Bizarní tajemství. Jak by se vám líbilo v márnici?

Medicína a léčitelství / Různé / 25. 8. 2020

Dnes sotva uvěříme, že v 19. století chodilo v Paříži na nedělní výlet nebo rande do veřejnosti přístupné márnice. Podívat se na mrtvoly. Ideálně právě přivezené.

Jak je možné, že se lidé vydávali na procházku do chladu zapáchajícího rozkládajícími se těly? A proč byla márnice přístupná každému kolemjdoucímu? V podstatě z finančních důvodů.

Márnice byla postavena v klasicistním stylu

Márnice jako divadlo pro každého

Pařížská márnice byla postavena v roce 1864 a zpravidla sem byly přiváženy neidentifikované mrtvoly, které pak byly vystaveny na veřejnosti. Těla byla umístěna na stolech v místnosti s obrovskými okny, kterými do ní mohli nahlédnout to ti, kteří hledali své pohřešované příbuzné nebo přátele. To napomáhalo identifikaci neznámých mrtvých a umožňovalo je potom předat rodině, která se postarala o pohřeb. A také ho zaplatila.

Myšlenka to původně byla dobrá a užitečná. Jenže při stavbě márnice nikdo nezohlednil lidskou touhu po nějaké té děsivé podívané. Brzy poté, co byla tato instituce otevřena, do márnice začali chodit nejen zoufalí příbuzní, kteří se snažili najít své blízké, ale i mnozí diváci.

Márnice versus Notre Dame

Pařížská márnice se brzy stala jednou z nejoblíbenějších atrakcí hlavního města. Nejdříve sem začali chodit turisté a potom i ostatní. Návštěvníci zde běžně odpočívali, studenti se možná i něco přiučili, milenci si do márnice dokonce schůzky a chodily sem „na výlet“ i celé rodiny s dětmi. Podle odhadů sem každý den zavítalo asi 40 tisíc lidí. Paradoxně tak v 19. století navštívilo pařížskou márnici denně mnohem více lidí než slavný chrám Notre-Dame, i když ten se nacházel prakticky hned vedle. Této obrovské návštěvnosti nahrávalo i to, že mrtví byli v márnici vystavováni jen tři dny, čili se tam stále něco dělo.

Mohlo by vás ještě zajímat:  Hotový zázrak. Cutomu Jamaguči jako jediný přežil Hirošimu i Nagasaki

Smrt je nevzhledná, ale atraktivní

Velmi rozšířeným koníčkem návštěvníků byl jakýsi druh detektivní hry – návštěvník si v márnici vybral mrtvolu, a pokusil se podle jejího vzhledu, zranění a dalších znaků uhodnout, čím tento člověk byl, jak a proč zemřel. Je třeba ale říci, že mrtví, kteří zde byli, vypadali, mírně řečeno, ošklivě. Většina mrtvých byli utopenci a ve vodě (či pak i jinde) si pobyli i dost dlouhou dobu. Těla některých nešťastníků už byla v takovém stadiu rozkladu, že je nebylo možné identifikovat ani při té nejlepší vůli.

Ještě horší, pokud možno, byla však pohled na těla obětí vraždy a nešťastných náhod. Přesto byla tato strašlivá podívaná nevysvětlitelně přitažlivá a dokonce některé umělce inspirovala. Zmínky o pařížské márnici a popis jejích „obyvatel“ lze například nejednou nalézt v románech Emila Zoly.

Obchodujte v blízkosti márnice!

Lidé rychle využili popularity márnice ještě jedním způsobem. U vchodu do ní se prodávaly suvenýry, obchodníci se také snažili nabídnout různé dobroty, takže před nebo po návštěvě márnice bylo možné něco dobrého sníst… Nakonec se však pařížské orgány rozhodly v roce 1914 přístup lidí do márnice omezit, protože považovali za neetické, že se tak smutné a pietní místo stalo oblíbeným místem rekreace a zábavy. Zároveň byla márnice jako instituce přestěhována do Ústavu soudního lékařství.Přístup tam proto nadále měli jen ti, kteří opravdu hledali pohřešované příbuzné a známé a mohli identifikovat mrtvé.

Ale desítky let, během kterých se márnice těšila takové popularitě, márnici, o něčem přece jen svědčí, a možná ne úplně špatně. Co jiného může člověka smířit s myšlenkou na smrt, ne-li podívaná na ni, byť takto bizarní?

-skm-

Obr.: wikipedie, www.histoires-de-paris.fr, www.criminocorpus.hypotheses.org


Štítky: , , ,





You might also like