Záhady života http://www.zahadyzivota.cz Sun, 05 Nov 2017 18:38:21 +0000 en hourly 1 http://wordpress.org/?v=3.1
Z praxe vědmy: Elvíra a její neuchopené dary http://www.zahadyzivota.cz/?p=16543 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16543#comments Sun, 05 Nov 2017 09:56:29 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16543 Přišla za mnou do praxe jedna paní, že si neví rady s její dospělou dcerou Elvírou. Dcera byla poslední dobou stále unavená. Nejdříve si mysleli, že její únava pochází z práce, vzala si tedy dovolenou. Ale ani to nepomohlo a tak přišli ke mně..

Při bližším zkoumání jsem zjistila, že její dcera má jak jinak – veliké duchovní dary. Tyto dary ale byly nepochopené. Vymklo se jí to kontrole. Tyto dary jí způsobili otevření několika multidimenzionálních otvorů a ta dcera se jednu noc z výletu z jedné té dimenze nevrátila. Její tělo bylo stále zde, pracovalo na automat. Ale její jedna část byla někde daleko a ztracená.

Viděla jsem i to, že každou noc její maminka chodila svou dceru hledat, proto i ona byla unavená.  Tehdy jsem jí pomohla a mnohé vysvětlila. Bylo to na několik sezení, než své dary dala pod kontrolu. Několik let jsem o nich neslyšela.

Jenomže nedávno za mnou Elvíra přišla do praxe. Zjistila jsem, že když spí, žije si svůj hlavní život, a když je vzhůru, tak žije jen jako by spala. To je důvod, proč není šťastná, proč sice cítí jako by se jí dařilo, jako by vše měla na dosah, ale přitom nemá nic po čem touží.

Nějak si to někde otočila. Měla určitou touhu, kterou si zpracovala nějak nešikovně a místo toho aby si své přání zhmotnila, což byl její záměr. Tak si přehodila své světy. Důvod? Použila učení druhých sama na sebe a zapomněla na svou jedinečnost.  Je mnoho duchovních směrů a učení, ale jsou to většinou všeobecné poučky, které zapomínají na originalitu každého jedince. Proto naslouchejte sobě a všeobecné moudra berte pouze jako určité směrovky.

Xariska Vědma Terapeutka vám přeje požehnanou cestu při hledání samu sebe.

Xariska terapeutka duše a těla:  www.xariska.cz

Práci v oblasti ezoteriky provozuji již od roku 1995, začala jsem s výkladem karet a postupně se dopracovala do dnešní podoby kdy se věnuji všem tématům, které k životu patří. Podávám vysvětlení ohledně všech problémů a nosím světlo do jakékoli situace.

 

Úvodní fotografie je převzata z webu: Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16543 0
Aktuální vydání http://www.zahadyzivota.cz/?p=16507 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16507#comments Fri, 30 Jun 2017 16:58:25 +0000 pavelzcz http://www.zahadyzivota.cz/?p=16507 V prodeji od 2.11.2017

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16507 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ PROSINCOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16231 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16231#comments Thu, 05 Jan 2017 03:30:56 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16231 „Pojďte dál, sousede, ať nám nevynesete spaní,“ hlaholil pan Svátek. „Dáme si štamprličku. Když jsou ty Vánoce.“ A soused Leicmann šel. Domácí slivovice pana Svátka byla totiž proslulá. Usedl do ušáku a pozoroval hbité pohyby svého hostitele. Ten tancoval po obýváku se stejnou grácií, s níž roznášel půllitry mezi hosty v pivnici U kamenného džbánu.

Vánoční idylka roku 1961

Leicmann byl zase řezník a do jeho tělesné schránky by se bezesporu vešli Svátkové dva. Mrštný hostinský dotančil k jeho křeslu, v ruce dva malé panáky a láhev bez etikety. „Šup tam s ním,“ pobízel hosta, když mu nalil plnou. „A ještě do druhý nohy, beztak je venku pořádnej samec.“ Leicmannovi nemusel říkat dvakrát. Pil, až se mu rosilo čelo.

„Stejně vám řeknu, že to ale byl rok, viďte?“ podíval se Svátek na Leicmanna svýma jiskrnýma očima. „Lidstvo už je zase o kousek dál a bůhví, kde se tohle zastaví. Naše vnoučata možná budou bydlet na Měsíci.“

„Myslíte?“ zadumal se Leicmann. „Já jsem jen vobyčenskej řezník, já tomu prd rozumím, ale je fakt, že všechno jde zatraceně rychle kupředu. Náš pradědek neuměl číst ani psát a náš mladej bude mít brzy tu maturitu.“ Natáhl svou masitou ruku s prázdnou štamprlí k Svátkovi, který mu ochotně naléval do třetí nohy. „Nebo si vezměte náš vobor. Řeznickej mistr musel umět prase klepnout palicí napoprvé tak, že ani nekviklo. A dneska – jateční pistole. Takovou popravu si v armádě zasluhovali jen vyšší důstojníci.“

Muži se odmlčeli. Alkohol se jim rozléval v těle a každý byl duchem někde jinde. Svátek tančil ve své měsíční hospodě, jmenovala se U umakartového stolu a byla zařízená ve stylu „Brusel 58“. Štamgasti sosali pivo brčky a za oknem zářila kdesi v dáli modrá planeta. Leicmannovi z nějakého záhadného důvodu vytanulo před vnitřním zrakem dobře vykrmené prase v uniformě, na výložce mělo zlatou hvězdu majora. Přes oči šátek, hlavu hrdě vztyčenou a kolem něj stáli čtyři řezníci s jatečními pistolemi.

„Karle,“ rozletěly se dveře. „Pojď ochutnat ten salát, ať pak zase nemáš řeči.“

„Ale dej pokoj, Mařko, nevidíš, že máme vzácnou návštěvu,“ osopil se pán domu na svou zákonitou choť.

„Dobrý vodpoledne,“ zamumlal rozpačitě Leicmann.

Paní Svátková se podívala na zpola vypitou láhev, cosi zavrčela a zabouchla za sebou dveře.

„Mařenka je hodná holka,“ omlouval ji Svátek. „Ale to víte, Vánoce.“

„Dyk jo, já nic neříkám,“ pronesl nepřítomně řezník, před očima se mu stále míhala ona slavnostní zabíjačka budoucnosti. Pak ale zpozorněl. Všiml si krásného smrčku, který stál v rohu obýváku. Zvedl se z ušáku. Vydal se blíž a současně přimhouřil oči. Na první pohled se výzdoba vánočního stromku ničím nelišila od toho, co bývalo v roce 1961 standardem. Pestrobarevné ozdoby, od figurativních motivů až po různá autíčka, letadla, žaludy, botičky, dokonce i zlatočervený váleček na nudle. Mezi tím lesklé řetězy, staniolový sníh, svíčky. Jedna z ozdob však byla dřevěná, krásně vyřezaná raketa natřená vodovými barvami, s pečlivě vyvedeným nápisem v azbuce Восток-1.

„Když už tady takhle hezky sedíme, zapálíme si pár svíček. Však jich na večer ještě zbude dost.“ Na nějakých sedmi svících se rozhořel plamen. „Tadyhle pod tou raketou,“ zafuněl Svátek, „když to takhle zapálím, tak vypadá, jako kdyby letěla dovopravdy, nepřipadá vám?“

Muži si vzali od jídelního stolu židle a posadili se blíž ke stromečku. Svíčky hořely, z kuchyně se přes zavřené dveře linuly všemožné vůně i zpěvy vánočních koled z rádia.

„Stejně je ten Gagarin kanón, to vám teda povím,“ pronesl obdivně Leicmann. „Já byl na vojně u dělostřelců, já si dokážu moc dobře představit, jaká to byla šupa.“

„Jo, já byl zase u tankistů. A taky vzpomínám, když jsme házeli granáty. Ten chlap musel mít v uších zalehlo zatraceně dlouho.“

Venku se pomalu šeřilo, lehce se snášely sněhové vločky a nad vánočně rozsvícenou vískou v povzdálí temněly kontury Vysočiny.

„A stejně vám řeknu, že máte moc šikovnýho kluka, pane Svátek. Ta raketa je jako vopravdická. Jen vzlít…“

Větu ale už doříct nestačil. Ozvala se hromová rána a raketa skutečně vzlétla. V místě, kde by u dřevěné napodobeniny těžko někdo předpokládal raketové motory, to zašlehlo, špalíček se roztrhl, stromeček i se stojánkem se zvrátil na oba alkoholem otupělé muže, zatímco tlaková vlna vyrazila několik okenních tabulí, katapultovala dosud poklidně dřímajícího kocoura z atlasového polštářku a strhla ze stěny obrázek po babičce s nápisem: „Našemu konání budiž boží požehnání.“

Oba muži, v této chvíli odděleni doutnajícím smrkem, se na sebe podívali.

Dokonceni autora————————————————

„Já toho smrada roztrhnu,“ pronesl nepřítomně pan Svátek.

„Tak Svátek mi krade polínka,“ pomyslel si spokojeně pan Hadrava, když uslyšel přes ulici ránu a řinčení skla. „Ani řezník, ani ten vejminkářskej votrapa, ale náš pan hostinský. No to je mi famílie.“ Bylo to přesně čtrnáct dní, co ho napadlo, že do pár polen nastrká patrony. Dřevo se mu ztrácelo už dlouho a rozhodl se, že to zlodějíčkovi nedaruje. Ne, že by ubývalo ve velkém, ale ubývalo pravidelně a nezdálo se, že by se něco mělo změnit. O řezbářském hobby synka svého souseda samozřejmě Hadrava neměl nejmenšího tušení. Ani o tom, že Svátek topí uhlím, a synek tak doma nemá zdroj materiálu.

Chvíli se kochal pohledem na divoce přelétající postavy v jednotlivých oknech v protějším domě a pak se jeho oči obrátily k obloze. Sněžení ustalo a rozzářil se Měsíc. Kolem něj se rozblikaly hvězdy a Hadrava pozorně sledoval, jestli se některý ze svítících bodů nehýbe. Tak jako většina lidí v roce 1961.

–—————————————- výherci—————————————————–

Z. Vávra, K. Vary

„Proboha, Karle, co to bylo za ránu?“ přiběhla z kuchyně paní Svátková.

Když se kouř rozptýlil, všichni tři překvapeně zírali na pozůstatky dřevěné rakety. V rozštíplém dřevu byla ještě patrná stopa po navrtané patroně.

„No, tak tohle byl tedy opravdu boží zázrak – že se nám nic nestalo!“ vydechl do ticha  Leicmann. Štědrý večer mohl začít a jak jinak, než zázrakem…

–——————————————————————————————————–

K. Pilná, Praha

„Co to bylo?“ zakoktal nakonec pan Svátek, když mohl znovu popadnout dech.  Leicmann stále mlčel, ohluchnutý tou petelicí. V tu chvíli se otevřely dveře a Mařenka vběhla do pokoje, odkud zazněla rána.

„Bože můj, Karle, žiješ?“

Pan Svátek zas mlčel a před očima se mu začal odvíjet děsivý scénář. Tuhle mu soused donesl takové pidipetardy a že prý budou mít na Silvestra co práskat. A pan Svátek, celý ustaraný, aby je neobjevil jeho synek je kamsi založil. A na celou věc pak zapomněl… Vypadaly tak hezky, takové blyštivé kulaté nic, zrovna jako pozůstatky plíšku na očouzené raketce… Vypadá to, že je synek přece jen objevil a použil jako koncová světýlka!

–—————————————————————————————————————-

J. Starý, Liberec

„Tatínku, co to bylo za ránu?“ vběhl do pokoje stvořitel rakety. Celý zelený v obličeji přejel očima pokoj a zbytky toho, co dřív byl hrdý kosmický aeroplán. „Moje raketa?“ vyděsil se ještě víc. „Ale tati, já ti říkal, že se na stromek věšet nemá! Že je natřená tou směsí, kterou jsem dostal od Honzy Hlavatýho. Ono se to krásně leskne, ale jeho taťkovi po tom málem vyhořela stodola!“

Pan Hlavatý byl totiž místní legenda – chemik nadšenec – a celá léta se snažil vymyslet lak, který nebude třeba obnovovat. A jako správná legenda měl už za sebou několikeré nechtěné výbuchy doma i v terénu, pár malých požárů a několik spálených plášťů. Holt, ne každý pokus se povede a badatel musí přinést i nějakou tu oběť.

„No, tak teda Šťastný a Veselý,“ pronesl do hrobového ticha Leicmann a odpotácel se do jinak tiché, štědré, tmy.

Fotografie: Wikipedia.org

 

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16231 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ LISTOPADOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16215 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16215#comments Thu, 01 Dec 2016 02:01:41 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16215 „Přátelé,“ zahlaholil major britské koloniální armády ve výslužbě Malcolm Dreadman a napěchoval si do své bruyarové doutníkové špičky další doble-figurado neznámého původu, „to nemůžete myslet vážně.“ Bez ohledu na bontón si připálil od stříbrného svícnu na těžkém mahagonovém stole a vyfoukl s požitkem hustý oblak namodralého dýmu.

Po úspěšné partii Napoleona byl v dobré náladě a jeho levice ozdobená pečetním prstenem si pohrávala se zlatým sovereignem. „Přece mi vy, vzdělaní gentlemani žijící v nejcivilizovanější zemi světa, nebudete tvrdit, že věříte na babské tlachy a povídačky.“

„Nechte být, majore,“ vložil se s ustaraným výrazem do diskuse penzionovaný obchodní reprezentant Východoindické obchodní společnosti Duncan Eery. „Kromě toho, že to mnozí viděli na vlastní oči, neměl by se ani vzdělaný moderní muž bránit hypotéze, že existují věci mezi nebem a zemí.“

„Já se nebráním hypotéze, že existuji, Dreadmane, jen nejsem věc“ utrousil s pobaveným úsměvem baronet William Fright. „Pode mnou země, nebe nade mnou, ecce homo,“ ťuknul si sympatický blonďák s aristokraticky sochaným obličejem do náprsenky hedvábné košile s monogramem a rozesmál se na plné kolo.

„Procestoval jsem s armádou jejího veličenstva celý svět. Pověry jsou jen pro necivilizované divochy. A že jsem jich viděl požehnaně,“ trval si na svém Dreadman.

„Počkejte, pánové,“ nenechal se odbyt Eery. „Když vám to připadá jako pověra, vydali byste se tam?“

„Třeba o půlnoci,“ vypálil bezmyšlenkovitě baronet. Pak se zarazil, jak kdyby si uvědomil, že co řekl, už nelze vzít zpátky.

„Půlnoc je za hodinu,“ pronesl velmi potichu Dreadman.

„A je to půl hodiny drožkou odsud,“ dodal o nepoznání hlasitěji Eery.

Bylo rozhodnuto.

Fiakr zastavil a rozhostilo se naprosté ticho přerušované jen občasným odfrknutím koní. Zvířata byla neklidná a i drožkáři se značně ulevilo, jakmile mu trojice mužů sdělila, že se může vrátit do asi půl míle vzdáleného hostince Nad Hřbitovem a vyzvednout je zhruba za hodinu. Jakmile dostal zaplaceno za cestu a pár šilinků na útratu, co nejrychleji zmizel v noční mlze. Teď už předměstský poklid nenarušovalo vůbec nic. Muži se na sebe mlčky podívali a pak se rozhodným krokem vydali směrem k místu, kde se v mlžném oparu rýsovaly obrysy úzké, ale poměrně vysoké budovy.

Baronet, který byl z trojice nejmladší, dával nestydatě najevo svým souputníkům výraznou fyzickou převahu. I proto stanul jako první u tepané brány s nápisem „Vstup, avšak neruš náš spánek věčný“ a opřel se do ní energicky pravicí v kozinkové rukavičce. Ticho prořízlo ostré zaskřípění. Krátce poté vstoupila naše trojice do zahrady posledního odpočinku. Asi sto padesát yardů od brány byla hřbitovní kaple, ona vysoká budova, kterou spatřili poté, co opustili drožku.

„Jak je to vlastně dlouho, Eery?“ zeptal se polohlasně major. „Myslíte, jak dlouho už si sem nikdo netroufne přijít ani ve dne?“ ujistil se o smyslu otázky nejbázlivější z celé trojice. Major mlčky přikývl. „Domnívám se, že to vše začalo před třemi týdny,“ přemítal Eery. „Jacísi tři blázniví dandyové si sem přišli dokazovat odvahu, znáte přece tu dnešní zlatou mládež, nic jim není svaté.“ „Nebyli jsme jiní,“ vložil se smířlivě Fright. „Pak to šetřil Scotland Yard, mám to z první ruky,“ pokračoval Eery. Narážel tak na svého dávného přítele ze studií, detektiva Spooka, jehož slabost pro portské byla vždy zárukou, že si ze vzájemných setkání odnášel bývalý obchodní reprezentant pikantní historky ze světa zločinu.

Muži se vydali dál, kráčeli teď o poznání volněji. Ne snad, že by jim dřevěněly nohy hrůzou, ale hřbitov byl poměrně rozlehlý a netušili, kam se dál vydat. Poté, co obešli kapli, postupovali podél rozsochatých jilmů. Když tak mlčky urazili asi čtvrt míle a blížili se ke křížení hlavních cest, zaujal je vpravo jakýsi pohyb. Tak přece! Blížila se sem obrovskou rychlostí temná postava. Přestože byla tma a mlha, přísahali by, že šlo o muže v cylindru. Přes ramena měl přehozený plášť a nejzajímavější byla rychlost a zároveň tichost jeho pohybu. Jako by letěl, jako by se vznášel mezi hroby. Šlo o přinejmenším rychlost cválajícího koně, jenže na vzdálenost, na níž ho pozorovali, by trojice v této chvíli už musela slyšet dusot kopyt. Neslyšeli však nic. Jen šumivý zvuk připomínající zurčení horského potůčku. To vše trvalo pouhých pár vteřin. Letící postava jim nevěnovala nejmenší pozornost a ve vzdálenosti nějakých třiceti yardů je minula a ztratila se v mlze. Muži se na sebe nevěřícně podívali. „A pak, že se v Londýně nic neděje,“ utrousil ironicky baronet.

–———–dokončení autora—————————————————————————

Vysoký muž v dlouhém jezdeckém kabátě postával netrpělivě před nízkou hospodářskou budovou nedaleko hřbitova. Vtom se mlze ozvaly jakési zvuky. Krátce nato se objevil obrys velocipedisty. Muž v kabátě vzal do ruky klobouk a zamával. Signál pro kolegu, aby zvolnil. Možná zbytečný, cestu už znal skoro nazpaměť. Velocipedista zastavil a seskočil ze svého stroje. Spolu s dlouhánem pak opatrně zatlačili stroj do kůlny a zavřeli vrata. „Budeme se muset přesunout jinam, doktore,“ pronesl trhaně mezi jednotlivými dechy uštvaný velocipedista. „Začínají se na mě chodit dívat jako na atrakci.“ Vysoký muž si mnul zamyšleně bradu. „To víte, příteli, Londýn. Tady už lidé na pověry moc nevěří.“ „Jenže než spustíme sériovou výrobu, potřebujeme ještě tak dva měsíce testů, doktore. Co takhle venkov? Tam jsou lidé přece jen pověrčivější, mohli by nás nechat chvíli v klidu. V téhle fázi nemá smysl podávat patentovou přihlášku.“

Muž v kabátě přikývl. V tomhle měl jeho kolega pravdu a v sázce byla poměrně vysoká investice. „No, jeden typ bych měl, inženýre,“ vypadlo z něj po chvíli. „Dartmoor v Devonském hrabství. Slyšel jste o tom? Místní prý vídají na zdejších blatech nějakého svítícího psa, tam bychom to snad mohli v klidu dodělat. Doufejme, že se nám to podaří dřív než těm zatraceným Francouzům,“ ulevil si a zahrozil pěstí kamsi k jihu.

–————–dokončení čtenářů—————————

Tereza Kočařová, Rousínov

 

Další z těch narušitelů!

Zřetelně vnímal jejich energii, život, strach.

Strach měl nejradši.

Dlouho se držel zkrátka, ale v poslední době zesílil. A cítil vztek. Onehdy dokázal mrštit těžkou vázu z pomníku na ty spratky, co si sem nakráčeli, jak kdyby jim to tu patřilo. Jeden z nich spadl hlavou přímo na náhrobek. Dobře mu tak! Lidé ho svou přítomností dráždili víc a víc.

Sice nyní postrádá fyzické tělo, ale to neznamená, že jim nemůže ublížit. Může. Dokázal to dřív, dokáže to i teď. Vlastně to zvládne mnohem líp.

Nejdřív uzamkl hřbitovní bránu a pak se hnal muž v cylindru ke svým návštěvníkům jako o život. O ten jejich.

Copak asi dokáže dneska?

–——————————————————————-

Zuzana Parkánová, Tábor

 

To ovšem netušil, že za chvíli se všichni tři, stanou diváky daleko horší podívané. Jakoby se před chvílí nic nestalo, pokračovali oni gentlemani dál po cestě. To, co je zaujalo tentokrát, nebyla postava v mlze, ale poměrně zachovalá hrobka, ze které vycházela světle-modrá záře. “Nikdy v životě jsem tu hrobku neviděl,” poznamenal, poměrně nejistým hlasem baronet. “Pojďme ji prozkoumat blíže,” navrhnul Dreadman. “Je to dobrý nápad, pánové?” zalekl se Eery. “Přeci nebudete věřit na strašidla,” podotknul Dreadman a pokračoval, ” nejspíš to bude jen banda adolescentů,” dokončil větu a vydal se za světlem. Baronet a Eery ho následovali. Nešlo o bandu adolescentů, jak se nakonec ukázalo. V samotném středu hrobky stál oltář, nad nímž se tyčily tři nemalé, dřevěné kříže s nějakými nápisy. Když muži přistoupili blíže k oltáři, zjistili, že na křížích jsou napsaná jejich jména. “Raději hrobku rychle opusťme,” zašeptal ustrašeným hlasem Eery. “Jistě jde jen o nejapný žert,” řekl ironicky Dreadman, zatímco baronet ze sebe samým úžasem nedostal hlásky. Najednou se ozvala hrozná rána a neznámo odkud se v hrobce objevily tři záhadné postavy v černých hábitech.

Ráno, při obvyklé obhlídce, našel správce hřbitova tři mrtvá mužská těla, která v ruce držela dřevěné kříže se svými jmény. A po hrobce, jako by se slehla zem.

–———————————————————————

M. Nepil, Brno

 

„Tak pánové, řekneme si to ještě jednou!“ zaburácel hlas policejního komisaře. „Vy mi tu vykládáte, že jste na hřbitově hledali jakési strašidlo a navzájem si tu děláte alibi. Na to ale já, ani páni kolegové nejsme pranic zvědaví! Říkám vám, že ten nebožák, kterého našli dočista mrtvého u vstupní brány, byl sprovozen ze světa lidskou rukou. A zatímco počestní občané tohoto města spali ve svých postelích spánkem spravedlivých, vy tři jste se courali po hřbitově a bůhvíco tam pohledávali. Strážník Jacobs vás viděl a může to dosvědčit. A mimochodem, mezi dobou, kdy vás spatřil vcházet na hřbitov a dobou, kdy našel toho mrtvého uběhla krátká doba. Tak krátká, že to MUSEL být jeden z vás, nebo rovnou všichni?“

Major britské koloniální armády ve výslužbě Malcolm Dreadman zesinal, penzionovanému obchodnímu reprezentantovi Východoindické obchodní společnosti Duncanovi Eerymu vyrazil na čele smrtelný pot a  baronet William Fright si pomyslel, že nápad jít hledat o půlnoci na hřbitov v Awesbury strašidlo, nebyl dobrý nápad. Koneckonců, kdo mohl čekat, že zatímco oni budou vyděšeným pohledem sledovat tu podivnou postavu v plášti a klobouku, za deset minut nato pochůzkář Jacobs najde mrtvého muže u vstupní brány. Z toho „ve zdraví“ nevylezou…

Fotografie: Petr Koutský (ilustrační snímek)

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16215 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ ŘÍJNOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16203 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16203#comments Wed, 02 Nov 2016 23:20:11 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16203 Jagdteriér Rex byl proslulý nepřítel koček v širokém okolí. Zadávil Micku, kterou kocour Evžen tajně miloval a s níž plánoval počít několik vrhů koťat. Udělal jizvu přes celý hřbet Mourkovi – stačilo, aby se jindy ostražitý Mourek na chvilku nahrbil nad pohozenou konzervou filetů v rostlinném oleji a zhluboka se zamyslel nad výživným přínosem ryb pro kočičí zdravou výživu.

Kočičí duch lesa

A jednoho dne si Rex dovolil i na samotného Evžena. Evženek, jak mu doma něžně říkali, asi sedmikilový, dobře živený zrzavý kocour neznámého původu, si se zájmem prohlížel řadu stop ve sněhu. Uprostřed byla rýha, jako když za sebou nějaké zvíře táhne dvojitý ocas, po stranách pak malinkaté ťápoty. Než složitý myšlenkový pochod v kocouří hlavě došel kýženého konce, tedy že jde pravděpodobně o dvouocasou obří kočku, symbol kočičí státnosti, která chodí na ptačích nohách, přihnal se po již dříve zmíněné běžkařské stopě Rex. Jagdteriér Rex byl pro místní kočkovité šelmy netvorem srovnatelným s Tyrannosaurem Rexem, ale Evžen neměl strach. Ve svých šesti letech to byl kot zocelený bojem. Věděl, že ho nakonec čeká ústup, ale pár ran rozdá a bude rychlejší.

Rex byl dobrý soupeř, dvě minuty nato seděl zježený Evžen na stromě a se zadostiučiněním sledoval, jak Rexovi z čumáku odkapává do bílého sněhu krev. A taky si byl jistý, že to je teprve začátek. Začátek na jeho dlouhé cestě ke konečné hegemonii koček v celém Brtlíkovském polesí i s přilehlými rybníky.

Příležitost k pokračování souboje na život a na smrt na sebe nedala dlouho čekat. Dusbabovi, které nejvyšší a milosrdný kočičí bůh Kuček pověřil tím, aby se o Evžena laskavě starali, byli pár dní poté ve večerních hodinách poctěni návštěvou. Dostavil se sám Rex v doprovodu myslivce Koblížka, který dělal svému jménu čest a jen tak tak prošel dveřmi. Prskající Evžen byl vyhozen do předsíně, zatímco Rex se tvářil, že všímat si nižších živočichů, jako jsou kočky, je pod jeho úroveň. Koblížek šel na divočáka, venku byl úplněk a jeho cesta vedla kolem Dusbabových, o jejichž slivovici se pěly ódy v širokém dalekém okolí. I byla to zastávka navýsost logická.

Jak ale Evžen se zájmem v předsíni zaznamenal, nedošlo jenom na tekuté švestky. Pan Dusbaba byl místní kronikář a jeho koníčkem bylo shromažďovat příběhy, které se staly i které se možná nikdy nestaly, ale předávaly se z generace na generaci. Dnešní úplněk a mrazivé počasí mu připomněly příběh mladého hraběte Schaeffnera, který v dávnověku zkazil poctivou a čistou dívku správce bývalé zdejší pily a ta se zlomeným srdcem vrhla se do lesní tůně pod Čertovou skalou. Ačkoliv se odborníci na plavecké disciplíny domnívají, že pro techniku plavání je důležitá práce plic a celkové dispozice plavcova těla, je pozoruhodné, že lidé se zlomeným srdcem bývají vždy těžší než voda. Ať už si uvážou kámen na krk, nebo na tuto drobnou rekvizitu utopencovu, snad z roztržitosti, zapomenou. Tatík nešťastnice se následně upil a mezi lidem počalo se tradovat, že se zjevuje v lesích za úplňku v podobě černého kocoura. V této podobě si prý jednou počíhal na samotného Schaeffnera a s příšerným mňouknutím skočiv mu z jedle za krk způsobil, že pan hrabě spadnul z koně a zlomil si vaz. Jeho duši odnesli čerti rovnou do pekla, jeho majetek pak krátce nato propadl státu, k nelibosti žida Katznera, který se tak nikdy nedočkal proplacení dlužných směnek.

Posílen slivovicí a obíraje se neveselou historkou, vydal se Koblížek na posed. Nebyl pověrčivý, ale vybaven silnou představivostí, stával se tu a tam její obětí a temné myšlenky na něj v nočních hodinách na posedu nebo při procházce lesem často útočily tak neodbytně, že nejednou velmi svižným krokem opouštěl honitbu dřív, než měl v plánu.

Tato noc byla jasná a mrazivá.

–——————-dokončení autora———————————-

Koblížek s tím počítal a už v týdnu si na posed přinesl propan-butanovou láhev s hořákem, aby nemusel na čekané spoléhat jen na vnitřní vyhřívání. Navzdory své rozložitosti se poměrně svižně vydal vzhůru po žebříku na posed s Rexem v podpaždí a za chvíli už bylo slyšet syčení plynu. Ani Rex, ani Koblížek ovšem neměli nejmenší tušení, že ze sousedního stromu je pozoruje pár uhrančivých kočičích očí. Byl to Evžen a jakkoliv svým kočičím rozumem nepochopil hororový příběh ze zašlých časů, jedno věděl: tady nahoře to patří kočkám a smrdutá, neobratná štěkající bestie nemá v závratných výškách šanci.

Kočičí paměť je velmi krátkodobá a selektivní. Kocour zapomněl, že jeho psí rival má doprovod, a brzy nastal ten kýžený okamžik. Močový měchýř myslivce Koblížka byl plný a cesta na malou stranu nesnesla dalšího odkladu. Jakmile se dveře posedu pootevřely, Evžen zpozorněl. Koblížek byl tak trochu prostatik a protože hrozilo, že se vlastní úkon protáhne, otočil se ještě zpátky pro cigarety. V té chvíli vletěl Evžen dovnitř, bohužel však přímo na plynový hořák. Jakkoliv strašlivé mohlo být mňouknutí kočičí podoby správce pily z časů hraběte Schaeffnera, dozajista nepřekonalo nelidský a vpravdě i nekočičí skřek, který se vydral z tlamičky nešťastného Evžena. Ani rituály černošských šamanů, jejichž svědkem byl na řece Zambezi skotský misionář Livingstone, nepoužívaly až takto divošské rekvizity. Pach spálené kočičí srsti, bomba z hořákem padnuvší na nic nečekajícího Rexe a obrovský úlek v kombinaci s prasklou mozkovou výdutí, o které Koblížek neměl ani tušení a se kterou už asi dvacet let žil. Kobližek byl mrtvý ihned, omráčený Rex zmrzl až po chvíli. Propan-butan si klidně z bomby vyšuměl ven, a to rovnou pootevřenými dvířky posedu.

Policie však nemá ráda záhady. Případ byl uzavřen jako zcela jasný. A ještě někdo na tuhle záhadu doplatil. Míša Korbelář, jedenáctiletý syn místního dřevorubce, o kterém se vědělo, že rád týrá kočky. Za ohořelou Evženovu srst dostal od tatínka řemenem a v neděli vyrazila celá rodina do Hostinného, aby ukázali synáčkovi, jak vypadá diagnostický ústav i jeho chovanci. Evžen ovšem věděl svoje. Z popela kočičí srsti se zrodil kočičí terminátor, pán luk, lesů i – silnic bohužel ne. Krátce nato převálcovalo milého Evžena dřevařské auto a tajemství celého případu si vzal do svého kočičího hrobu, hned vedle mrkvového záhonu. I kočičí hegemonie je pouze pomíjivá záležitost.

–—————————tři výherci————————————-

Z. Parkánová, Tábor:

Myslivec Koblížek vylezl na posed, usadil se, připravil si k ruce pušku a začal číhat. Chvíli po půlnoci probudilo podřimujícího Koblížka podivné kvílení. Přímo před posed dopadalo úplňkové světlo, ve kterém se rýsovala silueta malého tvora. Jako zkušený myslivec, poznal hned, že se nejedná o divočáka, ale pravděpodobně o divokou kočku. Normálně by si toho nevšímal, jenže kočka ho upřeně hypnotizovala svýma smaragdovýma očima, jako by ho chtěla před něčím varovat. A také ano. Právě v tu chvíli běžel lesem dav divočáků, který kosil vše, co mu přišlo do cesty. Zhypnotizovaný Koblížek slezl na poslední chvíli z posedu, když se ze křoví vymořil dav divočáků a posed rozbořil. Kocour tedy zachránil myslivci život a od té doby ho v lese už nikdy nikdo neviděl.

–———————————————–

R. Králová, Benešov:

A noc byla tak jasná a tak mrazivá, že Koblížkovi nedělalo problém uvidět i v pozdní noční hodině, jak se k němu cosi temného a velkého blíží. Při sebevětším ostření očí ale nedokázal rozeznat, zda jde o statného divočáka, nebo snad jiné zvíře. Když na chvilku zasvítil měsíc ještě víc, uviděl, co vidět ani nechtěl: děsivé žluté oči toho stvoření! A bylo to tu, šlo o samotný přízrak z jeho vyprávění, příšerného černého kocoura, snad samého ďábla! A co hůř, přízrak si to namířil k posedu a téměř vyplul nahoru. Koblížek a vlastně ani Rex se nevzmohli na jediné heknutí. Poslední, co si hajný pamatoval bylo, jak mu ta nestvůra prskla do obličeje. Pak omdlel. Když hajného našli v brzkých ranních hodinách myslivci, kteří obsadili posed poblíž, byl už téměř na kost ztuhlý a jen slivovice, kolujíc v žilách zachránila jeho holý život. Když pak svůj podivný zážitek vyprávěl paní Koblížkové, podívala se na něj přísně a pravila: „Jo táto, Dusbabovi ti sice život vlastně zachránili, ale na druhou stranu – ta slivovice udělala něco, čemu se říká delirium. A teď teda vážně nevím, jak se k tomu postavit. Jedno ti ale povím, ať tě už nikdá nenapadne se před čekanou posilovat alkoholem, máš velký štěstí, že jsi při omdlení nedržel v ruce nabitou flintu. Už jsem mohla být vdova!“

A Koblížek tiše mlčel a věděl, že má jeho paní pravdu. Přízraky se nesmí volat. A to ani vyprávěním, ani slivovicí. Mohlo to dopadnout o dost hůř!

–———————————————————————-

I. Fišer, Votice:

Koblížek si ale nevšiml jedné věci: Rex s ním nebyl! Přihnal se v jeho stopách až po chvilce, s čumákem celým od mouru a se zážitkem, plným tiché psí radosti. Stalo se totiž to, že u Dusbabových v předsíni nějaký ten hraný nadhled byl, ne už tak ale v okamžiku, kdy se obě spřátelené strany loučily. V tu chvíli proletěl Evženek skulinou mezi dveřmi ven a Rex vyrazil za ním. Jako na potvoru pro Evženka se ale nikde poblíž nenacházel ani strom, ani jiná vyšší věc, kde by si mohl zachránit život. V úvahu připadala jen stará, na zemi se válející, roura od komína. Evžen do ní vletěl (lepší by byl termín „napresoval se“) a čekal, až Rex přestane mít lovící náladu. A to se také po chvíli opravdu stalo.

Teď ale Evžen celý černý od mouru šel pomstychtivě ve stopách Rexe a tudíž i pana Koblížka. A hledal nejvyšší strom, ze kterého skočí na hřbet tomu zlolajnému zvířeti. Po chvíli byl strom vybrán, Evžen vylezl tak nahoru, jak jen to šlo a skočil… Záměr byl dobrý, jen se trochu minul cílem. Skočil totiž na záda pana Koblížka… Po překonání infarktu měl ale hajný další historku k dobru: Přízrak černého kocoura byl opět na scéně!

Fotografie: Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16203 0
FOTOGALERIE: Mystérium Štěchovického pokladu http://www.zahadyzivota.cz/?p=16059 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16059#comments Mon, 19 Sep 2016 11:20:34 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16059 V minulých číslech našeho časopisu jste si mohli přečíst o záhadách souvisejích s vyzvednutím beden s takzvaným Frankovým archívem u obce Hradišťko. Ke zmíněné události došlo v únoru 1946, přičemž celou akci doprovází několik tajemství. Společně s našimi čtenáři jsme se vydali na stejné místo po 70 letech v doprovodu českého badatele Leo Vrzala. Jaká mystéria ukrývá Štěchovický poklad?

Během akce Záhad života, která se odehrála 10. září 2016, jsme měli štěstí na slunečné počasí. Po srazu, který se odehrál ve středočeském Hradišťku, jsme se společně se čtenáři přesunuli na místo, kde došlo k jedné z nejtajemnějších událostí, souvisejících s druhou světovou válkou. V zimě roku 1946 na základě informací od německého důstojníka Aschenbacha, vyzvedlo americké speciální vojenské komando bedny s cenným obsahem. Vše se odehrálo v rokli Závist – bývalém německém výcvikovém prostoru jednotek SS.

Příjemným dnem nás provázel český Indiana Jones – Leo Vrzal, jenž ve vyprávění zdůraznil několik záhad, dosud souvisejících s touto událostí. Mystéria obklopují například přesný obsah vyzvednutých beden. V nich se pravděpodobně místo takzvaného Frankova archívu nacházely jiné dokumenty – mimo jiné zřejmě záznamy gestapa a dalších německých ozbrojených složek. Další mystéria Štěchovického pokladu souvisejí s až příliš hladkým průjezdem komanda s bednami přes české hranice a Aschenbachovou rolí v celém případu.

Na místě nám český badatel ukázal svah, kudy Američané vytahovaly bedny z rokle Závist, stejně jako místo původního úložiště Štěchovického pokladu.  To se zřejmě nacházelo dva metry vpravo od současné rekonstrukce Frankovy štoly od Helmuta Gaensela.

Na následujících snímcích si prohlédněte nejzajímavější momenty z naší  redakční výpravy.

Petr Koutský

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16059 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ SRPNOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16049 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16049#comments Thu, 01 Sep 2016 09:33:39 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16049 „Dejte mi s sebou ještě dvě lahve absintu,“ utrousil bezmyšlenkovitě muž zanedbaného zevnějšku se zamaštěným baretem na hlavě a hodil na stůl své poslední peníze. Jeho pohled byl skelný, nepřítomný, jako by měl oči potažené jakousi mázdrou. Hostinský Vincenzo mu mlčky přinesl požadovaný alkohol a díval se raději mimo. Jeho srdce neuneslo pohled do té prázdné tváře, která ještě před půl rokem kypěla životem.

Luciano Agostini. Malíř-krajinář, jakému v Toskánsku nebylo rovno. Šlechta si u něj nechávala malovat na zakázku smyšlené krajinky se zámky, fontánami a altány, případně pak značně idealizovanou podobu svých rodinných sídel, jejichž skutečnou identitu za nějakých sto padesát let budou horkotěžko dešifrovat armády kunsthistoriků. Ale to, co se s ním stalo teď…

Už půl roku od něj nikdo neviděl jediný obraz. Propíjel se pomalu na onen svět a zlí jazykové říkali, že veškeré své jmění – a vzhledem k jeho bývalému věhlasu nebylo zanedbatelné – utratil za absint a za opium. Ubohý Luciano. Hostinský se díval za nejistým krokem se vzdalující nahrblou postavou.

Vše začalo před šesti měsíci, kdy zemřela na choleru jeho láska, dcera z chudého šlechtického rodu, komtesa Nella d´Assante. Rána z čistého nebe, dopadnuvší na hlavu přecitlivého umělce, vystřelila Luciana okamžitě na šikmou plochu, odkud už nebylo návratu. Nejprve se snažil zapomenout v náručí povětrných žen, pak následovaly nekonečné pitky s kamarády z mokré čtvrti. Malíř byl však stále nevrlejší a lidem v jeho přítomnosti nebylo milo.

A tak nakonec zůstal sám, posedával dennodenně v rohu nálevny a společnost už mu dělala jen zelená absintová víla a opium, které mu pravidelně dodával starý Číňan z přístavu. Objevil se občas v taverně nějaký bohatý pán s naditým měšcem, který se snažil přesvědčit Luciana, aby mu vymaloval nějaký ten romantický hrad s údolím ve svitu měsíce, případně alespoň alpskou zvoničku. Ale jako by s úmrtím nešťastné komtesy opustily Agostina všechny jeho múzy.

Odstrkoval od sebe váčky cinkající naditými zálohami na budoucí dílo a jeho těžký, absintem zdřevěnělý jazyk cosi nesrozumitelně blábolil. Hostinský se jednou odvážil zeptat, proč mistr odmítá tak skvělé nabídky. „Opus magnum, drahý příteli,“ pronesl pološílený umělec. „Pracuji na svém životním díle.“

Na druhý den se Agostini v taverně neobjevil. Hostinský Vincenzo se obával nejhoršího, a tak už navečer vyrazila policie dveře malířova skrovného podkrovního ateliéru, aby našla umělce mrtvého. Ležel na zemi pod stojanem, na němž bylo vypnuté plátno pomalované prapodivnými útvary. Soudce Cialdini na druhý den zinventarizoval veškerý umělcův majetek a nechal jej zabalit k odeslání Agostiniově matce do Viareggia.

Než zavřeli velkou bednu s umělcovým majetkem, prohlížela si ještě místní honorace onen zvláštní obraz. Nikdo ze znalců nic podobného neviděl. Tahy byly poměrně přesné, tady se krajinář nezapřel, ale obsahově to byla šílenost.

DOKONČENÍ AUTORA—————————————-

„Můžete to klidně přihodit do té bedny,“ uzavřel celé zkoumání posledního mistrova plátna profesor Denaro. „Je to umělecky nezařaditelné a nepoužitelné. Podle mého názoru by takováto věc poškodila mistrovu pověst. Ať si to matka nechá na památku a raději to nikomu neukazuje.“ Pak se podíval z okna na livornský přístav a smutně si povzdechl: „Takový talent.“

„A toto je vrcholné dílo mistrovy tvorby,“ pronesl s nadšeným leskem v oku profesor Brambani. Digitální projektor tiše šuměl a místnost se zalila modrozeleným světlem. Studenti akademie výtvarných umění okouzleně pozorovali snovou krajinu, která se před nimi rozprostírala. „Říká se, že idylické krajinky, které vytvářel pro bohaté aristokraty, nenaplňovaly Agostiniho umělecké ambice, a tak se rozhodl naprosto změnit styl. To však samozřejmě pro rutinéra, byť nesmírně talentovaného, nebylo tak jednoduché.“ Brambani se odmlčel. „Podle pověsti tedy uzavřel smlouvu s ďáblem. Ten si od něj vezme to nejcennější, co má, a on vytvoří Opus magnum. Své životní dílo.“
„Agostini se ovšem bláhově domníval,“ pokračoval Brambani, „že to nejcennější, co má, je jeho život. Když mu zemřela na choleru životní láska, teprve mu došlo, jak dalekosáhlé mohou být následky jeho touhy po umělecké nesmrtelnosti. A tak se prý po večerech upíjel, zatímco ďábel za něj maloval obraz. Nemusíme samozřejmě věřit této pověsti, ale plátno Rajská zahrada je, jak patrno z tohoto snímku, údajně vlevo dole signováno svým autorem. Ve své době nedoceněný obraz nalezený v pozůstalosti Agostiniho rodiny před necelými deseti lety překonal v aukční síni Sotheby´s všechny rekordy a výklad jeho symbolismu se nakonec stal samostatným vědním oborem.“ Pak se Brambani zahleděl z okna, dlouho mlčel a nakonec si povzdechl: „Takový talent.“

 

DOKONČENÍ ČTENÁŘI—————————————-

Helena Votavová, Praha

Znalec, ten poslední, jakoby obdařen zvláštním zrakem, zjistil, že obraz není ještě suchý. Opatrně se dotknul zavlhlého místa. Ke znalci přistoupil i malíř z městského spolku malířů. Uviděl, že plátno pokrývají dvě vrstvy barvy. Nebyl čas čekat ! První vrstvu s pečlivostí odkryl a objevil obraz jiný, ten základní. Na něm rozpoznali cestu k polorozbořenému sídlu šlechtického rodu d’Assante. Jen skupinka asi pěti zvědavců a odvážlivců se vydala cestu hledat. Nebylo to snadné. Cesta prorostla keři a končila v otvoru jakési tmavé skály. Zklamáni, obrátili se k návratu zpět. Když vtom se za nimi objevila záře ! Skála ukázala své tajemství ! Jen malíři Lucianovi ho rod d’Assante prozradil. Skrývala se tam Stella Sancta, hvězda, která nikdy nezhasíná !

–——————————————-

Ladislav Malinovský

…a ta technika, jakoby nebohý Luciano maloval dýmem čarodějného býlí, avšak byl v tom jakýsi logický, podmanivý řád. Každý, kdo na obraz pohlédl, musil si říct: „ale ano, to je přeci…“ A pak nic- jako když padne gilotina a utne myšlenku ještě před okamžikem tak jasnou, nezpochybnitelnou.

Od doby, kdy ji znovu našel, uplynulo pár týdnů, měsíců- nevěděl. Jedině oko, ruka, tím si byl jistý. Ruka, oko, na to spoléhal. Ležel tenkrát na posteli, po okraj plný opia. Jen tehdy povolil ten cynický pařát osudu, jež svíral jeho srdce. Plamen svíčky na nočním stolku poskakoval před očima, praskal do ticha. Vzpomněl na její ruku a hned ji cítil v dlani. Rty se dotýkala jeho ucha. „Slib mi, že mě nikdy neopustíš,“zašeptal ten hlas, jež ho obracel naruby. Pak zavřel oči, nastalo ticho… dlouhé, hluboké, temné.

Náhle se rozbřesklo. Zaslechl, spatřil kočár s dvojspřežím. Stál na ulici v neznámém městě. Nestál, kráčel, v ruce kytici. Byl střízlivý, jak si nepamatoval. Vnímal, že je šťastný, nechápal, nesouhlasil. Chtěl se tomu vzepřít, chtěl zastavit, ale šťastný kráčel dál, dokonce zrychloval. Klopot vlastních střevíců ho rozčiloval. Přeci truchlí a Bůh ví, že bude dál.

A pak ji zřel. Neschopen zpomalit natož zastavit, obcházel zurčící fontánu, když za závojem vodních perel, spíš démantů pableskujících v poledním slunci, se objevila. Od první chvíle nepochyboval. Ztrápené srdce bilo do žeber. Kráčela chvatně. Tvář, tu zbožňovanou líbeznou tvář zdobil šťastný úsměv. Jakmile ho spatřila, lehce nadzdvihla šat a přidala na kroku.

„Nello,“ zašeptal, jako v horečkách. Běžel. „Je-li to sen, nesmím se probudit,“ zaklínal sám sebe. Běžel, leč marně. Obraz se utrhl a jakoby před ním ujížděl. Zahýbal a převracel se, otáčel… Odnášel jeho milovanou Nellu z jeho dosahu.

Když o půl hodiny později visel na jejím šátku na klice dveří, jak ztrácel vědomí, pochopil. Obraz se znovu utrhl, tentokrát však byl děj obrácený. Citlivé umělcovo oko poznalo, že je to ta samá cesta. Obraz ho vedl k ní, však bylo zřejmé, že do konce mu nezbývá sil. Na poslední chvíli se vzepřel, vysoukal se po dveřích, šátek povolil. Zřetelně slyšel, kterak smrt v jeho hlavě klepe kosu. Nedbal. Po čtyřech, chvatně sápal se ke stolu, bral uhel. A pak, dokud vzpomínka byla čerstvá, črtal. Nejprve při svitu svíčky, pak rozžal petrolejku. Dlouho opuštěné plátno na stojanu šustilo a dunělo, jakoby hrubými prsty hladil buben.

Mnoho opia a absintu, mnoho času bez dechu, na dohled smrti strávil. Konečně je hotov. Nemá už nic, ale nic nepotřebuje. Mapa je hotova. Mnoho dní a mnoho slepých uliček minul, než si byl jistý. Hladové břicho zasténalo. Upustil štětec jen tak na podlahu. S pohledem upřeným na své dílo pocítil pýchu. Dokázal nemožné. Nikdy ji neopustí, jak slíbil. „Nello,“ unaveně vzdechnul poslední slovo. Zhluboka vydechl a hned nabral vzduch do trénovaných plic. Věděl, že vydrží do konce, nepochyboval.

Po minutě, dvou upřeného zírání na své dílo a za stále silnějšího dunění bubnů se obraz dal do pohybu. Vedl ho známou cestou, rychle a rychleji. Věděl, že to zvládne, usmíval se. Míjel dobře známé barvy, tvary, tam, zpět a dokola… Už viděl světlý bod, vztáhl ruce před sebe. Zaslechl klapot dvojspřeží, vlastních střevíců. Ve slunečném dopoledni voněla voda a tam za tím závojem, za vodní clonou je ona a kráčí mu v ústrety. Znovu se nadechnul až tady, když mu padla do náruče. To znamenalo přestat dýchat tam. Věděl, že to dokáže. Aby ne, proč by také dýchal ve světě který ji zapudil?

–————————————————-

Tereza Kočařová, Rousínov

Linie a roztodivné obrazce se vzájemně proplétaly, spojovaly i rozdělovaly, jakoby se obraz stále pohyboval. Změť barev umocňovala dojem něčeho živého a každý, kdo jej pozoroval, nakonec užasle odstoupil a lapal po dechu.

Neskutečné!

Obraz však měnil nejen sebe, ale i majitele. Lucianova matka jej záhy prodala a fakt, že z něj často slýchávala šepot, si vzala s sebou do hrobu.

Hned další den.

Nešťastný malíř obraz vytvořil pro oživení své lásky. Své Nelly! Byl si tak jistý, jeho Opus Magnum! Dílo ale neovládl, ba naopak. A když si vzalo jeho duši, žal i šílenství, chtělo víc. Dotvářelo tak samo sebe.

Tolik duší, bolestí i tužeb!

Chtělo je všechny!

Fotografie: Wikipedia.org, autor: Claude Monet

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16049 0
Fotogalerie: Případ EPRV777 z Brna-Jundrova http://www.zahadyzivota.cz/?p=15950 http://www.zahadyzivota.cz/?p=15950#comments Mon, 15 Aug 2016 00:42:27 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=15950 Roku 2009 se v médiích objevil popis otřesného zločinu z Brna-Jundrova: Téměř semdesátiletá Květoslava Marková byla ve své vile utýrána k smrti vlastním synem. V následujících letech se majitelem tohoto domu stal inženýr Luděk Drhlík, který zde vzápětí prožil podivné události.

Nový majitel v domě zaznamenal pocit tísně a rozmanité paranormální jevy, kvůli nimž na místo povolal vyšetřovatele z týmu EPRV777. Více o tomto případu se dozvíte v novém vydání časopisu Záhady života ze srpna 2016. Na následující stránce si také můžete prohlédnout vybrané fotografie z této vily, nafocené během jejího vyklízení po popsaných smutných událostech. Pachatel onoho hrozného zločinu je však již opět bohužel na svobodě.

Foto: archív ing. Luďka Drhlíka

Poznámka: Fotky v galerii se nemusejí korektně zobrazit ve starších webových prohlížečích a v prohlížeči Safari. Pro správné zobrazení prosím používejte novější verze Chromu, Firefoxu, Internet Exploreru, Maxthonu nebo Opery.

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=15950 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ ČERVENCOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=15839 http://www.zahadyzivota.cz/?p=15839#comments Thu, 04 Aug 2016 11:39:22 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=15839 „To je naprosto absurdní, pane kolego, takový tvor prostě není. Neexistuje.  A tím nemyslím, že o něm není zmínka v zoologických atlasech, já nejsem zase takový zpátečník, jak o mně vyprávíte na svých přednáškách,“ rozhorlil se profesor Schmeichelbaum. Mladý kolega se na něj podíval přes oboustranně broušené čočky svých okulárů značky Zeiss. Nebyl to však pohled vyčítavý, spíše zamyšlený.

Záhada zoologická

Ani asistentovi Hübschmannovi nepřipadala existence tohoto živočicha pravděpodobná. Po dlouhé době vyplněné ostrými souboji na heidelberské akademické půdě zdálo se, že jsou oba vědci zajedno.

Ale přece jen byl mezi Hübschmannem a Schmeichelbaumem v jednom ohledu rozdíl. Mladý asistent totiž, byť nevěřil vlastnímu zraku, viděl onu věc na vlastní oči. Ta totiž proběhla kolem něj. Ta věc byla cítit pachem, ve kterém se mísili koně, psi, divoké šelmy i vůně pilin. Zmíněný objev neučinil asistent Hübschmann jako součást pozorování života ve volné přírodě, jež mu, coby zoologovi, samozřejmě také nebylo cizí. Večerní výprava, při které stal se svědkem prapodivného úkazu, souvisela spíše s oborem anatomickým. Claudius Hübschmann byl již dlouho zamilován do dcery jednoho statkáře a scházel se s ní potají na severní straně rozsáhlých pozemků jejího otce.

Tyto výpravy mu umožňovala absence ctěné paní matinky, kterážto již před pěti lety podlehla epidemii tyfu. Tatík jeho milé pak byl natolik vytížen každodenním správcováním svých rozsáhlých polností, že večer už neměl na hlídání sličné dcerky sil. Pokud mu přece jen nějaké zbyly, vyrážel s předákem čeledínů do hostince U krásného města Heidelbergu, kde se oddával hře v karty. Situace jako stvořená pro mladé milence.

Při poslední romantické výpravě pana Claudia však událo se cosi mimořádného. Nedaleko statku tatíka jeho milé prohnal se kolem něj po cestě prapodivný tvor, cosi mezi koněm a psem. Tedy chůzi měl koňskou, připomínalo to cval, ale ten zvláštní živočich nevydával typický koňský dusot. Běžel potichu jako pes. A nejdivnější na tom všem bylo, že zvíře světélkovalo. Milostné rozpoložení bylo to tam. Na celém zjevení, byť trvalo jen krátce, bylo cosi děsivého. I když se Claudius brzy oklepal a začal nahlížet na problém racionálním zrakem vědce, přece na celé příhodě navždy zůstalo cosi tajemného, ba až mystického.

Celá záležitost nakonec dočkala se vyvrcholení v kabinetě kolegy Schmeichelbauma. Ten se neukázal natolik konzervativním, jak jej Hübschmann dosud vnímal. Ani se mu neposmíval. Sledoval ho spíš soucitně. Když pak zapředl debatu na téma, co Claudius onoho večera jedl, pil, zdali někdy slyšel o halucinogenních houbách či zelené absintové víle, začal Hübschmann vnímat z jeho strany lehkou nedůvěru. Nenaléhal již proto a stočil raději hovor jinam. Do místa, kde spatřil záhadného tvora, se sice pravidelně vracel. Nikdy jej však už neviděl.

–————————-konec autora——————————-

Sňatek se statkářovou dcerou pak učinil jeho nočním výpravám přítrž. Celá událost se tak nakonec stala jakýmsi kryptozoologickým pomníčkem, který mu bude až do konce jeho kariéry připomínat, že navzdory biologické taxonomii jsou věci mezi nebem a zemí…

„Sukces, pane řediteli, obrovský sukces,“ vykřikoval august a z manéže linul se zuřivý ryk obecenstva. „A nejen to,“ pokračoval klaun a vzrušeně si otíral zpocené čelo. „Máme vyprodáno na dva týdny dopředu.“ Ředitel Kraus si spokojeně zamnul ruce. Freimann byl opravdu cirkusák k nezaplacení. Jirchář a koňák v jednom. K tomu hlava otevřená. S nápadem na představení Psa baskervillského přišel právě on. Navléknout poníka do psích kůží, kopyta obalit slámou, naučit tu potvoru krok, který alespoň lehce připomíná psí, a pak ta báječná svítící barva, co sehnali až v Japanu. Však se s ní taky musí šetřit!

„Výborně, august, to moc rád slyším,“ odpověděl nakonec zamyšleně spokojený Kraus. „Ale toho poníka si hlídejte, ať nám zase nefrkne – a nedejbože už vystrojenej na představení jako tehdy u Heidelbergu.“ Pak pan ředitel slastně přivřel oči a zaposlouchal se do dunivých ovací linoucích se nadále z manéže.

–——————–tři konce čtenářů——————————–

V. Fišer, Znojmo:

Až jednoho dne… Hübschmann se zrovna vracel z posezení s pár kolegy nad sklenkou vína. Debatovalo se o mnohém a tak mladý muž přihodil i svoji podivnou zkušenost. Kolegové se podivovali a kroutili hlavami nad zvláštním zážitkem, ale ani ve větším kolektivu moudrých hlav nic nevymysleli. Náhoda ale tomu chtěla, že se Hübschmann vracel opět kolem statku tatíka své milé. Snad to bylo vypitým vínem, snad rozjitřenou vzpomínkou… v dálce se opět objevilo cosi svítícího. A co víc: kolem užaslého Claudia prošel onen tvor znovu. Ale už nebyl sám, za ním se batolily tři malé, svítící kouličky, snad štěňata, snad hříbata. Kam onen druh zařadit Claudius stále nevěděl, ale jedno už bylo jisté – svět se o nich brzo zajisté dozví – onen tvor se totiž rozmnožil!

–————–

Š. Šťastná, Trutnov:

„Měl jste nakonec pravdu,“ vyhrkl profesor Schmeichelbaum na svého mladého kolegu. „Včera ho přivezli a našli ho nedaleko vámi popisovaného místa. Pojďte se na to podívat!“. Claudius nedočkavě zdvihl plachtu, která zakrývala podivnou „hroudu“ masa. Ano, byl tam. Ten podivný tvor, kterého tehdy uviděl.

S rozkoší oba muži pozorovali neobvyklé – teď již uhynulé – stvoření. Nu, ano. Takovou zoologickou záhadu tu ještě neměli. „Tak dost otálení, pane kolego! Je na čase světu ukázat další živočišný neznámý druh,“ zamnul si rukama profesor Schmeichelbaum, omluvně se na Claudia usmál a vytáhl z kapsy poznámkový blok…

–—————

O. Nová, Tábor:

Záhada se dočkala nečekaného rozuzlení o půl roku později. Tehdy – na návštěvě statku u svého teď již budoucího tchána – totiž uviděl cosi, co jej málem zvedlo ze židle. Byl už večer, když do roztoužené chvilky s jeho milou vstoupil Claudiovi opět ten podivný zjev. Zase tu byla svítící tichá hromada chlupů, která se zdálky blížila ke zkoprnělé mladé dvojici, sedící na zápraží domu. Jak se blížila, stále zřetelněji se rýsovalo rozluštění. „Náš Alík,“ vykřikla po chvíli strachu radostně jeho milá. „Zase jsi byl na medu?“

A teď už to bylo jasné… její pes se provinile šoural, tiše našlapující na tlapkách ulepených od medu lesních včel. Ten měl také rozpatlaný všude, po celém svém temném a střapatém tělíčku. A mezi jeho chloupky, se slepenými křidélky byly uvězněny snad stovky světélkujících malých broučků, světlušek!

Fotografie: Josep Renalias, Wikipedia.org

 

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=15839 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ ČERVNOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=15823 http://www.zahadyzivota.cz/?p=15823#comments Thu, 07 Jul 2016 18:38:21 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=15823 Andrew pomalu otevíral oči. Hlava ho bolela úplně stejně, jako když prováděl s kamarádem Jamesem degustaci tequily. Jen ta pachuť soli v ústech chyběla, místo ní cítil hořkost. Zornička se pomalu přizpůsobovala světlu a Andrew začal postupně rozeznávat obrysy okolních předmětů.

U toho vše skončilo. I když normálně vnímal, nedokázal by popsat, co vidí a kde je. Předměty měly prapodivné tvary i barvy, většina jako by se vznášela ve vzduchu a dokonce se mu zdálo, že některé útvary se i prolínají. Z jednoho opalizujícího chuchvalce vedlo jakési chapadlo k jeho levé ruce.

Budoucnost nejistá

Chtěl si je odtrhnout, ale jen co to pomyslel, samo se odpojilo a zmizelo v načechraném vznášejícím se obláčku, který Andrewovi ze všeho nejvíc připomínal polštář, co šlápnul na minu. Dobrá blbost, pomyslel si v duchu o vlastní asociaci a chtěl se namáhavě zvednout. Zvedl se, ale o námaze nemohlo být řeči. Jeho tělo bylo lehké a mimořádně funkční.

„Potřebuju na vzduch,“ pomyslel si a předměty, které vyplňovaly prostaor kolem něj, najednou vytvořily něco na způsob uličky. „Zvláštní,“ řekl si Andrew v duchu, a vydal se nově vzniknuvším koridorem. Vedl sice k narůžovělé zdi, ale Andrewovi něco říkalo, že má jít stále dál a dál. Ve skutečnosti šlo opravdu spíš o nějakou clonu, kterou prošel, jako když horký nůž projede kostičkou másla. A byl venku. Tedy byl za clonou, ale jestli tohle bylo venku… Na obloze žhnula tři slunce, dvě menší a jedno velké.

Při podrobnějším pohledu Andrew zjistil, že hvězdy budou zřejmě jen ty dva menší body, to velké byla planeta připomínající Saturn – obrovská koule s prstencem, která zřejmě odrážela světlo obou hvězd. Ty byly blízko k horizontu a jejich světlo mělo oranžový nádech. Ten pak dodával celé scenérii až strašidelný ráz. Scenérie se skládala z nekonečné řady pilířů, které byly minimálně kilometr vysoké a šlo pravděpodobně o obytné budovy. Mezi nimi proudily nekonečné a zdánlivě chaoticky se proplétající řetězce světel. Trochu to připomínalo Andrewovy oblíbené vědeckofantastické filmy a z velké části pak obraz, který měl před očima asi tak tři vteřiny poté, co si sáhnul jako osmiletý hoch na elektrickou rozdvojku za vodotryskem, která se díky kocourovi Fidovi octla na chvilku pod vodou.

„Možná jsem měl radši zůstat uvnitř,“ řekl si Andrew a znovu se nevěřícně rozhlédl. „Uklidni se,“ ozvalo se najednou. „Nechceme ti ublížit.“ Andrew jasně rozuměl, ale přesto si nebyl jistý, jestli někdo doopravdy mluví. Miloval sci-fi, takže věděl, že může jít o telepatickou komunikaci. „Jsi v budoucnosti, příteli, přenesl ses o pět milionů let do budoucnosti.“ Unesli mě mimozemšťani, pomyslel si. „Nejsme mimozemšťané, jsme potomci tebe a tvých souputníků. Toto je Země.“ Andrew si nepamatoval, z jaké situace a z jakého životního období se přenesl sem, do tohoto cizího světa, který na něj působil tak neosobně a tak chladně.

„Můžeš si užívat všeho, co tato skvělá budoucnost nabízí, můžeš se seznámit se vším, čeho lidstvo za tu spoustu let dosáhlo, můžeš si užívat život téměř věčný, bez nemocí, bolesti, rozvíjet se po všech stránkách,“ pokračoval hlas. Andrew dostal chuť na cigaretu a panák by taky bodnul. „Má to však jedinou podmínku,“ dodal neznámý, i když těžko říct, jestli byl vůbec mužského pohlaví, Andrew by z to rozhodně nedal ruku do ohně. „Musíš sám chtít. Když řekneš, že ne, přeneseš se zpátky.“

Konec povídky autora ——————————————-

Chuť na cigaretu se ozvala znovu. Navíc se Andrewovi vybavil jiný obrázek. V časopise Science byly svého času obrázky, jak by mohlo lidstvo vypadat cca za milion let. Dlouhá, až pavoukovitá těla, s nepřirozeně protáhlými a slabými prsty. Atrofované svalstvo. Obří hlavy. To už by si taky nemusel nikdy zašukat, proběhlo mu hlavou. A jídlo? Nějaké tabletky? Tohle by asi nebyl život pro něj.

Chci zpátky,“ pomyslel si a v tu chvíli se mu zatmělo před očima. Probudilo ho nešetrná zacloumání. „Tak to jsem ještě nežral,“ ozval se nakřáplý hlas. „Ten chlap by zaspal i vlastní popravu.“ Andrew otevřel oči. Tentokrát poznával místnost, v níž se nacházel, naprosto přesně. Umývadlo, záchod, strohá postel, police s biblí. Otočil zrak k tomu, kdo přerušil jeho spánek. Modrá uniforma, odznak s nápisem Department of Correction. Možná jsem se ukvapil, řekl si v duchu Andrew, ale na druhou stranu se mu lehce ulevilo. Už věděl, ze které části života ho budoucí generace odnesly o pět milionů let dál. Byla to cela smrti, kde už roka půl čekal na provedení ortelu poté, co otrávil babičku kvůli dědictví tak nešikovně, že s ní odešla polovina penziónu pro přestárlé v Orlandu. A navíc se brzy dozví odpověď i na další otázku. Totiž jestli existuje život po životě.

–—————————————————————————–

Plus tři konce od našich čtenáru:

K. Janáčková,

Praha

Vzpomněl si na zrzavé vlasy a poměnkově modré oči. Všechno by býval vyměnil za thle nádhernou, podivuhodnou možnost být jinde a nejspíš i v budoucnosti. Všechno by vyměnil, jen jedno ne – Sandy, jeho nádhernou a milou lásku. Holku, která zůstala tam někde, kde doteď žil.

Ne,“ hlesnul. „Musím zpátky…“

Sotva domluvil, zahalila jeho mysl mlha. A z dálky k němu zazníval Sandyin hlas: „Vstávej, lásko – včera jsi to trošku natáhnul, ale do práce se musí.“

Díky bohu, pomyslel si Andrew.

————————————–

S. Macura,

Šluknov

Andrew se zamyslel. Co ho čeká, když se bude chtít vrátit? V mysli se rozjel film. Činže nezaplacená za poslední tři měsíce, v práci průšvih jak vrata a nasupená drahá polovička, která už pomalu přestávala tolerovat jeho kvartální oalkoholické období. Jo, zůstane – tam odkud přišel ho vlastně nic hezkýho nečeká. A tady může začít znova a s čistým štítem!

Kolik se platí nájem a kde budu bydlet?“ vyhrklo z něj a kaskáda pokračovala: „Máte tady něco, co při pití přináší rozkoš a taky jste dvojpohlavní?“

Ne, ne, a ne!“ ozvalo se znovu. „Bydlet můžeš, kde chceš – peníze už dávno neexistují, drogou je sám život, ani to tady nemáme… no a co se týče pohlaví – jak jen ti to vysvětlit. Kdysi se naše pohlaví spojila v jedno. Rozmnožujeme se dělením.“

Okamžitě zpátky!“ vykřikl Andrw. Tohle by nebyl život, ale velice, velice jistá smrt!

————————————–

M. Nepokojná,

Olomouc

Tak jak? Připraven s námi zůstat?“ zeptal se ten hlas znovu. „A proč vy mě tu vlastně chcete?“ zeptal se Andrev hlasu. „No, jak ti to říct… postupem času jsme přišli o to nejdůležitější. Mužské spermie už nejsou, co bývaly. To proto si čas od času vyhlédneme jednoho z našich mužských předků. Je třeba udržovat lidstvo…“ zasmál se hlas.

A ženy, funkční ženy, tu máte?“ zakoktal Andrew. „Naprosto,“ ozvala se veselá odpověď.

Pak rozhodně ANO!“ zakřičel Andrew. Odteď se stane z jeho života ráj blaženosti!

Fotografie: Wikipedia.org

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=15823 0