Chtěla bych se s vámi podělit o jeden ze zážitků, které se mi skutečně staly. Dodnes pro ně nemám vysvětlení a upřímně – ani je nehledám.
Začalo to docela nevinně a nabralo to spád bolestivých životních situací. Moje babička musela akutně podstoupit amputaci nohy, měla silnou cukrovku. Dědu doktoři postavili před hotovou věc – podepište okamžité svolení k operaci. Podepsal a cestou domů v autě infarkt. Zemřel při převozu do nemocnice. Babička přišla o nohu a když se postupně začala zotavovat, ptala se pořád po dědečkovi. Nechtěli jsme ji zatím říct pravdu, báli jsme se, aby neprovedla nějakou hloupost. S manželem byli jako labutě, bez sebe ani krok. Ještě před rokem spolu chodili ruku v ruce náměstím, aby si tam koupili zmrzlinu, kterou babička milovala. Jakoby jim bylo dvacet. Věk tam nehrál žádnou roli. Lidé se otáčeli, když babička měla v jedné ruce berli a ve druhé pevnou dědovu ruku. Jeho smrt nás všechny šokovala a vůbec jsme si neuměli představit, jak babička bude reagovat.
Chtěli jsme si jí vzít domů na druhý konec republiky, ale její zdravotní stav to nedovoloval. Alespoň jsme ji nakonec převezli do našeho města a připravovali domácí podmínky pro elektrický vozík a všechno ostatní. Jenže babička se začala měnit, skoro nemluvila. Na pozdravy „od dědy“ už ani nebyla zvědavá, nezajímalo jí nic kromě projížděk po místním parku. Jednoho dne nás poprosila, jestli bysme jí nemohli vzít do lesa, že by ho chtěla ještě vidět před tím, než zemře. Měli jsme radost, že o něco vůbec projevila zájem a okamžitě to šli domlouvat s lékařkou. Ta nám řekla, že jestli si ji odvezeme, ať už ji nevracíme. Taková je realita státních českých zdravotnických zařízení. Zbývalo několik dní do toho, než řemeslníci připraví veškeré potřebné úpravy pro vozíčkáře. Slíbili jsme jí, že jí tam vezmeme hned, jak půjde domů. To byl konec. Zklamali jsme jí. Druhý den nám oznámila, že už za ní dlouho chodí děda, že zemřel. Nepomohlo nic, ani naše námitky a trapné výmluvy. Prostě to věděla. Tvrdila, že se teď pro ní proměnil v motýla a pořád si s ní povídá. Už brzy půjde za ním. Moje mamka, která za ní jezdila každý den, ho jednou viděla také. Rozplakala se, uvnitř cítila, že babička říká pravdu. A říkala. Zemřela přesně v den, kdy nám řemeslníci předali hotovou práci.
Text: Lenka Z., Kněžmost, Foto: Shutterstock
Pokud i vy máte své neuvěřitelné příběhy, o které se chcete podělit, napište nám na redakce@zahadyzivota.cz
Štítky: duchové, paranormální jevy, zkušenosti
Sdílet na Facebooku
