho nejvíc připomínající něco šamanského.

Kounovské řady – kámen Pegas

Kounovské řady – kámen Gibon

Jako poutník, který doputoval k těmto místům, si musím zákonitě položit hned několik otázek. Kdo dal těm, co tam ty obětiny zanechali, právo je tam vůbec dávat? Narušili tím přinejmenším zase moje právo najít dané místo v původním stavu. Za druhé, co potom s těmi obětinami? Dobře, potraviny si roznese zvěř nebo se rozloží, ale co to ostatní? Na Šumavě oltář zapadá sněhem, povětrností vlivy také udělají své, nakonec vše nabude spíše podoby spíše nehezké. Má správce daného místo právo odstranit takové předměty? A kdo třeba spravuje kounovské řady? A když by někdo obětiny odstranil, nenaruší tím zase ono „kouzlo“, ve které věří ten, kdo tam obětiny dal? Jeho vůli a přání? Má vůbec někdo morální (etické) právo je odstranit?

Artefakt u kamene Pegas

To všechno jsou ale podružné otázky. Ta hlavní otázka zní takto? Funguje to? Ta tisíciletá zkušenost, že „něco“ stojí nad námi, že „to“ má moc zasahovat do našich osudů a že kdy tomu „něco“ něco dáme, tak se něco v našem životě zlepší?

A otázka vůbec nejhlavnější: Dělali by lidé, obecně, něco, co by nefungovalo?

Jitka Lenková

Foto: autorka

 

 


Štítky: , ,





You might also like