Záhady života http://www.zahadyzivota.cz Wed, 04 Apr 2018 11:58:29 +0000 en hourly 1 http://wordpress.org/?v=3.1
Bloudí Hořinou duše mrtvých pohanů? http://www.zahadyzivota.cz/?p=16670 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16670#comments Wed, 21 Mar 2018 04:02:37 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16670 Dva trampové nevěřícně zírají před sebe. Právě se chystají vlézt do spacáku, když se mezi stromy objeví zvláštní poletující světla. Ta však nepatří svatojánským muškám, na to jsou až příliš velká! Potvrdily se neblahé pověsti o tomto západočeském lese?!

MRAZIVÉ MÍSTO U PRADÁVNÝCH MOHYL

Les a současně kopec s názvem Hořina najdete jihozápadně od Plzně. Přesněji mezi Holýšovem, Honezovicemi a Stodem. Celý tento “hvozd” nepůsobí ani ve dne jako zrovna přívětivá lokalita. O to více to pak platí v noci. Z jakého důvodu? Jeho nejvíce ponurá a nejzáhadnější část leží poněkud stranou od turistických cest. Nedaleko protékajícího potoka a skal, zde stojí dávné pohanské mohyly. Dobu jejich vzniku zahaluje závoj tajemství, stejně jako podivné jevy, které se zde mají občas odehrávat…

O OBYČEJNÉ SVĚTLUŠKY NEJDE?

Podle pověsti se za temných nocí objevují v okolí mohyl pohybující se a studená “světla”, kroužící mezi stromy. Podle některých tvrzení má jejich barva kolísat od světle zelené, přes modrou, až po bílou. Jejich výskyt se má vázat k tajemné a teskné melodii, která má výskyt těcho “bludiček” doprovázet. Proč nemůže jít o luminiscenci, způsobenou světluškami? Údajně proto, že jde o mnohem větší světelné “koule”, než dokáže vytvořit zmíněný hmyz. Navíc se záhadná světla v Hořině mají objevovat i mimo letní měsíce roku, kdy se takto světlušky projevují! Lákají svým svitem náhodné turisty k nebezpečným srázům u potoka Hořiny, jak tvrdí tradice?!

PROČ SE “BLUDIČKY” VYSKYTUJÍ U VODY?

Jedná se o nepodloženou pověst, bez reálného základu? Ale výskyt podivných světel v tomto lesíku potvrzují i někteří návštěvníci z nedávné doby. Navíc fenomén poletujících a chladných světel, které se vyskytují především v lesích s hojným výskytem vody (potoků, řek, rybníků, lužních lesů, či mokřin), je často hlášen i z jiných odlehlých míst naší vlasti. A to především z jižních a ze západních Čech. Jde vlastně o předobraz pohádkových bludiček! Existuje zde jakási souvislost vody s jejich objevováním? Ale jaká? Vzhledem k nízké povrchové teplotě, jejich počtu, “chování” a výskytu, jistě nejde o kulové blesky, jak by se mohlo zdát na první pohled. Ale o co tedy?

PLYNY, PŘÍZRAKY ZEMŘELÝCH, NEBO “CHYTRÁ” PLAZMA?

Může se jednat o jakési bahenní plyny, jak tvrdí jedna z vědeckých teorií? V některých případech jistě, avšak zdaleka to neplatí všude. V místech bez bažin, jako je Hořina, pak musíme hledat poněkud více tajemné hypotézy. Že by tedy šlo o projevy duší zemřelých nešťastníků, nebo projevy jakýchsi dávných pohanských rituálů? Anebo jde o dosud neznámou formu života na bázi plazmy, jak tvrdí jiná odvážná hypotéza? Zatím v tomto ohledu tápeme v příslovečných tmách, jako trampové u Hořiny…

Autor: Petr Koutský

Fotografie: Tuohirulla, Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16670 0
Jsou noční můry vzpomínkou na mimozemské únosy? http://www.zahadyzivota.cz/?p=16641 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16641#comments Wed, 21 Mar 2018 00:13:16 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16641 Muži se zdá, jak utíká dovnitř temného lesa. Záhy přiběhne na malou mýtinu, ozářenou měsíčním svitem. Sen končí spatřením velké sovy a jejich tmavých, velkých očí. Proč spáč po probuzení našel na své ruce zvláštní jizvy?!

ODKUD POCHÁZEJÍ JIZVY?

Spáč si je jistý, že před usnutím tato zranění na své ruce neměl. Kde se zde tedy vzala? Současně ho paže začíná bolet. Proto jde nakonec k lékaři, který ho posílá na odborné vyšetření do nemocnice. Rentgen ukáže pod kůží malé tělísko, které mu nakonec vyjme chirurg. Kde se zde však vzalo, pokud si muž na žádnou operaci v tomto místě nevzpomíná? Navíc mu později jeden ze sousedů mezi řečí sdělí, že v onu neklidnou noc poblíž jeho domu spatřil zvláštní “létající světla”! Jde v případě předchozího popisu o zcela smyšlený sci-fi příběh?

TAJEMSTVÍ NOČNÍCH SOV

Spíše jde o vzorovou historku, která byla badateli v oblasti hraničních jevů – s malými obměnami – zaznamenána z různých oblastí světa. V těchto  případech se vždy opakuje podobný scénář. Osoby disponují nelogickými vzpomínkami nebo děsivými sny z doby, kdy byly v jejich okolí spatřeny neznámé létající objekty. Jindy je obklopí zvláštní záře, nebo na nějaký čas kamsi zmizí. V jejich vzpomínkách nebo ve snech se často opakují zvláštní zvířata s hnědýma a obříma očima. Často jsou to sovy, jeleni, srny, sobi nebo další divocí lesní živočichové. Méně často také jacísi neskuteční a děsiví tvorové, opět s obrovskými “kukadly”. Z jakého důvodu? Velké a tmavé oči těchto tvorů jsou prý podobné očím mimozemšťanů….

VYUŽÍVAJÍ POKROČILÉ MASKOVÁNÍ?

Někdy jsou tyto jevy doprovázeny poškozením různých částí těl, či pokožky dotyčných osob. Jde o krycí vzpomínky na únosy do UFO, jak míní někteří záhadologové – například německý spisovatel Hartwig Hausdorf (*1955)? Někteří badatelé totiž míní, že pokud nás navštěvují mimozemšťané (nebo snad cestovatelé z jiných dob a dimenzí – pozn. redakce), využívají pro svou činnost pravidelně přetvářku a maskování. Pomocí velmi pokročilých technologií se nám prý mohou jevit tak, aby jsme je považovali vždy za to, co nás až tolik nepřekvapí…

ZNÁTE TEORII MIMIKER?

Cizinci, kteří jsou schopni nás navštívit, disponují natolik vyspělými technologiemi, že mohou přizpůsobit svůj vzhled konkrétní intelektuální úrovni lidí různých věků a kultur. Zároveň jsou schopni poskytnout informace o jejich existenci, návštěvnické činnosti a možnostech pro budoucí generace astronomů,” napsal o tom německý vědec, spisovatel a záhadolog Johannes Fiebag (1956 – 1999). Fiebagova hypotéza mimiker totiž předpokládá, že návštěvníci odjinud zasahují do lidských dějin již tisíce let. A to vždy pod takovou “krycí maskou”, kterou mohou lidé té konkrétní doby pochopit. Patří mezi tyto chameleonské mimikry vetřelců i některé děsivé noční můry, které prožívají lidé ve snech? A to přestože pro většinu zlých snů jistě existují racionálnější a méně záhadná vysvětlení…

Autor: Petr Koutský

Fotografie: Johann Heinrich Füssli, Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16641 0
Videokurz k nové knize: Jak funguje magie? http://www.zahadyzivota.cz/?p=16618 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16618#comments Wed, 14 Feb 2018 13:42:15 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16618 Pokud se chcete dozvědět podrobnosti o magické práci, na jakých principech je magie založená a o jejím použití, můžete tak učinit pomocí knihy UČEBNICE MAGIE pro začínající adepty. Mnohé se dozvíte i z dvanáctidílného videokurzu, který postupně najdete na webu Záhad života.

1. díl kurzu najdete kliknutím na tento odkaz.

2. díl kurzu najdete kliknutím na tento odkaz.

Vše o knize UČEBNICE MAGIE pro začínající adepty a videokurzu najdete na: http://www.magicbrinar.cz


 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16618 0
Spisovatelka Jitka Lenková: „Na základě českých záhad by napsal trhák i Dan Brown!.“ http://www.zahadyzivota.cz/?p=16581 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16581#comments Mon, 29 Jan 2018 04:54:23 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16581 Je všestrannou spisovatelkou, která má kromě tuzemských tajemství blízko také k mystériím starých civilizací. Talentovaná a milá Jitka Lenková mi prozradila mnohé nejen o svých zvláštních zážitcích a záhadách naší země, ale také o své nové knize a plánech do budoucna.

Vím, že se o záhady zajímáš od mládí. Za jakých okolností a kdy jsi se k tomuto – pro ženu poměrně neobvyklému – zájmu, dostala?

Nejspíš to začalo četbou Ludvíka Součka, Ericha von Dänikena a dalších. Z toho mála, co se u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech objevilo v tisku, jsem si začala dělat archiv a postupně jsem začala i psát a sama bádat. Zřejmě proto, že jsem studijní a badatelský typ. Nepřemýšlela jsem o tom, že by to byl na ženu nezvyklý zájem. Spíš mám pocit, že se ženy o tajemno a záhadno, (i když spíš v té esoterické rovině), zajímají víc než muži.

Co tě na neobjasněných tajemstvích tak fascinuje?

To, že jsou neobjasněná. Ráda se prostřednictvím usilovného bádání a metodami, které se používají třeba i ve vědě nebo v kriminalistice, dopracovávám k vítěznému poznání. A o ně se pak ráda dělím s ostatními.

V jednom ze starších rozhovorů s tebou jsem se dočetl, že věříš v osud. Myslíš tedy, že tvým osudem bylo stát se úspěšnou právničkou a později i spisovatelkou, píšící především o dějinách a mystériích? Označila by ses za fatalistku, která věří, že se některým událostem nemůžeme vyhnout?

Domnívám se, že to, čemu říkáme osud a konkrétní výsledná podoba našich životů, je směsí působení několika vlivů. Naší vlastní vůle, karmy vč. minulých životů a synchronicity, čili nekauzálních souvislostí, případně ještě něčeho dalšího. Otázkou je, co do jaké míry náš život, tedy životy konkrétních lidí, utváří. Západ říká jasně, že je to naše vůle. Když se člověk snaží, nemohou se mu jeho cíle a životní plány nesplnit. Pokud se neplní, snaží se málo. Východ praví: Netlač řeku, teče sama. A potom jde ještě o to, jak vnímáme sami sebe. Jsme s tím, co máme, šťastní nebo nešťastní? Nakonec se také říká, že jediné, co můžeme v některých případech opravdu změnit, je náš postoj k dané věci. Ale také to, že všechno zlé, je k něčemu dobré.

Věříš tomu?

Obávám se, že to je jen určitý druh útěchy, a že některé věci nebo události nejsou ve skutečnosti dobré vůbec k ničemu. Třeba když zemře malé dítě. Snad to poslouží jenom k osobnímu růstu těch, které to zasáhne. Jsem si ale téměř jistá, že dotyční by se bez osobního růstu vyprovokovaného takovou tragickou událostí docela rádi obešli. Je ale také možné, že nedokážeme dohlédnout konců dané věci. Co kdyby se to zemřelé dítě jmenovalo Adolf Hitler?

Může podle tebe někdo přitahovat štěstí, zatímco někdo jiný naopak smolné situace?

Jistě. Žijí mezi námi „děti štěstěny“ a stejně tak osoby poněkud nelichotivě nazývané „pechvogel“, smolaři. Četla jsem třeba nedávno příběh o paní, jejíž rodinu krátce po sobě stihly dvě těžké autohavárie. Anebo naopak, někdo opakovaně vyhraje ve sportce. Ale proč tomu tak je? Mají někteří z nás dar předjímat budoucí události a vyhodnocovat je, třeba podvědomě, ve svůj prospěch? Existuje skutečně systém zvaný „objednávky do vesmíru“? A pokud ano, proč se některé objednávky neplní? Protože jsou v kolizi s jinými objednávkami? Všichni třeba chtějí vyhrát ve sportce, ale všichni vyhrát nemohou.

Mohl být takto předurčen například osud pasažérů plujících na Titaniku?

To bych asi netvrdila. V souvislosti s Titanikem se zmiňuje, že vezl prokletou egyptskou mumii, prokletý diamant a také, že v jeho trupu zůstala mrtvola dělníka, jenž zahynul při jeho stavbě. A není jen Titanic, máme i havárie letadel, oběti teroristických činů a v neposlední řadě třeba holocaust.

Titanic

Máš mezi českými nebo zahraničními záhadology nějaké vzory, které tě během cestování po záhadných místech a psaní inspirují? Kdo mezi ně patří?

Däniken, zcela jistě, protože veřejnost upozorňuje na všechny ty různé podivnosti, Michael Cremo, který na něj vlastně navazuje, Graham Hancock pro originální interpretaci. Oslovují mě všichni badatelé a autoři, kteří jsou schopni se v dané věci držet určitého racionálního, hmotného jádra. Naopak se ideově míjím s těmi, kteří pouze spekulují, a to ještě jen na základě svých „vhledů“, chanelingu apod. Ne že bych neuznávala jejich pohled na svět, nebo proti nim nějak brojila, ale ten druhý přístup mě prostě oslovuje víc. Z našich kolegů musím pochopitelně jmenovat nedávno zesnulého Ivana Mackerleho a dnes už legendárního Věnceslava Patrovského. Samozřejmě i Ludvíka Součka, k němuž mám ovšem výhrady pokud jde o uvádění pramenů a použité literatury.

V části ze svých minulých knih, jsi se zabývala možností, že i v České republice mohli být spatřeni mimozemšťané, nebo jejich stroje.  Můžeš prosím uvést nějaké související detaily těchto pozorování?

Je to těch několik málo případů, kdy došlo k jevu zvanému „únos do UFO“, jímž se potom daleko zevrubněji zabýval Karel Rašín. Ty považuji obecně za zásadní. Hlavně proto, že je tu opět to racionální, hmotně uchopitelné jádro. Unesený třeba popisuje, že se mu stalo to a to, a skutečně má na těle odpovídající stopy, ranky, jizvy. Za extrémně zajímavé potom považuji případy, v nichž figurují mimozemské implantáty, a fenomén mrzačení dobytka. Ten od nás, pokud vím, není doložen. Za velmi zajímavou považuji také lebku tzv. Hvězdného dítěte, která by měla patřit potomku zemské matky a mimozemského otce, stejně jako další podivnou bytost, tzv. slepičího člověka z Waldenburgu. Jejich výzkum zatím není s konečnou platností ukončen. A samozřejmě jsou krajně pozoruhodné všechny artefakty, které jsou nějakým způsobem „podivné“.

Osobně se přikláníš spíše k tomu, že může někde ve vesmíru existovat inteligentní život, nebo k opaku?

Existence inteligentního života ve vesmíru mně osobně přijde pravděpodobnější, než jeho neexistence.

A zpátky k tradičnějším tajemstvím. Jaký nejzáhadnější příběh jsi během svého pátrání po záhadách prožila a kdy to bylo?

Kupodivu se tak stalo ne při bádání, ale v běžném životě, a šlo o poltergeista. Mám taky pár podivných úkazů zachycených na fotkách, a nemyslím tím orby. Poměrně často vysleduji nějakou tu synchronicitu, čili nekauzální souvislost, případně jev, kterému říkám spontánní telepatie. Bohužel jsem neviděla UFO. Ani mimozemšťana, tedy pokud vím.

Můžeš prosím stručně rozvést onu příhodu s poltergeistem?

Stalo se to před několika lety ráno u snídaně v rodinném domku mých rodičů. Seděli jsme u snídaně, já, manžel a moji rodiče, a najednou jsme slyšeli, jako šoupání židlí nebo něčeho v patře nad námi, kde bydlí bratr s rodinou. Věděli jsme, že jsou pryč, na návštěvě u příbuzných, a že se mají někdy během dopoledne vrátit. Ty zvuky byli tak sugestivní, že se maminka šla podívat nahoru, i když se jí zdálo, že bratr přijel nějak brzy. Ale nikde nikdo. Bratr s rodinou potom přijeli, v původně předpokládaném čase, zcela v pořádku. Nejpozoruhodnější na tom považuji tu skutečnost, že jsme ty zvuky slyšeli ve stejné chvíli čtyři lidé najednou. Všichni jsme slyšeli totéž, ve stejné místnosti, nezávisle na sobě, za bílého dne. Takové svědectví je podle mě zcela nezpochybnitelné.

V poslední z tvých knih, která se jmenuje Záhadná místa Česka: Ve faktech, mýtech a legendách, jsi se opět vrátila k tvému oblíbenému tématu – historickým tajemstvím naší země. Jaká jsou podle tebe tři nejzáhadnější místa České republiky a proč právě ona?

Menhir Kamenný pastýř u Klobuk, na prvním místě a bez diskuze. Jinak mi asi nejzáhadnější přijde zrovna to, čím se právě zabývám. Jde o zatím neprobádané předpokládané podzemní prostory u Skelné Huti na Plzeňsku a pátrání po pokladu na Novém zámku u Lanškrouna. Tam byly, mimochodem, zaznamenány i paranormální jevy.

U Nového zámku v Lanškrouně výzkumníci s georadarem detekovali cosi jako podzemní chodbu. Jaká překvapení podle tebe může ještě podzemí zámku skrývat? Něco z lichtenštejnské doby, nebo snad cennosti z konce druhé světové války?

Ano, „něco jako“ vystihuje přesně podstatu věci. Nejde jen o to něco změřit, ale hlavně měření interpretovat a potom ho ověřit dalším výzkumem. A dokud se takový průzkum neprovede, můžeme jen spekulovat. Bylo by samozřejmě skvělé najít nějaký opravdový poklad, ať už z jakékoliv doby. Daleko častěji se však nacházejí zcela obyčejné věci, třeba podkovy, starý řetěz, zemědělské náčiní a tak. Takže na šťastného objevitele čeká něco podobného nejspíš i tady.

Kromě mnoha dalších tajemství se v knize zabýváš i nejasnostmi okolo Korunovační komory v katedrále sv. Víta. V textu naznačuješ, že do této přísně střežené místnosti s korunovačními poklady možná vede i jiný vchod než oficiální, od kterého drží klíče vždy sedm významných českých osobností. Co tě přivedlo k této hypotéze?

Spíš to asi bude tak, že existuje i další sada klíčů nebo jeden univerzální. Prvním trknutím byla spíše úsměvná historka o tom, že při otevření komory 17. dubna 2008 si někdo všiml, že tam bylo čerstvě vytřeno. Z historických pramenů také víme, že Heydrich nechal svého času v Berlíně vyrobit duplikáty klíčů a že tato sada se našla během Pražského povstání. Co se s ní stalo, není známo. Při výrobě repliky Svatováclavské koruny v roce 1952 pak prý, cituji šperkaře Jiřího Beldu st., „byl zvláštní zákon, který pověřil vedoucího prezidentské kanceláře, aby po tu dobu manipuloval s klíčí od klenotů…“. Ve Sbírce zákonu se mi ovšem takový zákon, vyhlášku ani nařízení dohledat nepodařilo. Jeden ze čtenářů dál přispěl úvahou na téma: Co kdyby hořelo? Jak by se ke komoře dostalo rychle všech sedm klíčníků nebo aspoň jejich klíče? Oficiální odpověď zní, že komoru by v takovém případě otevřel zámečník. V každém případě to je hezké téma a krásná inspirace třeba pro Dana Browna.

Když jsme u slavného spisovatele Browna – važovala jsi někdy o napsaní podobné knihy jaké píše on, tedy na pomezí skutečných historických záhad a fikce? Třeba o českých záhadách?

Uvažovala, kdo by neuvažoval. Ale obávám se, že to je jako s našimi akčními filmy. Představa, jak se dvě škodovky honí po Staromáku, je prostě směšná. Nerada bych dopadla podobně. A nakonec se třeba musí i nějak vybruslit z toho, že ve skutečnosti  „záhada“ vlastně neexistuje a dovést příběh někam do ztracena, nechat otevřený konec. Což se někdy může podařit uspokojivě, jako v případě Dobyvatelů ztracené archy, anebo jde o čiré scénáristické zoufalství, jako v případě našeho filmu, resp. seriálu Maharal – Tajemství talismanu. Naopak velmi pěkně se vydařila díla tohoto typu od Arnošta Vašíčka.

I další – velmi zajímavá hypotéza, o níž píšeš, souvisí s historickými poklady, patřícími mezi cennosti Svatovítského chrámu. Mezi zdejšími sbírkami najdeme i rámeček se dvěma malými kousky tkaniny. Ty snad mohou být kouskem Turínského plátna. Proč si myslíš, že může jít právě o část slavné italské relikvie?

Myslela jsem si to, než mi příslušný pracovník sdělil, že na jejich kousku plátna je použita jiná vazba než na tom turínském. Díky tomu je ale zajímavější něco jiného. Nikdo zatím nedoložil, že Turínské plátno je „to správné“ plátno, takže ten náš kousek, na kterém se podle jednoho starého popisu nacházejí i stopy krve, může pocházet z pravého Ježíšova plátna. Přímo se tak nabízí možnost dalšího výzkumu, alespoň co do stáří pomocí C14, což ale těžko mohu osobně zorganizovat. Jako další námět pro Dana Browna to ale vůbec nezní špatně.

V knize se zmiňuješ také o několika pražských domech – například Černínském paláci – které jako by byly prokleté. Můžeš uvést pár dalších pražských míst s podobnou neblahou pověstí, které mají přinášet svým majitelům smůlu?

Jistě, třeba Werichova vila nebo Petřín, které v knize také najdete. Špatně je na tom třeba budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy, postavená v letech 1924-31 na místě, kde prý stávala svého času katovna. Těžko jen čirou náhodou právě tady za protektorátu také sídlilo velitelství SS. Jako ukázka „typicky nacistické“ architektury se objevila i ve filmech Vaterland a I ve smrti sami. Může za to její v novoklacistní sloh a temné barvy použitých druhů kamenů. Kdyby se místo nich použil bílý mramor, bylo by to úplně o ničem jiném – o zářivém odkazu antiky. Jenže tohle temné místo chtělo temné tóny a dokázalo si je i „samo“ prosadit. Mimochodem – podobně ponurý je také interiér Památníku na Vítkově postavený ve stejné době, v letech 1929-33. Kromě filmařů si svého času „přitáhl“ balzamované ostatky totalistického prezidenta Klementa Gottwalda.

Z mimopražských záhad jistě stojí za zmínku dávná svatyně u Makotřas, která byla orientována podle hvězd i Slunce. Současně šlo o prastaré obětiště. K čemu mohla podle tvého názoru vlastně sloužit?

Klíč k řešení téhle hádanky podle mě spočívá právě v astronomické orientaci a ta může mít prastaré kořeny. Uvaž třeba jen, že na malbách v jeskyni v Lascaux se souhvězdí Plejád objevuje v blízkosti Býka a my je dnes řadíme také do souhvězdí Býka. To člověka až zamrazí -  Plejády nejsou na severní obloze vidět celoročně, v zimě se dostávají pod obzor a objevují se zase v květnu. Podobného jevu si naši předci povšimli i u dalších nápadných hvězd a souhvězdí, třeba u Orionu nebo Siria. Jejich první východ v daném roce byl považován za svátek.

Co se tedy mohlo v Makotřaské svatyni slavit?

Co se tam přesně slavilo se bez písemných pramenů sotva kdy dozvíme. U starých zemědělských civilizací byly nesporně významné dožínky. Poslední výzkumy přitom ukazují, že obilí se spíš než na výrobu mouky používalo k výrobě alkoholu. To, a s tím související změny stavu vědomí, dodává všem těmto teoriím zas další a nakonec ještě pochopitelnější rozměr.

Zvláštní je také 88. kilometr dálnice D1 nedaleko Humpolce, kde dochází k častým dopravním nehodám. Může být příčinou tohoto jevu negativní energie, pocházející podle některých názorů z hromadného hrobu napoleonských vojáků, nebo se tu nachází jakýsi vstup do jiné dimenze?

Dopravní policie spíš hovoří o lokálních klimatických podmínkách, které tu vedou k vytváření nečekaného náledí. Navíc to místo ani nepatří k těm, kde jsou na dopravní nehody nejčastější. Ale do jisté míry máš pravdu. Když připustíme, že určitá místa mají z nějakého důvodu negativní energii, může taková energie zapůsobit na psychiku některého citlivějšího řidiče, rozhodit ji a dojde k nehodě. Z tohoto hlediska je zajímavá právě oblast v okolí Makotřas, kde došlo nejen k několika těžkým nehodám, např. u nedalekých Středokluk. V těsné blízkosti leží také Lidice.

Zabývala jsi se také záhadami vrchu Radhoště v Moravskoslezských Beskydech. Díky vyprávění Ivana Mackerleho, a také z dalších zdrojů vím, že je tento kopec protkán rozsáhlým podzemím. Podle pověsti se v jeho vnitřku skrývá pohanská svatyně se soškou boha Radegasta. Věříš tomu?

Spíš ne. Nevzpomínám si na případ, kdy by Slované, s nimiž je Radegast spojován, měli nějaké podzemní svatyně. Zřejmě neholdovali tomuto druhu sakrálních prostor. Dávali přednost otevřené krajině, posvátným hájům a okrskům a svatyním pod širým nebem.

Zmínil jsem asi nejakčnějšího českého záhadologa Ivana Mackerleho, který bohužel už není mezi námi. Které jím zkoumané tajemství tě fascinuje nejvíc?

Určitě to budou tzv. obrovské kovové „kotle“ zanořené pod úrovní terénu v Jakutsku. Potom záhadné stavby v Nan Madolu v Tichomoří a stejně tak ztracená města v Amazonii. Obšírně se věnoval i problematice pražského golema, ale právě tahle záhada se proto už dál asi  posunout nedá.

Pokud jde o golema – přikláníš se spíš k Ivanově teorii, že byl golem snad velkým, nemocným mužem-cizincem, nebo za původem této pověsti vidíš něco jiného,  například robota?

Mohla by to být i nějaká bytost typu zombie. Když se přidržíme klasické pověsti, jde o to, že rabín a jeho pomocníci vdechli za pomoci kabaly život kusu hlíny a stvořili golema stejně, jako kdysi Bůh stvořil Adama. Vznikla tedy lidská bytost, ne hliněný panák nebo robot. Z hlediska synchronicity je ovšem hezký ten postřeh, že golem se oživoval „šémem“ a my naše mobily oživujeme „SIM“ kartou. To by nahrávalo teorii nějakého mechanismu a šém mohl být prostě jen zástrčkou, která po zastrčení cosi propojila nebo odblokovala a tím uvedla golema v činnost.

Může vůbec někdo jiný Ivana Mackerleho, s jeho obrovským zápalem a touhou po dobrodružství, nahradit?

Samozřejmě, že může. A dokonce ho i předčit… uspět, tam, kde se to jemu nepodařilo. Pokud se někdo takový najde, pak to bude mít dnes jednodušší než kdysi Ivan, už jen díky současným lepším technickým možnostem. Také může využít badatelské zázemí ve spolcích jako jsou Klub psychotroniky a UFO (KPUFO) nebo Fantastic Facts Club (FFC). V neposlední řadě je ale každá taková expedice otázkou peněz, takže největší šanci uspět má nějaký miliardář nebo někdo v jeho službách. Od státních nebo mezinárodních institucí bych si v tomto ohledu mnoho neslibovala.

Jaké by tedy mohlo být řešení?

Zajímavé by mohlo být shromáždění potřebných prostředků pomocí crowfoundingu. Nakonec i Hiram Bingham, zaměstnanec univerzity v Yale, objevil Machu Picchu jen a díky grantu National Geographic Society.

Můžeš prozradit něco z tvých literárních i záhadologických plánů, chystaných na následující měsíce?

Uvažovala jsem o výpravě na Beglik Taš, což zní trochu exoticky, ale ve skutečnosti se tato kamenná sluneční svatyně nachází asi šest kilometrů od známého bulharského letoviska Primorsk. Hodně lidí také rádo vzpomíná na zájezd Mlhy Avalonu organizovaný právě  časopisem Záhady života. Napodruhé by bylo ale zajímavé vypravit se hodně na sever, do Skotska a na přilehlé ostrovy, k tamním kamenných kruhům a na další mystická místa v této oblasti. Z knížek mám rozpracovaný druhý díl Tajemných míst Česka, knižní vydání mých článků o světových záhadách z poslední doby a revizi 3. vydání Spiknutí mocných. Začínají se mi rýsovat Tajné dějiny literatury. Čtenáři se tam dočtou nejen o skutečném pozadí některých literárně zpracovaných záhad, ale také zjistí, že tajný deník o svém sexuálním životě si vedl kromě Máchy i Puškin. S neortodoxním politologem Janem Berwidem-Buquoyem se zároveň chystáme na Tajné dějiny politiky.

Machu Picchu

A jaká jsou podle tebe tři nejzáhadnější místa světa?

Machu Picchu, pro tu technologii opracování a přesunů obrovských kamenných bloků, ley lines, a to nejen v Británii, pro jejich netušené souvislosti, a také to, co je právě aktuální. Teď třeba objev možné pyramidy v Antarktidě. Ale ono by se toho našlo víc. Velikonoční ostrov, údajné podmořské pyramidy u Japonska, Nazca a podobné geoglyfy, rondely údajně objevené v Arábii, Ježíšův hrob v Kašmíru, podzemí dalajlámova paláce v Potale…

Na konec jedna – poněkud nezvyklá – otázka. Vím, že jsi také autorka scénářů. Chtěla bys někdy napsat scénář pro celovečerní film s tématikou české historie nebo českých záhad? A o čem by mohl být?

Ano, napsala jsem deset dílů seriálu Záhady Toma Wizarda. Uvažovala jsem potom spíš o nějaké formě dokumentu, měla jsem na toto téma rozjednané už čtyři projekty, ale realizovat se zatím nepodařilo ani jeden. Thriller ve stylu Dana Browna by se určitě taky dal napsat. Kdo ví, jaké relikvie jsou skutečně ve svatovítském pokladu a jakou pro někoho mohou mít cenu… Nebo, co takhle vyměnit svatováclavskou korunu za repliku? Tajemný rukopis v některé klášterní knihovně? Mimozemský medailon ve sbírce kuriozit na zámku Kynžvart? Podobnou cestou, a asi nejlépe ze všech, šel například Arnošt Vašíček. Aby byl ale podobný příběh dobrý, musí být uvěřitelný a český divák uvěří takovému druhu příběhu z českého prostředí jen obtížně. Pro diváka amerického by ovšem atraktivní být mohl. Pro mě osobně nedostižný zůstává v tomto ohledu film Akce Bororo.

Autor rozhovoru: Petr Koutský

Fotografie: Jitka Lenková, Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16581 0
Z praxe vědmy: Není prokletí jako prokletí! http://www.zahadyzivota.cz/?p=16559 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16559#comments Tue, 12 Dec 2017 03:12:00 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16559 Měla jsem úžasnou práci s jednou klientkou, kterou pojmenuji Lora. Tato Lora se ve svém životě stále točila v kruhu, a tak jsme se podívali na to, proč tomu tak je. Potřebovala před tímto krokem tři sezení, které předcházela tomuto příběhu.

Tato předešlá sezení byla přípravou na to, aby se mohlo vytáhnout na povrch a zpracovat to, co jí drželo v tom pomyslném kruhu. Prostě musela sama na něčem zapracovat, než vesmír usoudil, že je čas s tím pohnout, že je připraveno a pochopeno vše, co má být. Zavedlo mě to na Lořinu ženskou linii, hluboko do minulosti.

Ocitla jsem se u staré, světlovlasé ženy (spíše měla vlasy do stříbrné barvy), která žila v lese či někde u lesa na polosamotě. Tato žena byla vyhlášenou bosorkou v okolí, která pomáhala a byla milovaná, uctívaná za svou práci. A to všemi z okolí, kdo jí znal.  Jenže se tu objevil jeden muž, kterého jsem viděla ve zbroji. Jeden mladík, který měl na sobě zbroj a z pohnutek, že se chtěl zalíbit někomu nahoře, udal tuto ženu jako bosorku.

Chtěl se zalíbit vrchnosti

Viděla jsem, jak jí usekl hlavu. To useknutí hlavy se nemuselo odehrát doslova, ale asi třikrát jsem se k tomu vrátila, než jsem pochopila všechny souvislosti. Prostě on byl ten, co jí popravil.
Díky tomu jsem vytáhla napovrch prokletí ženského rodu této Lory. Ale nějak mi nesedělo, kdo jí proklel. Stále dokola jsem nahlížela kdy jí ta bosorka proklela, moji duchovní mi jen vzkazovali po smrti. Pak jsem to ale zjistila.

Tato bosorka byla plná lásky, ona to prokletí nevyřkla. Zatáhlo mě to na lidi z okolí, hlavně na tu přilehlou vesnici. Tam byli osoby – hlavně ženy, plné zloby, smutku a bolesti. Hleděla jsem na ty lidi z vesnice a pozorovala jsem, hledala jsem kdo to vyřkl.  Najednou jsem viděla pouze muže a jejich mužské potomky. Několikrát jsem se vracela do určitých momentů té historie abych uviděla to, co jsem stále přehlížela. Abych pochopila to, co pochopit mám k úplnému vyléčení mojí klientky.

Kletba z dávných dob

Můj pohled spočinul na jednom muži, který byl ten nejchudší ze všech, byl to bezdomovec a žebrák. Tento muž byl ten kořen všeho, co hledám. Tento muž využil veškerého smutku, který po smrti bosorky nastal. Smutek, beznaděj, zloba, bolest. To všechno se stalo v jeho mysli nástrojem k tomu, aby zneužil mocné síly a ze žebráka se stal boháčem. To on byl kořenem všeho. Jeho čin byl druh kletby, který padl na ženskou linii Lořiny a na ostatní mužské potomky celé vesnice. Byl to důsledek jeho temné magie, kterou využil pro svůj blahobyt.

Konečně jsem vše pochopila, mohla se vrátit do současnosti a vše napravit. Klientce se ulevilo a mě se ten příběh tak zalíbil, že se o něj ráda podělím s vámi, co čtete tyto řádky. Věřte, že není náhoda, že tyto řádky čtete. Mám pocit, že to má hlubší význam. To jaký, si najděte ve svých srdcích.

Nikdy se nad nikým nepovyšujte, nikdy nikoho nesuďte. Ani já při té práci toho žebráka neodsoudila, vše jsem vyléčila pouze skrze pochopení a v energiích bezpodmínečné lásky. Protože spravedlnost do našich myslí nepatří. Naše mysl nemá dostatečné znalosti, abychom si mysleli, že můžeme být spravedliví.

Xariska Vědma Terapeutka vám přeje požehnanou cestu při hledání samu sebe.

Xariska terapeutka duše a těla:  www.xariska.cz

Práci v oblasti ezoteriky provozuji již od roku 1995, začala jsem s výkladem karet a postupně se dopracovala do dnešní podoby kdy se věnuji všem tématům, které k životu patří. Podávám vysvětlení ohledně všech problémů a nosím světlo do jakékoli situace.

Úvodní fotografie je převzata z webu: Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16559 0
Z praxe vědmy: Elvíra a její neuchopené dary http://www.zahadyzivota.cz/?p=16543 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16543#comments Sun, 05 Nov 2017 09:56:29 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16543 Přišla za mnou do praxe jedna paní, že si neví rady s její dospělou dcerou Elvírou. Dcera byla poslední dobou stále unavená. Nejdříve si mysleli, že její únava pochází z práce, vzala si tedy dovolenou. Ale ani to nepomohlo a tak přišli ke mně..

Při bližším zkoumání jsem zjistila, že její dcera má jak jinak – veliké duchovní dary. Tyto dary ale byly nepochopené. Vymklo se jí to kontrole. Tyto dary jí způsobili otevření několika multidimenzionálních otvorů a ta dcera se jednu noc z výletu z jedné té dimenze nevrátila. Její tělo bylo stále zde, pracovalo na automat. Ale její jedna část byla někde daleko a ztracená.

Viděla jsem i to, že každou noc její maminka chodila svou dceru hledat, proto i ona byla unavená.  Tehdy jsem jí pomohla a mnohé vysvětlila. Bylo to na několik sezení, než své dary dala pod kontrolu. Několik let jsem o nich neslyšela.

Jenomže nedávno za mnou Elvíra přišla do praxe. Zjistila jsem, že když spí, žije si svůj hlavní život, a když je vzhůru, tak žije jen jako by spala. To je důvod, proč není šťastná, proč sice cítí jako by se jí dařilo, jako by vše měla na dosah, ale přitom nemá nic po čem touží.

Nějak si to někde otočila. Měla určitou touhu, kterou si zpracovala nějak nešikovně a místo toho aby si své přání zhmotnila, což byl její záměr. Tak si přehodila své světy. Důvod? Použila učení druhých sama na sebe a zapomněla na svou jedinečnost.  Je mnoho duchovních směrů a učení, ale jsou to většinou všeobecné poučky, které zapomínají na originalitu každého jedince. Proto naslouchejte sobě a všeobecné moudra berte pouze jako určité směrovky.

Xariska Vědma Terapeutka vám přeje požehnanou cestu při hledání samu sebe.

Xariska terapeutka duše a těla:  www.xariska.cz

Práci v oblasti ezoteriky provozuji již od roku 1995, začala jsem s výkladem karet a postupně se dopracovala do dnešní podoby kdy se věnuji všem tématům, které k životu patří. Podávám vysvětlení ohledně všech problémů a nosím světlo do jakékoli situace.

 

Úvodní fotografie je převzata z webu: Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16543 0
Aktuální vydání http://www.zahadyzivota.cz/?p=16507 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16507#comments Fri, 30 Jun 2017 16:58:25 +0000 pavelzcz http://www.zahadyzivota.cz/?p=16507 V prodeji od 5.4.2018

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16507 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ PROSINCOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16231 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16231#comments Thu, 05 Jan 2017 03:30:56 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16231 „Pojďte dál, sousede, ať nám nevynesete spaní,“ hlaholil pan Svátek. „Dáme si štamprličku. Když jsou ty Vánoce.“ A soused Leicmann šel. Domácí slivovice pana Svátka byla totiž proslulá. Usedl do ušáku a pozoroval hbité pohyby svého hostitele. Ten tancoval po obýváku se stejnou grácií, s níž roznášel půllitry mezi hosty v pivnici U kamenného džbánu.

Vánoční idylka roku 1961

Leicmann byl zase řezník a do jeho tělesné schránky by se bezesporu vešli Svátkové dva. Mrštný hostinský dotančil k jeho křeslu, v ruce dva malé panáky a láhev bez etikety. „Šup tam s ním,“ pobízel hosta, když mu nalil plnou. „A ještě do druhý nohy, beztak je venku pořádnej samec.“ Leicmannovi nemusel říkat dvakrát. Pil, až se mu rosilo čelo.

„Stejně vám řeknu, že to ale byl rok, viďte?“ podíval se Svátek na Leicmanna svýma jiskrnýma očima. „Lidstvo už je zase o kousek dál a bůhví, kde se tohle zastaví. Naše vnoučata možná budou bydlet na Měsíci.“

„Myslíte?“ zadumal se Leicmann. „Já jsem jen vobyčenskej řezník, já tomu prd rozumím, ale je fakt, že všechno jde zatraceně rychle kupředu. Náš pradědek neuměl číst ani psát a náš mladej bude mít brzy tu maturitu.“ Natáhl svou masitou ruku s prázdnou štamprlí k Svátkovi, který mu ochotně naléval do třetí nohy. „Nebo si vezměte náš vobor. Řeznickej mistr musel umět prase klepnout palicí napoprvé tak, že ani nekviklo. A dneska – jateční pistole. Takovou popravu si v armádě zasluhovali jen vyšší důstojníci.“

Muži se odmlčeli. Alkohol se jim rozléval v těle a každý byl duchem někde jinde. Svátek tančil ve své měsíční hospodě, jmenovala se U umakartového stolu a byla zařízená ve stylu „Brusel 58“. Štamgasti sosali pivo brčky a za oknem zářila kdesi v dáli modrá planeta. Leicmannovi z nějakého záhadného důvodu vytanulo před vnitřním zrakem dobře vykrmené prase v uniformě, na výložce mělo zlatou hvězdu majora. Přes oči šátek, hlavu hrdě vztyčenou a kolem něj stáli čtyři řezníci s jatečními pistolemi.

„Karle,“ rozletěly se dveře. „Pojď ochutnat ten salát, ať pak zase nemáš řeči.“

„Ale dej pokoj, Mařko, nevidíš, že máme vzácnou návštěvu,“ osopil se pán domu na svou zákonitou choť.

„Dobrý vodpoledne,“ zamumlal rozpačitě Leicmann.

Paní Svátková se podívala na zpola vypitou láhev, cosi zavrčela a zabouchla za sebou dveře.

„Mařenka je hodná holka,“ omlouval ji Svátek. „Ale to víte, Vánoce.“

„Dyk jo, já nic neříkám,“ pronesl nepřítomně řezník, před očima se mu stále míhala ona slavnostní zabíjačka budoucnosti. Pak ale zpozorněl. Všiml si krásného smrčku, který stál v rohu obýváku. Zvedl se z ušáku. Vydal se blíž a současně přimhouřil oči. Na první pohled se výzdoba vánočního stromku ničím nelišila od toho, co bývalo v roce 1961 standardem. Pestrobarevné ozdoby, od figurativních motivů až po různá autíčka, letadla, žaludy, botičky, dokonce i zlatočervený váleček na nudle. Mezi tím lesklé řetězy, staniolový sníh, svíčky. Jedna z ozdob však byla dřevěná, krásně vyřezaná raketa natřená vodovými barvami, s pečlivě vyvedeným nápisem v azbuce Восток-1.

„Když už tady takhle hezky sedíme, zapálíme si pár svíček. Však jich na večer ještě zbude dost.“ Na nějakých sedmi svících se rozhořel plamen. „Tadyhle pod tou raketou,“ zafuněl Svátek, „když to takhle zapálím, tak vypadá, jako kdyby letěla dovopravdy, nepřipadá vám?“

Muži si vzali od jídelního stolu židle a posadili se blíž ke stromečku. Svíčky hořely, z kuchyně se přes zavřené dveře linuly všemožné vůně i zpěvy vánočních koled z rádia.

„Stejně je ten Gagarin kanón, to vám teda povím,“ pronesl obdivně Leicmann. „Já byl na vojně u dělostřelců, já si dokážu moc dobře představit, jaká to byla šupa.“

„Jo, já byl zase u tankistů. A taky vzpomínám, když jsme házeli granáty. Ten chlap musel mít v uších zalehlo zatraceně dlouho.“

Venku se pomalu šeřilo, lehce se snášely sněhové vločky a nad vánočně rozsvícenou vískou v povzdálí temněly kontury Vysočiny.

„A stejně vám řeknu, že máte moc šikovnýho kluka, pane Svátek. Ta raketa je jako vopravdická. Jen vzlít…“

Větu ale už doříct nestačil. Ozvala se hromová rána a raketa skutečně vzlétla. V místě, kde by u dřevěné napodobeniny těžko někdo předpokládal raketové motory, to zašlehlo, špalíček se roztrhl, stromeček i se stojánkem se zvrátil na oba alkoholem otupělé muže, zatímco tlaková vlna vyrazila několik okenních tabulí, katapultovala dosud poklidně dřímajícího kocoura z atlasového polštářku a strhla ze stěny obrázek po babičce s nápisem: „Našemu konání budiž boží požehnání.“

Oba muži, v této chvíli odděleni doutnajícím smrkem, se na sebe podívali.

Dokonceni autora————————————————

„Já toho smrada roztrhnu,“ pronesl nepřítomně pan Svátek.

„Tak Svátek mi krade polínka,“ pomyslel si spokojeně pan Hadrava, když uslyšel přes ulici ránu a řinčení skla. „Ani řezník, ani ten vejminkářskej votrapa, ale náš pan hostinský. No to je mi famílie.“ Bylo to přesně čtrnáct dní, co ho napadlo, že do pár polen nastrká patrony. Dřevo se mu ztrácelo už dlouho a rozhodl se, že to zlodějíčkovi nedaruje. Ne, že by ubývalo ve velkém, ale ubývalo pravidelně a nezdálo se, že by se něco mělo změnit. O řezbářském hobby synka svého souseda samozřejmě Hadrava neměl nejmenšího tušení. Ani o tom, že Svátek topí uhlím, a synek tak doma nemá zdroj materiálu.

Chvíli se kochal pohledem na divoce přelétající postavy v jednotlivých oknech v protějším domě a pak se jeho oči obrátily k obloze. Sněžení ustalo a rozzářil se Měsíc. Kolem něj se rozblikaly hvězdy a Hadrava pozorně sledoval, jestli se některý ze svítících bodů nehýbe. Tak jako většina lidí v roce 1961.

–—————————————- výherci—————————————————–

Z. Vávra, K. Vary

„Proboha, Karle, co to bylo za ránu?“ přiběhla z kuchyně paní Svátková.

Když se kouř rozptýlil, všichni tři překvapeně zírali na pozůstatky dřevěné rakety. V rozštíplém dřevu byla ještě patrná stopa po navrtané patroně.

„No, tak tohle byl tedy opravdu boží zázrak – že se nám nic nestalo!“ vydechl do ticha  Leicmann. Štědrý večer mohl začít a jak jinak, než zázrakem…

–——————————————————————————————————–

K. Pilná, Praha

„Co to bylo?“ zakoktal nakonec pan Svátek, když mohl znovu popadnout dech.  Leicmann stále mlčel, ohluchnutý tou petelicí. V tu chvíli se otevřely dveře a Mařenka vběhla do pokoje, odkud zazněla rána.

„Bože můj, Karle, žiješ?“

Pan Svátek zas mlčel a před očima se mu začal odvíjet děsivý scénář. Tuhle mu soused donesl takové pidipetardy a že prý budou mít na Silvestra co práskat. A pan Svátek, celý ustaraný, aby je neobjevil jeho synek je kamsi založil. A na celou věc pak zapomněl… Vypadaly tak hezky, takové blyštivé kulaté nic, zrovna jako pozůstatky plíšku na očouzené raketce… Vypadá to, že je synek přece jen objevil a použil jako koncová světýlka!

–—————————————————————————————————————-

J. Starý, Liberec

„Tatínku, co to bylo za ránu?“ vběhl do pokoje stvořitel rakety. Celý zelený v obličeji přejel očima pokoj a zbytky toho, co dřív byl hrdý kosmický aeroplán. „Moje raketa?“ vyděsil se ještě víc. „Ale tati, já ti říkal, že se na stromek věšet nemá! Že je natřená tou směsí, kterou jsem dostal od Honzy Hlavatýho. Ono se to krásně leskne, ale jeho taťkovi po tom málem vyhořela stodola!“

Pan Hlavatý byl totiž místní legenda – chemik nadšenec – a celá léta se snažil vymyslet lak, který nebude třeba obnovovat. A jako správná legenda měl už za sebou několikeré nechtěné výbuchy doma i v terénu, pár malých požárů a několik spálených plášťů. Holt, ne každý pokus se povede a badatel musí přinést i nějakou tu oběť.

„No, tak teda Šťastný a Veselý,“ pronesl do hrobového ticha Leicmann a odpotácel se do jinak tiché, štědré, tmy.

Fotografie: Wikipedia.org

 

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16231 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ LISTOPADOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16215 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16215#comments Thu, 01 Dec 2016 02:01:41 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16215 „Přátelé,“ zahlaholil major britské koloniální armády ve výslužbě Malcolm Dreadman a napěchoval si do své bruyarové doutníkové špičky další doble-figurado neznámého původu, „to nemůžete myslet vážně.“ Bez ohledu na bontón si připálil od stříbrného svícnu na těžkém mahagonovém stole a vyfoukl s požitkem hustý oblak namodralého dýmu.

Po úspěšné partii Napoleona byl v dobré náladě a jeho levice ozdobená pečetním prstenem si pohrávala se zlatým sovereignem. „Přece mi vy, vzdělaní gentlemani žijící v nejcivilizovanější zemi světa, nebudete tvrdit, že věříte na babské tlachy a povídačky.“

„Nechte být, majore,“ vložil se s ustaraným výrazem do diskuse penzionovaný obchodní reprezentant Východoindické obchodní společnosti Duncan Eery. „Kromě toho, že to mnozí viděli na vlastní oči, neměl by se ani vzdělaný moderní muž bránit hypotéze, že existují věci mezi nebem a zemí.“

„Já se nebráním hypotéze, že existuji, Dreadmane, jen nejsem věc“ utrousil s pobaveným úsměvem baronet William Fright. „Pode mnou země, nebe nade mnou, ecce homo,“ ťuknul si sympatický blonďák s aristokraticky sochaným obličejem do náprsenky hedvábné košile s monogramem a rozesmál se na plné kolo.

„Procestoval jsem s armádou jejího veličenstva celý svět. Pověry jsou jen pro necivilizované divochy. A že jsem jich viděl požehnaně,“ trval si na svém Dreadman.

„Počkejte, pánové,“ nenechal se odbyt Eery. „Když vám to připadá jako pověra, vydali byste se tam?“

„Třeba o půlnoci,“ vypálil bezmyšlenkovitě baronet. Pak se zarazil, jak kdyby si uvědomil, že co řekl, už nelze vzít zpátky.

„Půlnoc je za hodinu,“ pronesl velmi potichu Dreadman.

„A je to půl hodiny drožkou odsud,“ dodal o nepoznání hlasitěji Eery.

Bylo rozhodnuto.

Fiakr zastavil a rozhostilo se naprosté ticho přerušované jen občasným odfrknutím koní. Zvířata byla neklidná a i drožkáři se značně ulevilo, jakmile mu trojice mužů sdělila, že se může vrátit do asi půl míle vzdáleného hostince Nad Hřbitovem a vyzvednout je zhruba za hodinu. Jakmile dostal zaplaceno za cestu a pár šilinků na útratu, co nejrychleji zmizel v noční mlze. Teď už předměstský poklid nenarušovalo vůbec nic. Muži se na sebe mlčky podívali a pak se rozhodným krokem vydali směrem k místu, kde se v mlžném oparu rýsovaly obrysy úzké, ale poměrně vysoké budovy.

Baronet, který byl z trojice nejmladší, dával nestydatě najevo svým souputníkům výraznou fyzickou převahu. I proto stanul jako první u tepané brány s nápisem „Vstup, avšak neruš náš spánek věčný“ a opřel se do ní energicky pravicí v kozinkové rukavičce. Ticho prořízlo ostré zaskřípění. Krátce poté vstoupila naše trojice do zahrady posledního odpočinku. Asi sto padesát yardů od brány byla hřbitovní kaple, ona vysoká budova, kterou spatřili poté, co opustili drožku.

„Jak je to vlastně dlouho, Eery?“ zeptal se polohlasně major. „Myslíte, jak dlouho už si sem nikdo netroufne přijít ani ve dne?“ ujistil se o smyslu otázky nejbázlivější z celé trojice. Major mlčky přikývl. „Domnívám se, že to vše začalo před třemi týdny,“ přemítal Eery. „Jacísi tři blázniví dandyové si sem přišli dokazovat odvahu, znáte přece tu dnešní zlatou mládež, nic jim není svaté.“ „Nebyli jsme jiní,“ vložil se smířlivě Fright. „Pak to šetřil Scotland Yard, mám to z první ruky,“ pokračoval Eery. Narážel tak na svého dávného přítele ze studií, detektiva Spooka, jehož slabost pro portské byla vždy zárukou, že si ze vzájemných setkání odnášel bývalý obchodní reprezentant pikantní historky ze světa zločinu.

Muži se vydali dál, kráčeli teď o poznání volněji. Ne snad, že by jim dřevěněly nohy hrůzou, ale hřbitov byl poměrně rozlehlý a netušili, kam se dál vydat. Poté, co obešli kapli, postupovali podél rozsochatých jilmů. Když tak mlčky urazili asi čtvrt míle a blížili se ke křížení hlavních cest, zaujal je vpravo jakýsi pohyb. Tak přece! Blížila se sem obrovskou rychlostí temná postava. Přestože byla tma a mlha, přísahali by, že šlo o muže v cylindru. Přes ramena měl přehozený plášť a nejzajímavější byla rychlost a zároveň tichost jeho pohybu. Jako by letěl, jako by se vznášel mezi hroby. Šlo o přinejmenším rychlost cválajícího koně, jenže na vzdálenost, na níž ho pozorovali, by trojice v této chvíli už musela slyšet dusot kopyt. Neslyšeli však nic. Jen šumivý zvuk připomínající zurčení horského potůčku. To vše trvalo pouhých pár vteřin. Letící postava jim nevěnovala nejmenší pozornost a ve vzdálenosti nějakých třiceti yardů je minula a ztratila se v mlze. Muži se na sebe nevěřícně podívali. „A pak, že se v Londýně nic neděje,“ utrousil ironicky baronet.

–———–dokončení autora—————————————————————————

Vysoký muž v dlouhém jezdeckém kabátě postával netrpělivě před nízkou hospodářskou budovou nedaleko hřbitova. Vtom se mlze ozvaly jakési zvuky. Krátce nato se objevil obrys velocipedisty. Muž v kabátě vzal do ruky klobouk a zamával. Signál pro kolegu, aby zvolnil. Možná zbytečný, cestu už znal skoro nazpaměť. Velocipedista zastavil a seskočil ze svého stroje. Spolu s dlouhánem pak opatrně zatlačili stroj do kůlny a zavřeli vrata. „Budeme se muset přesunout jinam, doktore,“ pronesl trhaně mezi jednotlivými dechy uštvaný velocipedista. „Začínají se na mě chodit dívat jako na atrakci.“ Vysoký muž si mnul zamyšleně bradu. „To víte, příteli, Londýn. Tady už lidé na pověry moc nevěří.“ „Jenže než spustíme sériovou výrobu, potřebujeme ještě tak dva měsíce testů, doktore. Co takhle venkov? Tam jsou lidé přece jen pověrčivější, mohli by nás nechat chvíli v klidu. V téhle fázi nemá smysl podávat patentovou přihlášku.“

Muž v kabátě přikývl. V tomhle měl jeho kolega pravdu a v sázce byla poměrně vysoká investice. „No, jeden typ bych měl, inženýre,“ vypadlo z něj po chvíli. „Dartmoor v Devonském hrabství. Slyšel jste o tom? Místní prý vídají na zdejších blatech nějakého svítícího psa, tam bychom to snad mohli v klidu dodělat. Doufejme, že se nám to podaří dřív než těm zatraceným Francouzům,“ ulevil si a zahrozil pěstí kamsi k jihu.

–————–dokončení čtenářů—————————

Tereza Kočařová, Rousínov

 

Další z těch narušitelů!

Zřetelně vnímal jejich energii, život, strach.

Strach měl nejradši.

Dlouho se držel zkrátka, ale v poslední době zesílil. A cítil vztek. Onehdy dokázal mrštit těžkou vázu z pomníku na ty spratky, co si sem nakráčeli, jak kdyby jim to tu patřilo. Jeden z nich spadl hlavou přímo na náhrobek. Dobře mu tak! Lidé ho svou přítomností dráždili víc a víc.

Sice nyní postrádá fyzické tělo, ale to neznamená, že jim nemůže ublížit. Může. Dokázal to dřív, dokáže to i teď. Vlastně to zvládne mnohem líp.

Nejdřív uzamkl hřbitovní bránu a pak se hnal muž v cylindru ke svým návštěvníkům jako o život. O ten jejich.

Copak asi dokáže dneska?

–——————————————————————-

Zuzana Parkánová, Tábor

 

To ovšem netušil, že za chvíli se všichni tři, stanou diváky daleko horší podívané. Jakoby se před chvílí nic nestalo, pokračovali oni gentlemani dál po cestě. To, co je zaujalo tentokrát, nebyla postava v mlze, ale poměrně zachovalá hrobka, ze které vycházela světle-modrá záře. “Nikdy v životě jsem tu hrobku neviděl,” poznamenal, poměrně nejistým hlasem baronet. “Pojďme ji prozkoumat blíže,” navrhnul Dreadman. “Je to dobrý nápad, pánové?” zalekl se Eery. “Přeci nebudete věřit na strašidla,” podotknul Dreadman a pokračoval, ” nejspíš to bude jen banda adolescentů,” dokončil větu a vydal se za světlem. Baronet a Eery ho následovali. Nešlo o bandu adolescentů, jak se nakonec ukázalo. V samotném středu hrobky stál oltář, nad nímž se tyčily tři nemalé, dřevěné kříže s nějakými nápisy. Když muži přistoupili blíže k oltáři, zjistili, že na křížích jsou napsaná jejich jména. “Raději hrobku rychle opusťme,” zašeptal ustrašeným hlasem Eery. “Jistě jde jen o nejapný žert,” řekl ironicky Dreadman, zatímco baronet ze sebe samým úžasem nedostal hlásky. Najednou se ozvala hrozná rána a neznámo odkud se v hrobce objevily tři záhadné postavy v černých hábitech.

Ráno, při obvyklé obhlídce, našel správce hřbitova tři mrtvá mužská těla, která v ruce držela dřevěné kříže se svými jmény. A po hrobce, jako by se slehla zem.

–———————————————————————

M. Nepil, Brno

 

„Tak pánové, řekneme si to ještě jednou!“ zaburácel hlas policejního komisaře. „Vy mi tu vykládáte, že jste na hřbitově hledali jakési strašidlo a navzájem si tu děláte alibi. Na to ale já, ani páni kolegové nejsme pranic zvědaví! Říkám vám, že ten nebožák, kterého našli dočista mrtvého u vstupní brány, byl sprovozen ze světa lidskou rukou. A zatímco počestní občané tohoto města spali ve svých postelích spánkem spravedlivých, vy tři jste se courali po hřbitově a bůhvíco tam pohledávali. Strážník Jacobs vás viděl a může to dosvědčit. A mimochodem, mezi dobou, kdy vás spatřil vcházet na hřbitov a dobou, kdy našel toho mrtvého uběhla krátká doba. Tak krátká, že to MUSEL být jeden z vás, nebo rovnou všichni?“

Major britské koloniální armády ve výslužbě Malcolm Dreadman zesinal, penzionovanému obchodnímu reprezentantovi Východoindické obchodní společnosti Duncanovi Eerymu vyrazil na čele smrtelný pot a  baronet William Fright si pomyslel, že nápad jít hledat o půlnoci na hřbitov v Awesbury strašidlo, nebyl dobrý nápad. Koneckonců, kdo mohl čekat, že zatímco oni budou vyděšeným pohledem sledovat tu podivnou postavu v plášti a klobouku, za deset minut nato pochůzkář Jacobs najde mrtvého muže u vstupní brány. Z toho „ve zdraví“ nevylezou…

Fotografie: Petr Koutský (ilustrační snímek)

 

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16215 0
VYHLÁŠENÍ VÝSLEDKŮ O NEJLEPŠÍ DOKONČENÍ ŘÍJNOVÉ POVÍDKY http://www.zahadyzivota.cz/?p=16203 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16203#comments Wed, 02 Nov 2016 23:20:11 +0000 petrkoutsky3 http://www.zahadyzivota.cz/?p=16203 Jagdteriér Rex byl proslulý nepřítel koček v širokém okolí. Zadávil Micku, kterou kocour Evžen tajně miloval a s níž plánoval počít několik vrhů koťat. Udělal jizvu přes celý hřbet Mourkovi – stačilo, aby se jindy ostražitý Mourek na chvilku nahrbil nad pohozenou konzervou filetů v rostlinném oleji a zhluboka se zamyslel nad výživným přínosem ryb pro kočičí zdravou výživu.

Kočičí duch lesa

A jednoho dne si Rex dovolil i na samotného Evžena. Evženek, jak mu doma něžně říkali, asi sedmikilový, dobře živený zrzavý kocour neznámého původu, si se zájmem prohlížel řadu stop ve sněhu. Uprostřed byla rýha, jako když za sebou nějaké zvíře táhne dvojitý ocas, po stranách pak malinkaté ťápoty. Než složitý myšlenkový pochod v kocouří hlavě došel kýženého konce, tedy že jde pravděpodobně o dvouocasou obří kočku, symbol kočičí státnosti, která chodí na ptačích nohách, přihnal se po již dříve zmíněné běžkařské stopě Rex. Jagdteriér Rex byl pro místní kočkovité šelmy netvorem srovnatelným s Tyrannosaurem Rexem, ale Evžen neměl strach. Ve svých šesti letech to byl kot zocelený bojem. Věděl, že ho nakonec čeká ústup, ale pár ran rozdá a bude rychlejší.

Rex byl dobrý soupeř, dvě minuty nato seděl zježený Evžen na stromě a se zadostiučiněním sledoval, jak Rexovi z čumáku odkapává do bílého sněhu krev. A taky si byl jistý, že to je teprve začátek. Začátek na jeho dlouhé cestě ke konečné hegemonii koček v celém Brtlíkovském polesí i s přilehlými rybníky.

Příležitost k pokračování souboje na život a na smrt na sebe nedala dlouho čekat. Dusbabovi, které nejvyšší a milosrdný kočičí bůh Kuček pověřil tím, aby se o Evžena laskavě starali, byli pár dní poté ve večerních hodinách poctěni návštěvou. Dostavil se sám Rex v doprovodu myslivce Koblížka, který dělal svému jménu čest a jen tak tak prošel dveřmi. Prskající Evžen byl vyhozen do předsíně, zatímco Rex se tvářil, že všímat si nižších živočichů, jako jsou kočky, je pod jeho úroveň. Koblížek šel na divočáka, venku byl úplněk a jeho cesta vedla kolem Dusbabových, o jejichž slivovici se pěly ódy v širokém dalekém okolí. I byla to zastávka navýsost logická.

Jak ale Evžen se zájmem v předsíni zaznamenal, nedošlo jenom na tekuté švestky. Pan Dusbaba byl místní kronikář a jeho koníčkem bylo shromažďovat příběhy, které se staly i které se možná nikdy nestaly, ale předávaly se z generace na generaci. Dnešní úplněk a mrazivé počasí mu připomněly příběh mladého hraběte Schaeffnera, který v dávnověku zkazil poctivou a čistou dívku správce bývalé zdejší pily a ta se zlomeným srdcem vrhla se do lesní tůně pod Čertovou skalou. Ačkoliv se odborníci na plavecké disciplíny domnívají, že pro techniku plavání je důležitá práce plic a celkové dispozice plavcova těla, je pozoruhodné, že lidé se zlomeným srdcem bývají vždy těžší než voda. Ať už si uvážou kámen na krk, nebo na tuto drobnou rekvizitu utopencovu, snad z roztržitosti, zapomenou. Tatík nešťastnice se následně upil a mezi lidem počalo se tradovat, že se zjevuje v lesích za úplňku v podobě černého kocoura. V této podobě si prý jednou počíhal na samotného Schaeffnera a s příšerným mňouknutím skočiv mu z jedle za krk způsobil, že pan hrabě spadnul z koně a zlomil si vaz. Jeho duši odnesli čerti rovnou do pekla, jeho majetek pak krátce nato propadl státu, k nelibosti žida Katznera, který se tak nikdy nedočkal proplacení dlužných směnek.

Posílen slivovicí a obíraje se neveselou historkou, vydal se Koblížek na posed. Nebyl pověrčivý, ale vybaven silnou představivostí, stával se tu a tam její obětí a temné myšlenky na něj v nočních hodinách na posedu nebo při procházce lesem často útočily tak neodbytně, že nejednou velmi svižným krokem opouštěl honitbu dřív, než měl v plánu.

Tato noc byla jasná a mrazivá.

–——————-dokončení autora———————————-

Koblížek s tím počítal a už v týdnu si na posed přinesl propan-butanovou láhev s hořákem, aby nemusel na čekané spoléhat jen na vnitřní vyhřívání. Navzdory své rozložitosti se poměrně svižně vydal vzhůru po žebříku na posed s Rexem v podpaždí a za chvíli už bylo slyšet syčení plynu. Ani Rex, ani Koblížek ovšem neměli nejmenší tušení, že ze sousedního stromu je pozoruje pár uhrančivých kočičích očí. Byl to Evžen a jakkoliv svým kočičím rozumem nepochopil hororový příběh ze zašlých časů, jedno věděl: tady nahoře to patří kočkám a smrdutá, neobratná štěkající bestie nemá v závratných výškách šanci.

Kočičí paměť je velmi krátkodobá a selektivní. Kocour zapomněl, že jeho psí rival má doprovod, a brzy nastal ten kýžený okamžik. Močový měchýř myslivce Koblížka byl plný a cesta na malou stranu nesnesla dalšího odkladu. Jakmile se dveře posedu pootevřely, Evžen zpozorněl. Koblížek byl tak trochu prostatik a protože hrozilo, že se vlastní úkon protáhne, otočil se ještě zpátky pro cigarety. V té chvíli vletěl Evžen dovnitř, bohužel však přímo na plynový hořák. Jakkoliv strašlivé mohlo být mňouknutí kočičí podoby správce pily z časů hraběte Schaeffnera, dozajista nepřekonalo nelidský a vpravdě i nekočičí skřek, který se vydral z tlamičky nešťastného Evžena. Ani rituály černošských šamanů, jejichž svědkem byl na řece Zambezi skotský misionář Livingstone, nepoužívaly až takto divošské rekvizity. Pach spálené kočičí srsti, bomba z hořákem padnuvší na nic nečekajícího Rexe a obrovský úlek v kombinaci s prasklou mozkovou výdutí, o které Koblížek neměl ani tušení a se kterou už asi dvacet let žil. Kobližek byl mrtvý ihned, omráčený Rex zmrzl až po chvíli. Propan-butan si klidně z bomby vyšuměl ven, a to rovnou pootevřenými dvířky posedu.

Policie však nemá ráda záhady. Případ byl uzavřen jako zcela jasný. A ještě někdo na tuhle záhadu doplatil. Míša Korbelář, jedenáctiletý syn místního dřevorubce, o kterém se vědělo, že rád týrá kočky. Za ohořelou Evženovu srst dostal od tatínka řemenem a v neděli vyrazila celá rodina do Hostinného, aby ukázali synáčkovi, jak vypadá diagnostický ústav i jeho chovanci. Evžen ovšem věděl svoje. Z popela kočičí srsti se zrodil kočičí terminátor, pán luk, lesů i – silnic bohužel ne. Krátce nato převálcovalo milého Evžena dřevařské auto a tajemství celého případu si vzal do svého kočičího hrobu, hned vedle mrkvového záhonu. I kočičí hegemonie je pouze pomíjivá záležitost.

–—————————tři výherci————————————-

Z. Parkánová, Tábor:

Myslivec Koblížek vylezl na posed, usadil se, připravil si k ruce pušku a začal číhat. Chvíli po půlnoci probudilo podřimujícího Koblížka podivné kvílení. Přímo před posed dopadalo úplňkové světlo, ve kterém se rýsovala silueta malého tvora. Jako zkušený myslivec, poznal hned, že se nejedná o divočáka, ale pravděpodobně o divokou kočku. Normálně by si toho nevšímal, jenže kočka ho upřeně hypnotizovala svýma smaragdovýma očima, jako by ho chtěla před něčím varovat. A také ano. Právě v tu chvíli běžel lesem dav divočáků, který kosil vše, co mu přišlo do cesty. Zhypnotizovaný Koblížek slezl na poslední chvíli z posedu, když se ze křoví vymořil dav divočáků a posed rozbořil. Kocour tedy zachránil myslivci život a od té doby ho v lese už nikdy nikdo neviděl.

–———————————————–

R. Králová, Benešov:

A noc byla tak jasná a tak mrazivá, že Koblížkovi nedělalo problém uvidět i v pozdní noční hodině, jak se k němu cosi temného a velkého blíží. Při sebevětším ostření očí ale nedokázal rozeznat, zda jde o statného divočáka, nebo snad jiné zvíře. Když na chvilku zasvítil měsíc ještě víc, uviděl, co vidět ani nechtěl: děsivé žluté oči toho stvoření! A bylo to tu, šlo o samotný přízrak z jeho vyprávění, příšerného černého kocoura, snad samého ďábla! A co hůř, přízrak si to namířil k posedu a téměř vyplul nahoru. Koblížek a vlastně ani Rex se nevzmohli na jediné heknutí. Poslední, co si hajný pamatoval bylo, jak mu ta nestvůra prskla do obličeje. Pak omdlel. Když hajného našli v brzkých ranních hodinách myslivci, kteří obsadili posed poblíž, byl už téměř na kost ztuhlý a jen slivovice, kolujíc v žilách zachránila jeho holý život. Když pak svůj podivný zážitek vyprávěl paní Koblížkové, podívala se na něj přísně a pravila: „Jo táto, Dusbabovi ti sice život vlastně zachránili, ale na druhou stranu – ta slivovice udělala něco, čemu se říká delirium. A teď teda vážně nevím, jak se k tomu postavit. Jedno ti ale povím, ať tě už nikdá nenapadne se před čekanou posilovat alkoholem, máš velký štěstí, že jsi při omdlení nedržel v ruce nabitou flintu. Už jsem mohla být vdova!“

A Koblížek tiše mlčel a věděl, že má jeho paní pravdu. Přízraky se nesmí volat. A to ani vyprávěním, ani slivovicí. Mohlo to dopadnout o dost hůř!

–———————————————————————-

I. Fišer, Votice:

Koblížek si ale nevšiml jedné věci: Rex s ním nebyl! Přihnal se v jeho stopách až po chvilce, s čumákem celým od mouru a se zážitkem, plným tiché psí radosti. Stalo se totiž to, že u Dusbabových v předsíni nějaký ten hraný nadhled byl, ne už tak ale v okamžiku, kdy se obě spřátelené strany loučily. V tu chvíli proletěl Evženek skulinou mezi dveřmi ven a Rex vyrazil za ním. Jako na potvoru pro Evženka se ale nikde poblíž nenacházel ani strom, ani jiná vyšší věc, kde by si mohl zachránit život. V úvahu připadala jen stará, na zemi se válející, roura od komína. Evžen do ní vletěl (lepší by byl termín „napresoval se“) a čekal, až Rex přestane mít lovící náladu. A to se také po chvíli opravdu stalo.

Teď ale Evžen celý černý od mouru šel pomstychtivě ve stopách Rexe a tudíž i pana Koblížka. A hledal nejvyšší strom, ze kterého skočí na hřbet tomu zlolajnému zvířeti. Po chvíli byl strom vybrán, Evžen vylezl tak nahoru, jak jen to šlo a skočil… Záměr byl dobrý, jen se trochu minul cílem. Skočil totiž na záda pana Koblížka… Po překonání infarktu měl ale hajný další historku k dobru: Přízrak černého kocoura byl opět na scéně!

Fotografie: Wikipedia.org

]]>
http://www.zahadyzivota.cz/?feed=rss2&p=16203 0